Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Když se kluci perou
V začátku zápisníčku jsem zapomněla napsat důležitou věc: neměla jsem nikdy bráchu!!!
A teď si představte tu smršť: rovnou jeden manžel a tři malí “chlapové“. Tak na jednoho dospělého jsem byla zvyklá, to by nebylo tak hrozné, ale ti malí, to je opravdu jiný svět…
Se sestrou jsme si pochopitelně nadávaly, občas se i trochu pošťuchovaly, ale přiznám se, že mě to nikdy nebavilo. Tedy to praní se, nadávání to je jiná…
Dnes je klukům téměř 6 a 8,5 roku. Jenda je ještě brán jako miminko, tak jen tak občas odstrčí bráchy, aby ho nechali na pokoji a tím to hasne. Ale ti starší, ti se musí prát, jinak by snad nebyli ani zdraví!
Mají přesně rozdělené role. Mladší provokuje staršího(vezme mu něco a pak zdrhá nebo „hele, co mám“ a pak zdrhá:)) a starší mu to musí dát sežrat: tu herda mezi lopatky, tu kopanec kamkoli. Občas mi výrazně připomíná dominantního psa, který obskakuje slabšího nebo po něm vyjede, aby tento poznal své místo. Uf, děs a hrůza! No, tedy, teď už jsem si trochu zvykla, ale stejně mě to stále nebaví. A co hlavně, nepoučená od bráchy ni manžela, nevím, jak to řešit. Zkouším různé scénáře:
1) „Neperte se, to se nedělá!“
Nefunguje a je to směšné. Kluci se vždycky prali a prát se budou. Doma nebo ve školce či škole.
2) Herda do zad staršímu, vynadat mladšímu. Na chvíli funguje, ale mám z ní černé svědomí a bolí mě ruka a v krku z toho stálého mluvení.
3) Nevšímám si jich. Někdy funguje, někdy to přeženou, ublíží příliš sobě nebo něčemu kolem.
4) Zavádím a stále připomínám pravidla: Nekope se, nebouchá se pěstí, nahází se těžkými a ostrými věcmi – hlavně ne do hlavy, mezi nohy a do břicha. Při porušení následují tresty – obvykle zákaz počítače, pohádek nebo dobrot. Častá odpověď: „Mně je to stejně jedno!“(ale není!!!)
5) Zaměstnám je, když to stihnu nebo aspoň „rozsadím“. Zkrácená verze: „A ven!“
Nemůžu si pomoct, někdy nefunguje nic. Ponorkové nálady, únava ze školy, má špatná nálada, manžel pryč jsou zatěžující a při rozebírání situace polehčující okolnosti.
Pak si vždycky vzpomenu na našeho „rodinného“ zedníka. Sám je ze tří kluků a říkal mi:“My jsme se vždycky řezali jak koně. Máma nám říkala: „Co z vás jenom bude?“ a vidíte, dopadlo to dobře, ne?“ Je vyrovnaný poctivý sympaťák.
A tak se jen modlím, aby se jim nic hrozného nestalo(vyražené oko, protržená střeva a jiné strašlivosti) a aby to dopadlo podobně dobře jako s naším panem zedníkem!
Víš quendolíno to bude asi tím, že jsou tak nějak v podobným věku, tak si myslím že to u vás vypadá skoro jako u nás. Aspoň máme jistotu, že jsou zcela normální, stejní jako ostatní.
Ty povynný práce máme taky, ale dobrovnolný asi nemá cenu zavádět, páč co je dobrovolný to jako by nebylo. Když ta práce počká do večera, tak to neřeším. Ale někdy potřebuju aby to bylo co nejdřív a jemu je to úplně fuk. Tak třeba byl u nás můj taťka a když odcházel potřeboval něco pomoct odnést do auta. Tak mu říkám jdi dědovi pomoct. „Jó počkej“. Coč já bych počkala, ale děda ten prostě jde a nečeká. Tak když jsem mu to řekla potřetí, tak děda už šel a nesl si to sám. On synáček nakonec taky šel, ale to už se děda rozhodl že to nějak unese(aby náhodou chlapečka nějak nevyrušoval v práci na PC). Tak to mě třeba naštval. To je to, kde se čekat nedá. A jaké dáváš ty pokuty? Já, když mě teda hodně naštve, třeba snížím kapesné. Samozřejmě ho předem varuju, že k tomu může dojít. A to docela zabírá, prachy to on potřebuje.
