Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Rozhodování
Moje milé kamarádky, omlouvám se za svoji anonymitu, ale nechci teď uvádět svoje jméno.
Mám velký problém a nevím si s ním rady. K tomu, abych se obrátila o pomoc sem, mě inspirovaly ty, které tady též řeší svoje osobní problémy. Prosím, kdo mě poznáte, poraďte taky (napadne-li Vás něco), ale nepište moje jméno nebo něco podobného, děkuji.
A teď k věci – můj muž proti mé vůli postavil dům. Vím, že to zní asi divně, ale nikdy jsem v RD bydlet nechtěla, byt mi úplně vyhovuje. Navíc dům je asi 100km od našeho současného bydliště a na vesnici. A to je hlavní problém. Skoro celou rodinu, kamarády, práci, vše mám tady, doma. Mám pocit, že tam doma nikdy nebudu. Navíc děti tam nechtějí – jedno dítě (SŠ) tam nechce za žádnou cenu, prý raději bude dojíždět a vstávat třeba v 5 ráno.
Jak bychom řešili školu a kroužky dětí, vůbec netuším – škola (a tedy i mimoškolní činnosti) jsou buď v okolních – větších – vesnicích, nebo ve městě, což je asi 4km; není to daleko, ale pro dítě to rozhodně není blízko. A za každého počasí. Na zastávku autobusu se jde přibližně 10 minut.
Já tam samozřejmě práci nemám, u nás mi drží místo a vrátit se mám kam.
Jenže teď dostal manžel pracovní nabídku, kdy bude muset být mnohem více na cestách než dosud. Z tohoto pohledu by výhodnější bylo bydlení v domě, protože je více ve středu republiky než naše nynější bydlení. Takže v podstatě minim dvě hodiny v autě za jednu cestu ušetřené.
Tak nevím, co teď. Nechat starší dítě doma? A připravit se tak o zábavu s ním, o jeho lásky, srandičky, kamarádství? A mladší vystavit riziku, že si na nové škole nezvykne? Že si nenajde kamarády? Že se zhorší nebo zvlčí? Anebo nechat muže dojíždět o těch asi 100km (krát dvě) více několikrát týdně?
Děkuji velmi za všechny rady a nápady, jak si se situací poradit. Opravdu nevím. A taky za argumenty, jak obhájit svůj postoj. Tato situace se už táhne hodně dlouho (on chce, já ne) a už mě to hrozně unavuje. Chtěla bych už v tom mít konečně jasno, kvůli dětem i sama kvůli sobě.
Tak děkuji.
ale nelíbí se mi jak se tvůj muž zachoval a postavil to,hlavně tak daleko a ke svým rodičům
tuhle situaci ti nezávidím, já bych možná se zkusila nastěhovat, ale až dítě dokončí sš, bud to půjde nebo ne…
Horempádem, protože již vím, o koho jde, musím napsat, že pohled na věc, jak popsala Matilda, je pochopitelný.
I když mi po přečtení příspěvku od anonymní automaticky naskočila reakce – manžel sobec – teď už to zase vidím jinak.
(Anonymní se omlouvám za odbočení z diskuze, jen jsem chtěla zareagovat)
Horempádem,
já jsem přece neřekla nic špatného, pouze svůj názor, a pokud vím, nebylo řečeno, že se nemá vyjádřit ten, kdo anonymní zná a ví, o co jde – tak proč hned ta reakce na téměř každý můj odstavec, já jsem se přece nechtěla nikoho dotknout. Navíc ani já nevím vše, jak se situace postupně vyvíjela, jen jsem chtěla vyjádřit svou podporu a pochopení.
Psala jsem o svých vlastních zkušenostech – ano, můžeš mít vztah opravdu skvělý, miluješ jeho, on tebe, zbožňuje děti, je to táta jak má být, vydělává, stará se a přesto – přijde chvilka, kdy ho nechápeš, proč to něco dělá, co ho k tomu vede, když ty jsi proti tomu. Pokud u vás stačí, abys řekla – já si to nepřeji a proto toho necháš – máš můj obdiv – já jsem nikdy nedokázala být tak razantní, vždycky jsem se snažila toho druhého pochopit. Na druhou stranu vím, že když se budu snažit tomu druhému zakázat plnit si své touhy, nastane tento okamžik
– “Já to nechci – Ale já to prostě chci a dělat to budu, protože po tom toužím, je to můj sen!“ – tak co na to řekneš, že je konec? Že prostě pokud toho nenechá, tak bereš děti a odcházíš? A kam? A co bude dál? Ultimáta neuznávám a radikální řešení taky moc ne, spíš bych asi jako anonymní dál postávala, vysvětlovala, argumentovala a čekala, že mé NE bude pochopeno.
