Cesta za pohádkou

Rubrika: Cestování, Z našich cest

Přemýšlela jsem, v jakém stylu napsat svůj tip na výlet na jednu zříceninu a vzhledem k tomu, že jsme během tohoto výletu zažili skutečně mnoho, rozhodla jsem se spojit pozvánku s vlastním příběhem onoho sobotního odpoledne. Přijměte tedy mé pozvání…

pohledVše začalo v sobotu ráno. Stále jsme se nemohli domluvit, kam vyrazíme, až jsem narazila na upozornění, že na hradě Hazmburk se koná dětský den, s podtitulem Vydejte se za pohádkou. Lákavé snímky z minulého ročníku, kde se po hradbách prochází Bílá paní, nás zaujaly a rozhodli jsme se tedy, že synovi nabídneme zábavu ve společnosti dalších dětí a my se podíváme při této příležitosti na jednu z velice zajímavých zřícenin tohoto kraje.

Už samotná cesta se zkomplikovala počasím, které nevěštilo nic dobrého. I přesto, že v době odjezdu svítilo sluníčko a nebe bylo bez mráčku, na dálnici cestou na Slaný začalo pršet a slabé kapičky brzy vystřídala neskutečná průtrž, která mě donutila výrazně zpomalit. Navíc se projevil můj absolutně hluchý orientační smysl a tak místo toho, abych po dálnici pokračovala směrem na Chomutov, jsem odbočila do města Slaný. Bloudění po ulicích v dešti ve snaze najít výjezd mě donutil zastavit. A to velice nešťastně na zákazu stání a zastavení, i když s blikajícími výstražnými světly. Auto městské policie, zřejmě číhající za rohem, u nás stálo během dvou minut a po nezbytné kontrole, že je auto skutečně naše, jsem byla informovaná o přestupku, jehož jsem se dopustila. Bez dohadů jsem zaplatila stokorunu – jak milé od pana strážníka – a po slovní pomoci, kudy kam, jsme vyrazili dále.

hradDo podhradí jsme dorazili v době, kdy déšť ustával, tudíž rozhodnutí pokračovat ve výšlapu bylo na místě. Pouze přítel se zhrozil při zvednutí hlavy do výšin, kde se pnul vstříc nebesům samotný hrad. Po vyslechnutí toho, že je to moc vysoko (samozřejmě, hrady se přece nestavěly v údolí) jsme vyrazili. Svůj původní záměr, vzít s sebou kočárek pro syna, jsem zavrhla hned po pár metrech. Čekala na nás cesta plná klouzajícího bahna, všudypřítomných větviček stromů a v neposlední řadě obrovských kaluží rozprostírajících se po celé šířce cesty. A začalo zase pršet. Naštěstí nás právě stromy ochránily před zmoknutím. Vidina příjemně stráveného odpoledne se začala pomalu rozpouštět. Pomalu jsme začali pochybovat o tom, že Bílá paní bude chodit po hradbách za tohoto počasí, nebo že šašek bude žonglovat na nádvoří spolu s kapkami deště. Navrhovala jsem se vrátit, ale po oznámení: “když už jsem došel až sem, tak se vyšplhám až nahoru“, jsem odložila tvář „fajnovky“ z města a vydala jsem se také vstříc kalužím, bahnu a kamenům.

bílá věžPo necelé hodince stojíme před branami. Déšť ustal a napětí toho, že se snad bude oslava dětí nakonec konat, nás nutí nedočkavě vstoupit. Paní u pokladny nám oznamuje, že máme smůlu – dětský den byl zrušen kvůli počasí a navíc nám nemůže prodat vstupenky, neboť uhodil blesk a nejde jim elektřina a tudíž ani počítač. I přesto si ale hrad můžeme prohlédnout, pouze nesmíme do Bílé věže – osobně mi to nevadí, stejně bych tam nevlezla (beru v potaz moje závratě už ve druhém patře obchodního domu Tesco na Národní třídě v Praze). Prohlížíme si hrad, a i přesto, že je svým způsobem zajímavý, jsem rozhodnutá se sem už nikdy nevrátit, alespoň ne s dítětem. Při pohledu na naprosto nezabezpečené okolí se hrozím při pohledu na syna, kterého přítel raději nosí na rukách. Žádné hradby, stojíte na srázu a pod vámi jen kameny a křoví. Nedivím se, že je zde náhrobek jedenáctiletého chlapce, který se tu v sedmdesátých letech zřítil dolů. Rovněž i další zabezpečení stojí za úvahu, zda by vůbec toto místo měly navštěvovat děti, všude jen pentličky, které rozhodně před pádem neochrání a nezabrání tomu ani cca pětimetrové zábradlí, jediné na celém hradě. Cítím se bezpečně pouze uvnitř, kdy jsem oklopena snad dvoumetrovými zdmi.

Vzhledem k tomu, že se na obloze kupí černé mraky, vydáme se zpět. Čeká nás snad ještě horší cesta, neboť déšť vykonal své a rozměry kaluží se rozrostly. Kašlu na to, že mám nové bílé tenisky, a začínám se smát. Nic jiného mi totiž nezbývá. Syna neseme střídavě na rukou, neboť těžké, bahnem namočené, sandálky odmítá nosit. Na parkovišti se pak snažím naše dospělácké boty alespoň trochu očistit od nánosů této nepříjemné hmoty. Vzdávám očistu svých nohou, běžně bílých, ale nyní připomínajících koupel v Mrtvém moři.

posezeníVracíme se domů. Možná bych si měla oddychnout. Na jednu stranu se mi ale i přes veškeré nepříjemnosti výlet líbil. Trocha dobrodružství a návratu do turistických let není rozhodně na škodu. Jen mě mrzí, že se stejně nebavil i syn. Místo toho na něj čekal déšť, bahno a zábava žádná. Na druhou stranu ale poznal, co je to turistika (aspoň doufám).

