Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Rozhodování
Moje milé kamarádky, omlouvám se za svoji anonymitu, ale nechci teď uvádět svoje jméno.
Mám velký problém a nevím si s ním rady. K tomu, abych se obrátila o pomoc sem, mě inspirovaly ty, které tady též řeší svoje osobní problémy. Prosím, kdo mě poznáte, poraďte taky (napadne-li Vás něco), ale nepište moje jméno nebo něco podobného, děkuji.
A teď k věci – můj muž proti mé vůli postavil dům. Vím, že to zní asi divně, ale nikdy jsem v RD bydlet nechtěla, byt mi úplně vyhovuje. Navíc dům je asi 100km od našeho současného bydliště a na vesnici. A to je hlavní problém. Skoro celou rodinu, kamarády, práci, vše mám tady, doma. Mám pocit, že tam doma nikdy nebudu. Navíc děti tam nechtějí – jedno dítě (SŠ) tam nechce za žádnou cenu, prý raději bude dojíždět a vstávat třeba v 5 ráno.
Jak bychom řešili školu a kroužky dětí, vůbec netuším – škola (a tedy i mimoškolní činnosti) jsou buď v okolních – větších – vesnicích, nebo ve městě, což je asi 4km; není to daleko, ale pro dítě to rozhodně není blízko. A za každého počasí. Na zastávku autobusu se jde přibližně 10 minut.
Já tam samozřejmě práci nemám, u nás mi drží místo a vrátit se mám kam.
Jenže teď dostal manžel pracovní nabídku, kdy bude muset být mnohem více na cestách než dosud. Z tohoto pohledu by výhodnější bylo bydlení v domě, protože je více ve středu republiky než naše nynější bydlení. Takže v podstatě minim dvě hodiny v autě za jednu cestu ušetřené.
Tak nevím, co teď. Nechat starší dítě doma? A připravit se tak o zábavu s ním, o jeho lásky, srandičky, kamarádství? A mladší vystavit riziku, že si na nové škole nezvykne? Že si nenajde kamarády? Že se zhorší nebo zvlčí? Anebo nechat muže dojíždět o těch asi 100km (krát dvě) více několikrát týdně?
Děkuji velmi za všechny rady a nápady, jak si se situací poradit. Opravdu nevím. A taky za argumenty, jak obhájit svůj postoj. Tato situace se už táhne hodně dlouho (on chce, já ne) a už mě to hrozně unavuje. Chtěla bych už v tom mít konečně jasno, kvůli dětem i sama kvůli sobě.
Tak děkuji.
Asi takhle v zásadě nechápu jednu věc…nedokážu si představit, že by můj muž stavěl dům proti mé vůli kdesi, kam se nechci stěhovat. To je základ problému.
Nám taky zůstal pozemek po tom, co jsme prodali námi vystavěný nový dům. Pozemek je dostatečně velký na vystavění nového domu a neříkám, místo je to vcelku hezké. Jenže má to jednu vadu, nedaleko mají dům i jeho rodiče 🙂 Už kolikrát přišel s myšlenkou, že tam něco postaví(me), ale vždy jsme o tom debatovali a došli pak společně k závěru, že je to blbost. Původní záměr, proč jsme si pozemek ponechali, byla prachobyčejná “spekulace“. Pozemek je pěkný a sousedí se třemi pozemky sousedních domů. Kdoví kdy se někomu zalíbí a bude ochoten zaplatit slušnou částku za to, aby jej mohl připojit ke svému stávajícímu pozemku. Tudíž jsme se jasně a jednou provždy domluvili na tom, že to, že pozemek tam stojí a leží nic nežere a může tam ležet dál, dokud se ho někdo nerozhodne koupit:-)
Já prostě nevím, nevím jak by dokázal postavit (stavět) dům bez toho, aby měl můj souhlas a bez mé spolupráce, to mi prostě hlava nebere.