Majulko, já se tady fakt chlámu. Po mě chce poslední dobou pohádku jen ten prostřední a přesně jak píšeš – zavírají se mi oči a kecám nesmysly :-)))))
Majulko, já mám dojem, že mluvíš o mých klukách i s těmi povahovými vlastnostmi to sedí 🙂
Ten nejstarší je taky někdy líný, ale když ví, že něco má do večera udělat, netlačím na něho, a čekám. Na poslední chvíli to vždy stihne. Už jsem to tady někde psala, máme doma zavedený systém povinných a dobrovolných domácích prací. Pravidla jsou jasná, neuděláš práci, dostaneš pokutu. Já se s nimi pořád rozčilovat nebudu, tak jsem to musela nějak vyřešit. Funguje to dobře už 2,5 roku.
Tak si představte, že poslední dobou ti dva velcí klackové po mně chtějí vyprávět před spaním pohádku. Ale vzhledem k tomu, že se do postele dostanou až kolem půl desáté, tak já už jsem tak ospalá, že při vyprávění usínám a povídám úplné hlouposti. Tak jsem myslela že se chtějí kulturně vyžít a ono je to nakonec tak, že se strašně baví nad tím co říkám. Proto určitě chtějí ty pohádky říkat, hlavně ten prostřední. Tak si ze mě normálně dělají srandu. Jsou to pěkní … No prostě chlapi.
Brmbulko tak jsem zvědavá, jestli si budeme s klukama víc rozumět až budou starší. Nejstaršímu bude 17 v září, ale s tím moc problém není. Jen že je strašně línej, ale hrozně. Ten je tak línej, že když mi řekne že má hlad a já mu na to aby si něco vzal v ledničce, tak radši jíst nebude, protože to už je moc práce. Když má něco udělat, tak to říkám snad desetkrát a slyším jen počkej, počkej a dál klidně kouká na telku, nebo hraje hry. To mě vždycky tak vytočí, že pak máme problém. Ale jinak se s ním na všem docela domluvím, je i dost tvárnej(zatím). O holkách teda se mnou nemluví, to řeší spíš s kamarádama. V tom bývají spíš holky ukecanější. Ale jinak si spolu docela rozumíme.
Horší je ten prostřední. Je narozen na apríla a tak má takovou i povahu. Strašně špatně se s ním komunikuje, nic mu nevysvětlím, stále si stojí na svým, i když už třeba ví že to tak není. Málokdy přizná svou chybu. Ale zase je pracovitej. Pořád mi s něčím pomáhá. Je i dost šikovnej. Vždycky říkám že nejlepší by bylo je zamíchat, protřepat a rozdělit. Ten starší se jde radši učit, jen aby nemusel nic dělat. Prostřední jde zase radši něco dělat, jen aby se nemusel učit. Prostě jsou každý úplně jiný.
Nejvíc si zatím rozumím s tím nejmladším. Ten jen ukáže a já už vím co chce. Jsem zvědavá jakou bude mít ten povahu. Zatím to docela jde.
Brmbulko, tak tady je vidět, že jsi skvělá mamina a že svoje rady používáš i v praxi 🙂
Ten můj 17ti-letý zatím holku nemá, ale nejsem si jistá, jestli by se mi svěřoval. Uvidíme…
No, tak jsi mě trochu uklidnila, Brmbulko 🙂 Quendolino, máš pravdu, oni nejedí, oni žerou… jelikož my jezdíme na velký nákup jednou za měsíc – kvůli autu – čítá tento dva nákupní koše (kdo se náhodou u kasy postaví do fronty za nás, chvíli nevěřícně zírá a pak se hodně rychle pakuje k jiné pokladně :))) Pravda, je v tom i drogerie, plenky… Jenomže tahle hromada se stejně ještě musí doplňovat „menšími“ nákupy… A furt jen peču a vařím… ach jo, a bude hůř! 🙂
holky….ja nemam shcodiky jako vy…zato mam syna kteremu je 17….nikdy jsme si tak nerozumeli jako ted….chodime spolu na kulecnik…prave jsme prozili prvni rozchod s holkou….nikdy jsem neverila ze tohle zaziju i se synem….ale je to bááááááááájo
Mimochodem, taky si připadáte, že pořád jen vaříte hromady jídla, pečete tuny buchet a stejně má pořád někdo hlad?
Jednou jsem vzala s sebou na nákup tchyni a ta jen čuměla, co všechno nakupujem. A když jsem jí řekla, že za týden jedu nanovo, tak nechápala (bydlí sama tak nemá představu kolik toho ty moje kobylky sežerou :-))
Majulko, já je mám jako schodečky, podobně jako Ty 1991,1998,2006
Dášo, holčičku jsem čekala 3x :-)) a když mě na ultrazvuku u třetího pan doktor řekl, že to je zase kluk, tak jsem se musela opravdu nahlas zasmát. No co už…
Pamino, taky mám radši kalhoty než sukně, už ani nevím, kdy jsem měla sukni na sobě :-))
Tečko, na to vem jed, že by to bych kluk :-))