Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Rozhodování
Moje milé kamarádky, omlouvám se za svoji anonymitu, ale nechci teď uvádět svoje jméno.
Mám velký problém a nevím si s ním rady. K tomu, abych se obrátila o pomoc sem, mě inspirovaly ty, které tady též řeší svoje osobní problémy. Prosím, kdo mě poznáte, poraďte taky (napadne-li Vás něco), ale nepište moje jméno nebo něco podobného, děkuji.
A teď k věci – můj muž proti mé vůli postavil dům. Vím, že to zní asi divně, ale nikdy jsem v RD bydlet nechtěla, byt mi úplně vyhovuje. Navíc dům je asi 100km od našeho současného bydliště a na vesnici. A to je hlavní problém. Skoro celou rodinu, kamarády, práci, vše mám tady, doma. Mám pocit, že tam doma nikdy nebudu. Navíc děti tam nechtějí – jedno dítě (SŠ) tam nechce za žádnou cenu, prý raději bude dojíždět a vstávat třeba v 5 ráno.
Jak bychom řešili školu a kroužky dětí, vůbec netuším – škola (a tedy i mimoškolní činnosti) jsou buď v okolních – větších – vesnicích, nebo ve městě, což je asi 4km; není to daleko, ale pro dítě to rozhodně není blízko. A za každého počasí. Na zastávku autobusu se jde přibližně 10 minut.
Já tam samozřejmě práci nemám, u nás mi drží místo a vrátit se mám kam.
Jenže teď dostal manžel pracovní nabídku, kdy bude muset být mnohem více na cestách než dosud. Z tohoto pohledu by výhodnější bylo bydlení v domě, protože je více ve středu republiky než naše nynější bydlení. Takže v podstatě minim dvě hodiny v autě za jednu cestu ušetřené.
Tak nevím, co teď. Nechat starší dítě doma? A připravit se tak o zábavu s ním, o jeho lásky, srandičky, kamarádství? A mladší vystavit riziku, že si na nové škole nezvykne? Že si nenajde kamarády? Že se zhorší nebo zvlčí? Anebo nechat muže dojíždět o těch asi 100km (krát dvě) více několikrát týdně?
Děkuji velmi za všechny rady a nápady, jak si se situací poradit. Opravdu nevím. A taky za argumenty, jak obhájit svůj postoj. Tato situace se už táhne hodně dlouho (on chce, já ne) a už mě to hrozně unavuje. Chtěla bych už v tom mít konečně jasno, kvůli dětem i sama kvůli sobě.
Tak děkuji.
holka moje pořád mi to leží v hlavě, nepročítala jsem všechny příspěvky, jen některé, ono je opravdu asi pozdě radit barák stojí a ted se to musí vyřešit, jen doufám a přeji aby to konečné řešení bylo přijatelné pro vás oba…..musím tě stále svým způsobem obdivovat, protože si to stále promítám, jak by to vypadalo, kdyby můj chlap šest let stavěl proti mé vůli asi bych ho zabila:-)), je to o lidech na mě by to asi nebylo, nevím jesli se tě někdo ptal nebo ne ale proč nezvolil parcelu někde blíž a hned zrovna 100km, už to je paradox jak…
Píšu už pozdě ale nedá mi to co kdyby si manžel našel někde ubytovnu bud v místě svého zaměstnání nebo někde poblíž , aspon do té doby než tvůj syn vyjde ze sš, časem by se rozhodlo co dál a dům bych mezitím pronajala
Moje milá anonymní, to je škoda, že ten kompromisní návrh “na půl cesty“ padl… 🙁 Bylo by to řešení a žádný z vás by nevyšel ani jako “vítěz“ ani jako “poražený“… Takhle ať už se tam přestěhujete, a nebo zůstanete kde jste, vždycky jedna strana bude ublížená…
Přeju ti (vám všem) hodně štěstí, tobě správná slova, správné argumenty a zkus si to bydlení na zkoušku nezošklivovat. A buď si najdete cestičku, zamilujete si to tam, zvyknete, a nebo zkrátka po týdnu, dvou či třech zkonstatujete, že jako chalupa je to fajn, ale na stálé bydlení to bihužel není. Pak zas přeju pevné nervy partnerovi… 😉
Horempádem, víš, budu tady asi jedna z mála, ale já manžela anonymní tak trochu chápu!
My, ženy, taky doufáme, že náš nový partner si nakonec najde cestu k našim dětem a zamiluje si je. Stejně tak patrně i anonymní manžel dělal to, co ho bavilo (kutil stavitel) a navíc doufal, že nakonec svoji ženu a děti tím dílem ohromí, budou ho obdivovat jak je šikovný a rádi se tam nastěhují, protože taková nabídka se prostě neodmítá… Prostě “jen“ doufal, že i ONA+děti si zamilují jeho “dítě“, tedy dům…
Matildo, ani nevíš , jak jsem ráda, že jsme se pochopily 🙂 Ono opravdu to psané slovo má jednu nevýhodu, a to tu, že člověk nemůže pojmout vše, co mu běží hlavou 🙂
Jinak co manželství, to jiná situace a jiná zkušenost. S manželem se známe 13 let a dalo by se říci, že do něj vidím, jak do skleněné koule :-))) Tudíž člověk (nebo tedy alespoň já) dokáže z větší části odhadnout, co mu běží hlavou. Nechci někdy být tou zdí, přes kterou vlak nejede, ale když oni ti chlapi se někdy chovají, jak děti, které si myslí, že když skočí z balkonu, tak jim narostou křídla, než dopadnou na zem:-D
Prostě povětšinou funguju jako filtr (ne)dobrých nápadů. Jenže zrovna tak mě občas usazuje na zem on, a tak to prostě funguje.
Upřímně ani si nedokážu představit, že by do téhle situace postavil mě. Jenže já jsem děsnej střelec a já bych se tam postěhovala a dala bych mu co proto, aby se dostavil do reality :-)))) Ale to jsem já a věřím, že anonymní své řešení taky najde, protože to je osůbka vnímavá.
Jak jsi napsala Matildo, konec poklepávání a přání jen toho dobrého při řešení našich nelehkých životních situacích…
Milá přítelkyně, a co využít služeb nějakého mediátora?
Aby vám problém pomohl (a teď použiju hrozné slovo) “vykomunikovat“!?
Jinak mé opakované zkušenosti jsou, že situace zprvu zdánlivě neřešitelné nakonec mají přijatelné řešení.
Myslím na Tebe, ať to řešení brzo najdete.
Ach jo, holky, kéž by život byl trošku jednodušší… Horempádem, nemusíš se omlouvat, víš, odpovídám vždycky dost rychle a někdy možná zmateně, prostě jsem nechápala, co jsem řekla takového, aby to někoho podráždilo, pak jsem nad tím celé odpoledne přemýšlela, jak bych vysvětlila, co se mi honí hlavou…
Mám za sebou dost složitý vztah právě s člověkem, který si tak dlouho stavěl hlavu, až naše manželství skončilo. Takže když to vezmu z tohohle pohledu, já mám nejmíň co mluvit do řešení těchto problémů, protože v tomhle mi můj vlak ujel.
A máš naprostou pravdu, ze svých chyb se musíme poučit a jedno z těch poučení právě je, že se všechno musí řešit hned, ne čekat, že se problém vyřeší sám. Jen mám prostě zkušenost, že nejhorší je, když ten problém řeší z těch dvou jen jeden, druhý dál strká hlavu do písku… A to je právě tento případ, řeknu vám, že netuším, jakým způsobem se dá zabránit chlapovi v tom, aby dál stavěl barák, než mu dát ultimátum… A to se pak už nikdy vzít zpět nedá, od té chvíle už to v tom vztahu visí. Takže tady je prostě každá rada drahá, anonymní se mohla vztekat, mohla hrozit čímkoliv, ale pokud jí na manželství záleží i přesto, že její polovička dál jela na vlastní pěst, tak se nedivím, že to došlo tak daleko.
Anonymní, neboj, nehádáme se:-) Držíme ti všechny své palečky, aby se nějaké co nejmíň bolestné řešení našlo a váš vztah tento problém vydržel.
A Horempádem – i tobě přeji hlavně hodně úspěchů, ať ti všechno klape dál, je to fajn, že to máš v hlavě tak srovnané a s partnerem si navzájem takhle vyhovíte.
A už dost toho poklepávání po ramenou:-))))
Mno, pokud už je dům hotový, tak bych asi využila tohle léto (jak už tu někdo psal) a udělala pobyt na zkoušku. Pokud by mě i děti přesvědčilo prostředí o tom, že tohle opravdu, ale opravdu není ono, co by vás mělo uspokojit, tak bych to muži vysvětlila zas a znovu spolu s dětmi.
U vás je průšvih v tom, že jak jsi psala, nezvládnete táhnout obojí. Takže jsi stavěná do roviny toho, že se musíš rozhodnout pro jedno nebo druhé.
Nevím , jak jste na tom s auty, pokud máte dvě, tak o to by byla situace jednodušší. Léto by se tam dalo trávit vcelku v pohodě, jelikož jak jsi psala, zatím do práce nechodíš.