Co se týká dětí, tak já když jsem dokončila SŠ, tak jsem si hned našla práci a začala žít jinde a po svém. Jak jsem psala já i ostatní, děti půjdou tam, kde se rodičům líbí. Pokud se tam nelíbí jen tobě, tak děti budou taky proti, protože dopředu vědí, že rodiče mají problém sami se sebou a neměli by na to ještě řešit jejich problémy s adaptací. Bohužel , ale je to tak.
Hodně štěstí a stějně jako ostatní i já doufám, že to nepovede k rozpadu vašeho vztahu a že najdete schůdná řešení.
Milá anonymní, můj názor je ten, že děti si zvyknou všude, problém je u Tebe, že jsi na 100% přesvědčená, že tam nepůjdeš. Co to třeba aspoň zkusit na krátkou dobu, aby manžel viděl, že to nezavrhuješ tak úplně.
Promiň, že to píšu tak tvrdě, ale ber to s rezervou, vůbec Ti tuto situaci nezávidím, ale věřím, že nějaké řešení existuje.
Nápad Bábofky by byl asi nejlepší, vše prodat, ale s tím asi manžel souhlasit nebude, že?
Holčinko, vím, jak ti je, jakobych viděla sebe a bývalého:o))) Nedávno jsem tady psala: bydlel s námi 3 měsíce na Moravě a stačil tu napáchat takové “události“, které směřovaly k velké nedůvěře pro další budoucnost. Rozešli jsme se a on si klidně koupil dům na druhé straně republiky, že si nás tam stejně jednou odveze. Bez jakéhokoliv mého názoru. Teď má dluhy, je tam sám a strašně se mi diví, proč jako tam nechci žít, a vůbec si nepřipouští, že důvodem je ON sám, jsem v očích jeho mini rodinky zlá ženská, která mu bere dítě, která se nechce stěhovat za svou láskou apod. Ani na chvilku sobec nepomyslel, že by se on měl vrátit k nám, když tady máme veškeré zázemí. No chyba i u nás byla určitě v komunikaci, měli jste si to vyříkat jasně ještě v době, kdy dům nestál, což se mi ovšem dobře říká, ale vím, jaká byla u nás praxe. Já měla lítost nad tím, že by on ztratil dceru, tak jsem vždycky nějaký ten plamínek naděje u sebe nechávala rozsvícený, že to prostě zkusím. A ublížila jsem akorát sobě (nervy, stres, vypětí, odnášela to malá i já v podobě nejrůznějších nemocí). Moc moc ti přeji, abyste to nějak vyřešili, zvlášť, pokud váš vztah za to stojí, jako že asi jo, pro mě osobně je hrozné stěhovat se někam, kde nikoho nemám a neznám, ale asi to mám tak spojené s dětstvím, protože o rodiče jsem přišla, o bráchu taky a svůj domov a zázemí jsem vlastně ztratila. O to víc si teď hlídám život a priority.
Moc se omlouvám, že spíše mluvím o sobě, strašně moc jsi mi připomněla ty moje poslední dny nedávno. Děvčátko, nemám asi radu, ale netlač se do ničeho, do čeho nechceš, popř. si sepiš všechna pro a proti, třeba to, že první dítě je přeci jen už starší, brzy se osamostatní, manžela máš ráda, mladší si zvykne, a nebo prostě nechci odejít, mám tu zázemí, rodinu, přátele, vždyť to jsou taky důvody proč jsem já zůstala tam, kde jsem = DOMA. Nezávidím ti to ani trochu, ale ta komunikace je ve vztahu strašně důležitá!!! Držím vám oběma pěsti!!!
No, debatily jsme to spolu opakovaně, viď? A já už si myslela, že tento “projekt“ usnul. Ale vidím, že ne.
Já se kdysi ocitla v obdobné situaci, jenže bez dětí – rozhodovala jsem se jen já sama.
Nejdřív jsem se tedy za budoucím manžou přestěhovala z velkoměsta na maloměsto.
Pak jsem si tu i našla práci (k tomu mě až tak nutit nemuseli – dojíždění už se mi zajídalo).
Ale rodinu, přátele jsem nechala ve velkoměstě.
