Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Když se kluci perou
V začátku zápisníčku jsem zapomněla napsat důležitou věc: neměla jsem nikdy bráchu!!!
A teď si představte tu smršť: rovnou jeden manžel a tři malí “chlapové“. Tak na jednoho dospělého jsem byla zvyklá, to by nebylo tak hrozné, ale ti malí, to je opravdu jiný svět…
Se sestrou jsme si pochopitelně nadávaly, občas se i trochu pošťuchovaly, ale přiznám se, že mě to nikdy nebavilo. Tedy to praní se, nadávání to je jiná…
Dnes je klukům téměř 6 a 8,5 roku. Jenda je ještě brán jako miminko, tak jen tak občas odstrčí bráchy, aby ho nechali na pokoji a tím to hasne. Ale ti starší, ti se musí prát, jinak by snad nebyli ani zdraví!
Mají přesně rozdělené role. Mladší provokuje staršího(vezme mu něco a pak zdrhá nebo „hele, co mám“ a pak zdrhá:)) a starší mu to musí dát sežrat: tu herda mezi lopatky, tu kopanec kamkoli. Občas mi výrazně připomíná dominantního psa, který obskakuje slabšího nebo po něm vyjede, aby tento poznal své místo. Uf, děs a hrůza! No, tedy, teď už jsem si trochu zvykla, ale stejně mě to stále nebaví. A co hlavně, nepoučená od bráchy ni manžela, nevím, jak to řešit. Zkouším různé scénáře:
1) „Neperte se, to se nedělá!“
Nefunguje a je to směšné. Kluci se vždycky prali a prát se budou. Doma nebo ve školce či škole.
2) Herda do zad staršímu, vynadat mladšímu. Na chvíli funguje, ale mám z ní černé svědomí a bolí mě ruka a v krku z toho stálého mluvení.
3) Nevšímám si jich. Někdy funguje, někdy to přeženou, ublíží příliš sobě nebo něčemu kolem.
4) Zavádím a stále připomínám pravidla: Nekope se, nebouchá se pěstí, nahází se těžkými a ostrými věcmi – hlavně ne do hlavy, mezi nohy a do břicha. Při porušení následují tresty – obvykle zákaz počítače, pohádek nebo dobrot. Častá odpověď: „Mně je to stejně jedno!“(ale není!!!)
5) Zaměstnám je, když to stihnu nebo aspoň „rozsadím“. Zkrácená verze: „A ven!“
Nemůžu si pomoct, někdy nefunguje nic. Ponorkové nálady, únava ze školy, má špatná nálada, manžel pryč jsou zatěžující a při rozebírání situace polehčující okolnosti.
Pak si vždycky vzpomenu na našeho „rodinného“ zedníka. Sám je ze tří kluků a říkal mi:“My jsme se vždycky řezali jak koně. Máma nám říkala: „Co z vás jenom bude?“ a vidíte, dopadlo to dobře, ne?“ Je vyrovnaný poctivý sympaťák.
A tak se jen modlím, aby se jim nic hrozného nestalo(vyražené oko, protržená střeva a jiné strašlivosti) a aby to dopadlo podobně dobře jako s naším panem zedníkem!
Hóóólky, to jsem ale ráda, že to tady slyším taky! Kluci jsou od sebe necelé 3 roky a je to hrůza. Spravedlivě uznávám, že hlavně proto, že jsou od října téměř bez ustání nemocní, tudíž zavření doma a dost se nudí (spíš se koušou nudou). Při běžném denním dění zdravých – vycházky atd. – to s nimi docela ujde. Ale přesně jak píše Ájík – potkat známou ženskou, valí se to ze mě, že sama žasnu, jak rychle a bez nádechu jsem schopná komunikovat… No, a nepotrestat za záměrně porušovaná pravidla – zdaleka nedosahuju dokonalosti dle rad Brmbulky, hlavně když poloprosebně z posledních sil pravím: ale zas si to po sobě uklidíte, kluci, ano? A odpověď rychlá – jo, mami, ale až někdy jindy, jó? Jediné aspoň dočasně uspokojivé řešení bez násilí je v posledních dnech „rozesazení“ – každý v jiné místnosti. Na druhou stranu – bugr je pak dvojnásobný, i přes jejich částečnou snahu to „uklidit“ :-((
Majulko, Jovanka ti poví… když se potkám se ženskou, nejsem k zastavení (na puse myslím :))) Asi nějaký komunikační absťák, což mě utvrzuje v tom, že se ze mně chlap ještě opravdu nestal 🙂
Pami, o paní Samkové raději pomlčíme 🙂 – někdy si říkám, že zlaté pravidlo našich babiček škoda rány, která padne vedle – je dosti přiléhavé 🙂 Ale vážně jen někdy, zase na druhou stranu musím říct, že ti mí kluci jsou zlatí 🙂
ja mam strasiho brachu o 4 a pul roku….a nikdy jsme si k sobe nenasli cestu a v teto dobe je to nejhorsi…v podtstate jsem jedinacek….
Pamino, máme to opravdu podobné, ten věkový rozdíl, tam je jedno jestli jsou to 2 nebo 4 roky. Rozdíl je, pokud je to třeba 10 let, to už to vypadá trochu jinak.
Tak ti naši dva se pořád rvali a já jsem se utěšovala jen tím, že se nemůžou rvát věčně. Že až budou starší, tak jim to přejde. A tak jsem pořád čekala, kdy přijde ten věk, kdy už se nebudou tak prát. A čekala jsem dlouho. Ještě teď se občas do sebe pustí, ale to už nic není. Přešlo to, když staršímu bylo asi tak 15 let.
Ale horší pro mě jako pro ženu, která je doma jen s chlapama je to, že si nemám pořádně s kým popovídat. A to jsem byla jeden čas v práci, kde bylo přes 70 chlapů a jen 2 ženy včetně mě. Tak ještě že mam aspoň sestru a ta má 2 dcery. Tam si to trochu kompenzuju.
Brmbulko, já vím:-)
Jarmuschko, já mámy holek z této debaty nikterak nevylučuju:-). Už do povídání k článečku „Ten báječnej mužskej svět(v tomtéž zápisníčku) významně zasahovala Jovanka. Tos měla zamlada hodného bráchu.
Majulko, máme to tedy podobné, jen ti mí dva první jsou mladší a blíž od sebe.
Tak já mám bráchu staršího – ale tak staršího, že jsem ho doma zažila jen krátce. A to mě vodil do školky (ale já ho předem musela vytáhnout z postele, abychom to vůbec stihli), hrál se mnou člobrdo a půjčoval mi mandolínu a trsátko, přestože jsem mu furt to trsátko házela dovnitř…
A mám taky mladšího bráchu. Mezi námi je minimální věkový rozdíl (mezi mnou a starší sestrou je ten věkový rozdíl už trochu větší). Takže jsme vyrůstali spolu. Venku jsme drželi společně a já se za něj kolikrát prala – brácha byl věchýtek a kde kdo si na něj venku dovoloval. Zato doma jsme se rvali (i hádali) spolu. A pamatuji si, že jednou jsem ho práskla přes hlavu (naštěstí jen) umělohmotným talířem…
Já sama mám holky, bude jim 3,5 roku, a už se taky rvou jak koně. A i když je neoblékám do růžových kraječek, tak prostě žijeme v trošku jiném světě… To jsem poznala, když k nám jednou přijely Martyčka a Quendolina se svými chlapci. Ten klučičí svět je fakt úplně jiný. A já nestačila zírat. Nicméně holčičkám se to líbilo a ještě dlouho po odjezdu této návštěvy vděčně vzpomínaly… (přiznávám, že zejména na Edu…)
;o)
Pami..mozna dodatek…mam dva syny o sest let od sebe:)
Já mám doma také těžkou převahu mužů. Jsme v poměru 1:4. Já jediná žena, manžel a 3 chlapíci. Ti starší jsou od sebe 4,5 roku, takže tam ty bitky byly na denním pořádku. I na úrazy došlo. Mladší třeba vyrazil staršímu zub(samozřejmě už stálý), a to po něm hodil jen kávovou lžičku. Brmbulka to myslí dobře, já jsem vždy vděčná za každou radu. Už jsem toho i hodně přečetla, ale stejně když pak přijde ta situace, tak na všechny rady většinou zapomenu. Je pravda že slovo trest už chlapci úplně nesnáší, mám pocit že i mně začíná vadit.
S tím rvaním už je to ale naštěstí lepší. Starší syn už je téměř dospělý, tak už mu jen říkám, jestli mu to není hloupé, skoro dospělý a pere se s dvanáctiletým dítětem. No a s tím ročním lumpem se ti starší naštěstí neperou a ani nepředpokládám, že by začali. Mají ho dost rádi a je mezi nimi moc hezký vztah. Takže já doufám, že ty největší bitky už máme za sebou. Ale museli jsme to náročné období překonat a bylo to mnohdy moc těžké a náročné na nervy.
Teď je to horší s pubertou. Vnímat chápání chlapa a ještě když je v pubertě, to je mnohdy nad mé síly.
Ájíku, ano, taky už jsem dospěla k tomu, že řešit to, kdo za to může, kdo začal, je dost zbytečné a někdy dokonce i nebezpečné:-)) A to s tím „mydlením kluka, který už dorostl“, to je na dlouhé povídání – přes článek na blogu paní ministryně Kláry Veselé Samkové(uf!), přes návrh zákona o fyzických trestech, přes úctu k člověku versus ne úplně vyspělý mozek atd. atd.. U nás se taky občas plácne, já jen koukám kolem, kde bych viděla nějakou rodinu, kde se neplácá a jde to. Nějak se mi to nedaří…
well, tak sama pozitivně formuluj: „nedavej… nepouzivej …netrestej…“:-)
Kdybych chtěla radu, ptám se v Poradně. Chci si jen popovídat s maminkama, co mají doma taky živly a nechci být zde ani příliš konstruktivní ani přesná v tom, co píšu. Nerozebírám to, jak vychovávám.
Nicméně za radu dík.