Určitě bych ale nepřestávala o tom s manželem dokola mluvit. Opravdu si na rovinu vyříkejte svá pro a proti. Pokud (píšeš to jak ty, tak i ti co tě znají) tvůj muž je v podstatě ve všech ohledech ideální, až na tento úlet s domem, tak by měl začít v určitém momentě naslouchat. Možná by to řešilo i to, že by spolu s vámi tam strávil třeba svou (vaši) dovolenou. Tj. období, kdy budete výhradně spolu všichni pohromadě a bude čas si to vysvětlit a pochopit postoje vás všech.
I pro mne by to bylo velmi těžké období, kdybych to nechala zajít, až tak daleko. Nemysli si, můj muž mě taky často staví před podobné nápady, ale naštěstí jsou to jen nápady a jsou předem prodiskutovány, než dojde k akci 🙂
Budeš to mít těžké, ale věřmi, že na konci každé cesty je něco příjemného. Jak jsem jednou psala, člověk to nesmí vzdát pět minut před tím, než se stane zázrak…
Nevzdávej to a dej mu najevo, že tu jsi, že jsou tu děti, a jak moc si přeješ, aby se to vyřešilo…
Horempádem, vůbec ses mě nedotkla. Ráda si přečtu různé názory a pohledy různých lidí. Proto jsem se tady o tom rozepisovala.
Jak bys moji situaci řešila? Já opravdu nevím, v čem jsem udělala chybu. Ale vidím to jen ze svého pohledu. A hlavně – co dál? To fakt nevím.
Matildo, omlouvám se , nechtěla jsem, aby má reakce vyzněla jako útok vůči tvým výrokům, jen se snažím dané věci porozumět.
Na vysvětlenou, já nejsem ultimativní typ. Jen prostě co se týká razantních, zásadních rozhodnutí, tak jsme tu dva. Ani jeden z nás nedělá to, co by závažným způsobem nám ovlivnilo způsob života nebo finanční situací na úkor toho druhého. Není to o tom, že si vzájemně něco zakazujeme, jen o tom prostě diskutujeme. Pokud si chce koupit motorku (reálný příklad z naší rodiny), tak jsem řekla ano, ale rozhoduj se s ohledem na to, že to pro tebe bude sezoní záležitost a jen okrajový koníček. Tudíž závěrem bylo, že si koupil běžnou ne moc silnou motorku, se kterou čas od času vyjede. To víš, že by si nejraději koupil choppera za půl mega, ale na co? 😀 Na to jeho občasné ježdění to co má, spolehlivě stačí. Tj. uspokojil své přání, my jsme nemuseli sahat po úvěru a není nic proti ničemu.
Takže takhle jsem to myslela. Diskuze, probrání oné záležitosti, nalezení adekvátního řešení.
Já zakládám centrum a rozjíždím své podnikání. S centrem v zásadě manžel taky nesouhlasil, bál se případných investic, které by se mi (nám) nevrátily. A je tu opět kompromis. Ano založím centrum, ale za podpory sponzorských darů. Jak víš, tak i radnice mi vyšla vstříc a prostory pronajala zadarmo. Takže nešla jsem proti názoru manžela, ale našla jednodušší nenákladné řešení, tak aby nedošlo k rozporu.
Tím jsem tedy v žádném případě nechtěla bezdůvodně napadat ani anonymní, ani tebe za tvou obhajobu její osoby.
Já to dokážu pochopit, ale prostě vím, že chlapovi může šibnout a to i dost solidně, ale pokud to ohrožuje prostor toho druhého, tak onen partner musí vyvíjet takovou aktivitu, aby to nenechal dojít do krajností. Tudíž je mi líto, v jaké situaci se anonymní nachází a opravdu ze srdce ji přeji, aby se to vyřešilo. Nicméně je to ponaučením do budoucna, že věci se sami od sebe nevyřeší ani nevyprchají do vzduchoprázdna. Je nutné v takovýchto situacích přemýšlet dopředu a domýšlet důsledky. Já vím, že někdy to dost dobře nejde, ale v tomto případě se mohlo (dalo) něco dělat od počátku, neznají se přece týden.
I já se ráda poučím ze situací druhých a tohle je právě tento případ.
Anonymní, promiň jestli jsem se tě dotkla, to nebylo opravdu v úmyslu.
Holky, nehádejte se prosím kvůli mě.
Moc Vám všem děkuji za názory, rady a reakce. Jsem Vám všem za ně nesmírně vděčná. Kdyby za nic jiného, už jen proto, že na mě myslíte a pokoušíte se moji hloupou situaci pochopit a pořešit se mnou.