Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Dvojčata a vícečata
Vítejte ve virtuálním klubu dvojčat a vícečat.
Přeci jenom zažíváme něco trošku jiného, než „monorodiče“.
A na začátek bychom se mohli vzájemně trošku představit, ať vůbec máme představu, kdo do tohoto „klubu“ patří.
Nevím, jak vy, ale já víceméně jen tuším, kdo další je rodičem (prarodičem, sourozencem…) dvojčat, či vícečat. A o vašich dětech toho vím ještě méně.
Ahoj Jovanko – jo jo taky se mi to stává. :-))
a nebo stojím na poště,držím dopisy a složenky a přistihnu se,že je houpu jako mimčo. :-))
No já na malou mluvím stále, takže když jdu někdy ven bez ní, ale s někým (ne sama), mám neustálé nutkání svého společníka upozorňovat na to, že tam jde velký pes, který dělá haf, a tam to červené autíčko veze asi miminko atd.
Vám se to ještě nestává? :-))
Moje starší dcerka nemluvila téměř do tří let. Neřekla pomalu ani máma. Takže jsme šli pro jistotu na audiologii a na vyšetření sluchu. Vše ok. A tak jsme na radu naší pediatričky zkusili logopedku.
Ta začala postupně s Verčou cvičit áá,íí,hí,ou, atd.
Nastříhali jsme si takové kartičky s obrázky a podle nich trénovali i doma.
Hlavně fornou hry.
A Verča se najdenou rozkecala. Doslova ze dne na den.
Po týdnu začala spojovat slova,pak už začala mluvit ve větách.
Zhruba tak za cca měsíce se rozjela naplno. A jak já bych řekla doteď už pusu nezavřela.
Takže radím vydržet a mluvit na mimčo a mluvit.
Objevila jsem další rodinku:
Evička a Jituška (maminka mandarinka)
Doufám, že se k nám někdy přidáte.
;o)
Ahoj, říká se, že holčičky jsou na mluvení šikovnější – tak nevím. Martínek povídal v roce a půl už docela obstojně. Elišce je sice teprve 13 měsíců, ale nejlíp jí jde tytýt (když mi mačká nos). Taky má ráda tytyty (to ukazuje i prstíčkem). Je to psina, ale máma neřekne… Táta – to jí jde. Když vidí psa nebo kočku, říká hat hat (haf haf). Směsice zvuků z ní nějaká občas vychází, ale rozumět tomu není. Tak si pořád zpíváme a povídáme a snad to přijde samo…
Hm, Lu začala vždy, když na něco ukazuje, říkat „ka“…
Původně to používala, když ukazovala na Any, teď už to používá na vše…
Asi to vzniklo tak, že spousta slov končí na slabiku „-ka“, tak to prostě oposlouchala a začala užívat.
Teď koukám na svůj předchozí komentář, že holky „ukazují části chleba“ a nevím, co jsem tím chtěla říct… Myslím, že to mělo být spíš „ukazují části těla“ (co jsem v tu chvíli dělala? na co jsem myslela?)
;o)
no právě proto jsem mzslele, že víš jak na to!já tam nebyla taky skoro už dva roky.a teď bude pohroma-vím asi o třech kazech a ještě k tomu asi jedna osmička ven…je mi jasný,že mě to nemine, ale pořád se snažím tomu vyhýbat.i když vím, že lepší to nebude, spíš naopak
Cha, cha, tak to se ptáš té pravé…
Já mám ze zubaře taky fobii, a to mě ošetřuje manža…
Ale netruchli, mě teď ošetřoval po 26 měísících (protože prostě s dvěma robátky je to složitější, když já mám sedět na křesle a manža mě ošetřovat). Ale zadařilo se (a teď už bude jenom líp).
tak to ti závidím.jejich dětská doktorka má ordinaci u sebe doma. musí se k ní do prvního patra.s náma chodí většinou babička,někdy manžel.se mnou je to ale horší,já se už asi rok(nekecám)snažím objednat k zubaři, vždy to ztroskotá na tom hlídání.no možná si to jen namlouvám a vymlouvám se sama pro sebe.mám totiž ze zubaře přímo fobii.mimochodem,nevíš o nějaké zaručené radě jak se této fobie zbavit?… 🙂
Milá Alice, s námi chodíval dědeček (můj taťka), a to zejména když jsme zpočátku chodívaly na rehabku – v zimě bych se tam přes ty závěje s naším povozem sama ani nedostala. A to jsme zpočátku chodivaly každý týden. Občas i do poradny (ale nikdy nešel s námi dovnitř).
A pak jednou na jaře jít nemohl a bylo to. Dokud jsem holky nosila v taškách, bylo to v pohodě, jakmile jsme předělali kočár na sporťák a já holky transportovala výtahem v šátku a na ruce, bylo to obtížné. Ale zvládaly jsme. A v čekárně jsem se usmívala nad „monomatkami“, které vždy chodily ještě s doprovodem.
No a u paní doktorky mi vždy sestřika pomohla s holčičkama do ordinace, pak jsem jeden čas dokonce vjížděla dovnitř i s kočárkem (když jsme zjistily, že projedem). Teď už holky chodí po svých.
A když jdu na nějakou kontrolu já a nemůžu vjet s kočárkem, není problém, že je nechám u otevřených dveří do ordinace a hlídá je sestřička.
S tímhle fakt nemáme problém.
;o)