U nás to částečně vyřešil ochotně zakoupený PC s připojením na net (abych zůstala se “svým světem“ v kontaktu aspoň virtuálně).
Na vesnici jsme se stěhovali už společně, po společné úvaze (a já jsem byla původce myšlenky).
No, nevím – neaspiruješ na “ženu v domácnosti“? S tím, že by nejstarší skutečně zůstala – než dokončí školu – ve městě?
Vůbec nevím, co radit.
Tady je skutečně každá rada drahá.
A chování Tvého chotě a jeho otce se mi vůbec nelíbí (to teda skoro “zlatý choť můj královský“…)
Ahojky, už jsme spolu o tom mluvily, viď? 🙂
Víš, těžko ti může v tomto někdo radit. Ty jsi v podstatě rozhodnutá, děti taky a amnžel taky. Bohužel jste ale rozhodnutý každý jinak… 🙁
Hele kočko, a nebylo by řešením prodat byt, prodat ten novej barák a pořídit “něco mezi“? Jak vzdáleností – třeba tak, abys nedělala taxikáře a přitom ses ty i děti dostali kam potřebujete (do práce, do školy, na kroužky,…). A jestli to bude dům nebo byt, to už je na vás.
Jinak nevím a přijde mi, (skoro se to bojím vyslovit) že to může mít vážný vliv i na váš vztah a to by byla asi škoda a nechcete to ani jeden z vás…
Jsem ráda za upřímnost.
Chyba je v komunikaci, určitě. Ale když jsem se muže ptala, co jsem udělala špatně, že ten dům stejně postavil, i když jsem nechtěla), že by ho postavil tak jako tak, ať jsem říkala, co jsem chtěla. Opravdu nevím, co jsem ještě měla dělat. Všichni od začátku ví, že tam nechci. I on.
Máš pravdu s těmi dětmi, ale dítě SŠ prostě nepůjde, už je hodně velké a kamarádi jsou pro něj hodně důležití. To naprosto chápu. Když jsem navrhovala stěhování před nástupem na SŠ, bylo mi sděleno, že se to nestihne (bylo to za rok a skoro půl) – prostě nebyla k tomu vůle. Nebudu se rozepisovat o důvodech, to by bylo nadlouho. Ale tchán i muž dali přednost svým potřebám před dětmi. To byla vlastně jediná chvíle, kdy jsem byla ke stěhování ochotná, trvalo to asi měsíc, pak to přestalo (z výše uvedených důvodů).
Promiň upřímnost, ale pak je tedy chyba v komunikaci mezi vámi. Pokud jsi se nikdy nechtěla stěhovat do této lokality, nicméně život v RD,ale jinde připouštíš, tak jste to měli řešit už dříve. Buď pozemek vyměnit, a nebo místo RD na pozemku postavit chatu, která je méně finančně náročná a to by mohlo sloužit jako kompromis. Manžel by si tam odjížděl, když by si chtěl odpočinout, nebo vy (ty a děti) jste tam třeba mohli trávit prázdniny.
Možná si to ani nepřipouštíš, ale děti ať chceš nebo ne přejímají tvůj postoj. I kdyby na krásně v koutku duše připustili, že by se jim život na onom místě v RD třeba líbil, tak se uchylují ke tvé myšlence. Víš jak se to říká, když se chce všechno jde.
Na jedné straně se stavím za tebe, protože není nutné na sobě páchat násilí, ale na druhou stranu, teď už je pozdě bycha honit a budete muset najít nelehké řešení.
Horempádem, i Tobě moc děkuji.
Debaty s manželem byly, a mnoho jich bylo, ale zcela zbytečné – nepřinesly žádnou změnu v jeho postoji, ani chuť ke kompromisu. Bohužel. Byl v tom ještě podporován svými rodiči, zejména otcem, který na stavbě pobývá snad každý den (o to horší, co?).
Je to dobrý nápad, jenže až SŠ dostuduje, tak už mladší jen tak nezlomíme. Už teď by byl problém, ale ukecat by snad šlo. Za dva roky tomu už nevěřím.
Jak píšeš o té Praze – já si dovedu spíš představit stěhování do velkého města, třeba zrovna Prahy, ale vesnice, to je to poslední místo, kde bych (v ČR) chtěla bydlet. Nechci se nikoho dotknout, prostě nejsem ten typ. A ves bez obchodu a školy, to pro mě věru není :-((
Ahojky, tak tady je každá rada drahá. Nicméně mé povídání ber jen jako názor nikoli radu, nebo něco čím by jsi se měla řídit.
Téměř jsem se chtěla zeptat na to samé co Lussy, když jsem si podvakrát pročítala tvůj postesk, tak abych to dobře pochopila.
Píšeš, že se to celé staví již šest let. Máš dítě na SŠ nebylo by částečně řešením ještě počkat, než dítě SŠ dokončí a pak se tam přestěhovat natrvalo?
Šest let je dlouhá doba na diskuzi. Tvůj manžel do toho investoval zajisté nemálo peněz i času a nemyslím si, že by to dělal jen tak mírnix týrnix. Nezastávám se ho, taky jsem bytový typ a výstavbou RD jsem si již také prošla.
U nás jsme to vyřešili jinak. Když se nám začalo stýskat po RD (mě tedy méně), tak jsme to vyřešili následovně. Byt opustit nechci a RD spolu s bytem bychom sice utáhly, ale bylo by to dosti náročné. Takže jsme se pustili do rekonstrukce chaty. Investice s tímto spojené jsme utáhli, takže jsme to přežili 🙂 Teď to je tak, že pokud se nám zasteskne po venkově, tak můžeme na chalupu na libovolně dlouhou dobu a pokud tonejde jinak, tak zpět do bytu. Tolik na vysvětlenou, k jakému kompromisu jsme došli my.
Jinak asi víš, že můj manža měl už mnohokrát úlet , že se postěhuje kamsi do tramtárie kvůli práci v Praze. Jenže můj postoj zná, já to nechci a stěhovat se nehodlám. Tudíž asi bych ani nedovolila, aby spřádal plány nebo investice beze mne, když by to vedlo k nejistému výsledku, co se týká stěhování.
Proto si myslím, že jste o tom měli více mluvit. Pozemek třeba ještě nechat chvíli ladem, až děti vyrostou a pak si dělat do sytosti to co se vám zlíbí. Jinak bydlení na venkově, když děti odrostou je i mé přání, přestože jsem bytový typ. Jenže není nad to, když si člověk sedne večer na terásku a kouká na nebe. Od rána do večera se rýpe v záhoně apod.
Tvé obavy chápu. Co se týká stěhování , bude to pro vás všechny složité, ale myslím, že tvůj manžel to má jaksi promyšlené, jen se ho na to více ptát a více s ním o tom diskutovat a vyslechnout si ho. Diskutovat spolu s dětmi. Zkusit navrhnout posun, než středoškolák dokončí školu. Nechat ji ale samotnou v bytě bez dozoru v tomto věku, je docela velký risk. Nedělala bych to.
Přeji ti, aby se situace vyřešila a všichni jste došli ke společnému příjemnému vyřešení…
Díky za reakci, asi bych to měla trochu vysvětlit.
Dům se staví už dlouho, asi tak šest roků. Celou dobu to manžel ví, ale nevadilo mu to. Byl to jeho velký sen a tak si ho chtěl splnit. A doufá (stále), že se nám tam zalíbí, až to bude hotové.
Vadí mi i to, že přestože celou dobu inzeruji, že tam nechci, nyní začíná jeho maminka mluvit ve stylu co by za to jiná dala, jen si hledáš důvody, proč tam nejít, anebo co se tam on nadřel. Ale já jsem to po něm nechtěla.
Dům je tam proto, že on tam má rodiče. Proto si to místo vybral (pozemek měl koupený, ještě než jsme se poznali, a pár let ležel jen tak).
Oboje, dům i byt, neutáhneme. Nejen provoz, ale i úvěry. Už tak je toho moc.
Děkuji.