Ale není všem dnům konec. Zítra mu to vynahradíme a vydáme se do rozhodně bezpečnějších míst s větší jistotou legrace a smíchu v dětských očích.

Doufám, že jsem svým výletem neodradila potencionální návštěvníky, rozhodně jsem to neměla v úmyslu. Hrad je skutečně krásný a hodný obdivu. Pouze vyžaduje přizpůsobení zdejším podmínkám a notnou dávku trpělivosti při výšlapu.

A pokud by se vám stalo, že vám nebude přát počasí, jako nám, pak neváhejte navštívit zámek nacházející se v Libochovicích. Nečeká vás žádné strmé stoupání, ale nádherný park a jistě i zámek, navíc přístupný přímo z hlavního náměstí tohoto města. My bohužel přijeli po zavírací době, takže nemohu podat subjektivní dojem.

nebezpečné hradbyNa závěr připojuji několik oficiálních informací o hradě.

Hrad Hazmburk je zřícenina ležící u obce Klapý, asi čtyři kilometry od Libochovic. Je dominantou kraje, takže jej nemůžete přehlédnout. Vrch, na kterém se hrad nachází byl údajně obydlen již v 5 tisíciletí př. n. l. Jeho pravá historie začíná s rodem Lichtemberků, kteří jej zde vybudovali. Vždy měl významné strategické umístění, byl těžko dobyvatelný, nacházela se tu i hradní kaple – tu již bohužel dnes neuvidíte. Z věže vysoké 26 metrů se nabízí nádherný výhled do okolí.

Nejlépe se sem dostanete právě od Libochovic, vede sem udržovaná silnice. Od parkoviště musíte jít asi dva kilometry lesní cestou, pokud se ale vydáte tou, která označuje zákaz vjezdu autem, pak vás čeká cesta sadem a přibližně o půlku kratší.

Na hradě si můžete zakoupit suvenýry, včetně známky, hrad je i součástí tzv. turistického deníku, tudíž zde obdržíte turistickou vizitku. Pokud budete mít hlad, k mání je tu drobné občerstvení, posedět můžete pod věží, na volném prostranství se dřevěnými lavičkami a stolem.

Pro děti se zde nachází koutek s malým umělým pískovištěm a houpačkou. To je umístěno před hradbou, takže nehrozí nebezpečí pádu.

Pokud s sebou chcete na návštěvu vzít kočárek, rozhodně tak nedělejte, neboť s ním neprojedete lesní cestou, která je plná kamenů a zmiňovaného bahna – kvůli špatnému prosychání tu kaluže najdete ještě několik dní po dešti.

Pro nadšence turistiky a historie návštěvu hradu ale rozhodně doporučuji, kouzlo této zříceniny nepochybně ocení. Nedoporučuji ale brát s sebou děti mladší šesti let, a pokud ano, pak za velmi přísného dozoru a neustálého držení za ruce. Hrad není nijak opevněn či chráněn, kraje jsou kluzké a travnaté. Pouze okolí Bílé věže je obemknuto vysokými hradbami – větší zbytek zříceniny nikoliv.

hradHrad Hazmburk má otevřeno do konce září od 10,00 do 18,00 hodin, od října do listopadu pak do 16,00 hodin. Během zimy je zavřeno, brány se otevírají znovu až dubnu.

Vstupné pro dospělého činí 30 Kč, děti zaplatí 20 Kč. Můžete využít i rodinných slev či slev pro držitele ZTP průkazů apod.

Veškeré další informace naleznete na oficiálních stránkách hradu Hazmburk: www.hrad-hazmburk.cz.

 

Napsal/a: Ivča a Domča

Toto taky stojí za přečtení!

Tip na výlet: Jestřebí hory a frankfurtská polévka

Jedno letní pondělí jsme chtěli využít krásného počasí a vyrazit někam do přírody. Našli jsme dvě dosud nezdolané rozhledny

Čtu dál →

Recenze: Nepovedené kouzlo – Emilka a ztracená škola

Ráda by vám představila knižní novinku autorky Petry Martiškové s názvem Nepovedené kouzlo – Emilka a ztracená škola, která

Čtu dál →

Recenze: Jak to bylo s panem vlkem?

„To je o Karkulce? To přece znám. Všechny pohádky mám přečtený už dávno, vždyť je mi DESET, mami!“ sdělil mi

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)

  • Peťka

    Ivčo, vůbec jsem netušila, že někde je nějaký Hazmburk.
    Až budu mít cestu kolem, určitě mrkneme. Díky. 🙂

  • Lussy

    Ivčo,
    na Házmburku jsme byli několikrát – máme to relativně kousek. Ale jak píšeš – s prckem se tam nedá, tak si musíme dát pauzu. Ale po tom výhledu na Středohoří se nám stýská.
    A Slaný je pro neznalého slušné bludiště,měšťáci číhají všude,ale většinou to řeší domluvou nebo symbolickou pokutou jako u tebe.
    Zámek v Libochovicích mohu jen doporučit, je opravdu krásný, tak jako park.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist