Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Dvojčata a vícečata
Vítejte ve virtuálním klubu dvojčat a vícečat.
Přeci jenom zažíváme něco trošku jiného, než „monorodiče“.
A na začátek bychom se mohli vzájemně trošku představit, ať vůbec máme představu, kdo do tohoto „klubu“ patří.
Nevím, jak vy, ale já víceméně jen tuším, kdo další je rodičem (prarodičem, sourozencem…) dvojčat, či vícečat. A o vašich dětech toho vím ještě méně.
jako u nás doma! často to ještě pokračuje bojem o nějakou hračku.Lucinka si ji najde,Kuba to uvidí a hned si ji chce vzít taky.A ta malá vzteklina ji naštvaně pustí na zem nebo ji zahodí a Kuba se blaženě usmívá, že dosáhl svého.Za pár sekun ho ale dotyčná věc ůž zase nezajímá.Lucka si ji znovu vezme…a kolotoč se opakuje.Zkoušela jsem pořídit hračky dvě stejné.Bez nějakého výsledku.Když on chce zrovna tu, co se Lucince líbí.
Jo, Jarmuschko, taky musím Lucinku hlídat, když se muchluje s devítiměsíčním Honzíčkem – jestli ho moc netlačí na bříško, jestlli mu nemačká ruku atd. A někdy mu dělá naschvály, pleskne ho po obličeji, bere mu hračky a Honzík pak brečí.
A když je s Románkem, svým o tři dny mladším bratránkem, je to tóčo – válejí se po sobě, tahají se o hračky, vymýšejí blbosti..
Konečně se po opravdu dlouhé době dostávám na stránky VD. Mile mě překvapily Zápisníčky. Díky Jarmuschce za založení Dvojčat a vícečat. Mám doma tříleté holky Lucku a Kačku a jsme ze Žatce. Holky se narodily v červenci 2003 v Chomutově a všichni říkají, že je méme spravedlivě rozdělené. Lucka je moje malá kopie (moji rodiče se dokonce někdy pletou v oslovení) a Kačka je hodně podobná tátovi. Každá je úplně jiná, ale dokonale se doplňují, někdy se porvou, jindy zase šíleně milují. Je s nimi úžasná legrace, jejich hlášky nás úplně odzbrojují.
já myslím,že tento problém řešíme víceméně všichni. Děti a kor taklhe malé si neuvědomují tu hranici kde končí hraní.
Chce to vydržet a hlídat.
Když se mě někdo ptal, jak to zvládám se dvěma dětmi, tak jsem argumentovala tím, že paradoxně mám možná trošku víc času (když už jsou děti trošku větší), než leckterá „monomatka“.
A to proto, že mám dvě děti stejného věku, takže si spolu i dost vyhrají.
Jenže – teď řešíme problém.
Any začala Lu „napadat“. Lehá si na ni, sedá jako na koníčka, polštářem ji tlačí na hlavu, tahá za vlasy a já nevím, co ještě.
Lu se zpočátku směje, ale pak smích přejde v pláč.
Musím být furt ve střehu, aby Any Lu neublížila. Stále Any vysvětluju, že se můžou s Lu i kočkovat, ale jen do té míry, co se Lu líbí. A že když brečí, už se jí to nelíbí.
Ale je to neúčinné. No zkuste něco „vysvětlit“ dvouletému dítěti.
Když je nejhůř, tak odnáším Any do ložnice do její postýlky s tím, ať si promyslí, co dělá.
Věřím, že to přejde, že to je jen „vývojová fáze“, ale je to náročné.
„Naštěstí“ Lu už se otrkala, a začíná se k Any chovat podobně.
A mně nezbývá než hlídat, aby si holčičky neublížily.
Tak dnes si holčičky naplánovaly „hodinu anatomie“ – začala s tím Lu.
Začala ukazovat na oči, uši, nos, pusu…
A já jsem musela pojmenovávat.
A pak začala Any zřetelně opakovat po mně – OKO, OKO.
Pravda, občas se jí to tak nepodařilo a bylo z toho KOKO.
Tak že by už začínaly mluvit pro nás srozumitelně?
Nic si z toho nedělej, já byla nedávno v práci (zdrav.sestra) a večer jsem jedné bábinku pokládala do postele a říkala jí hají…Manžel, který se mnou zrovna telefonoval, z toho měl hroznou srandu, jak už jsem s těch našich prcků zblblá 🙂
Že takhle blbnu já a upozorňuju okolí třeba na letadlo, už beru jako normu, ale že mi manžel oznámí, že musí vybácat mouchy, mě zaskočilo.:-)))U nás blbnem všichni:-))))
Já zase návštěvám říkám hačí a ham. Připadám si jako blázen…
Nefertini, to je taky dobré :-)))