Za svůj život jsem se jako mnohá z nás v takových situacích ocitla, prostě když chlapovi přelítne přes hlavu, že se stane horalem, nebo že koupí hujdu chalupu a bude ji celý život spravovat, nebo že koupí na úvěr motorku a bude na ní jezdit, to nejsou situace, kdy si řeknete – no to teda ne, u toho být nemusím, buď toho nechá nebo jde z domu, prostě určitě si neřekneme hned – to je konec našeho vztahu. Naopak, snažíme se částečně tyto touhy pochopit a částečně se se situací vyrovnat, protože toho chlapa milujeme a o rozvodu neuvažujeme ani náhodou. Jen to jsem chtěla říct, podle mého toto není známkou toho, že by vztah nebyl pevný a nefungoval. Je to to samé, jako si my usmyslíme, že chceme vystudovat při dětech VŠ, že chceme podnikat, že se chceme učit jazyky. Toto taky zasáhne do běhu manželství a nelíbilo by se nám, kdyby chlap začal řvát a lomit rukama, že to nechce, že ani náhodou toto nepřipustí a buď toho okamžitě nechám nebo je konec.
A ohledně dětí – k tomu dodám jen to – kéž by bylo všechno černé nebo bílé… Já s tím zkušenost mám a proto si dovolím tvrdit, že i děti mají svou hlavu a ano, ony prostě půjdou s rodiči, ale neznamená to, že jim nebudou další různě dlouhou dobu připomínat, že to takhle nechtěly a nelíbí se jim to…
Matildo, určitě je pro tebe jednodušší se v tomto vztahu orientovat, pokud naši anonymní znáš osobně. Třeba právě anonymní chtěla znát nezaujatý názor na věc, tj. od někoho, kdo si jí nebude spojovat s danou osobou.
Matildo píšeš, zrovna tak jako anonymní, že mají spolu jako manželé krásný vztah a pevný, ale ať se snžím, jak se snažím, tak zrovna tu pravou idylu v tom nevidím. Sami víte, že ten můj manžel zase vyvádí jiné věci, respektive vyváděl, ale to je jiná. Co se týká takovýchto zásadních rozhodnutí, která jsou spojená s investováním peněz, se stěhováním , potažmo s finanční závislostí na rodičích toho druhého, to je docela podstatná věc, která k harmonii vztahu dokáže nadělat paseku, pokud si za rozhodnutím nestojí oba.
Chápu otázku toho, že chlap má občas sklony dělat si věci dle svého, ale ať je to jak je to, tak vztah je o tom, aby si to buď dva lidé vzájemně odsouhlasili, nebo ve věcech hledali kompromis, pokud se to jedné straně nelíbí a má pro to své důvody. Jak jsem psala manžel měl taky sklony na mě tlačit s novou výstavbou RD, ale já mu na rovinu řekla, že si to nepřeji, že mi prozatimní klid vyhovuje. Myšlenku jsem sice zcela nezavrhla, ale odsunuji ji až hodně daleko, až budou děti velké. Proto náš současný plán přestavby chalupy, tak aby spravedlnosti bylo učiněno za dost.
Proto pokud jejich vztah je tak pevný, jak píšeš Matildo, tak tohle už mohli mít dávno pořešeno a nemuselo se zacházet do takovýchto extrémů.
Já mám sice dítě malé (hodně malé), ale kdybychom se jako rodiče rozhodli třeba za deset let, že se někam přestěhujeme a byl by pro to pádný důvod, tak samozřejmě na ně budu brát ohled, ale zároveň to není nic, co by je mohlo zabít (obrazně). Budu se snažit jim přechod do jiného prostředí zpříjemnit a starat se o to, aby se necítili o něco ochuzeni. Vím, že se to líp píše než udělá, ale stojím si za tím, že děti se řídí postoji svých rodičů a pokud rodina komunikačně funguje a dětem se dá dostatek času na příjmutí této skutečnosti, tak v tom tak katastrofální problém nevidím. Navíc pokud se jedná o děti na sklonku dospělosti, tak jako tak za chvíli začnou žít svými životy. Já do života vskočila dosti brzy a ne proto, že by se mi doma nelíbilo. Mí rodiče byli dobrými rodiči, i jim bylo líto, že s nimi ještě pár let nejsem. Ale nevím , co je lepší, osamostatnit se v osmnácti nebo v osmadvaceti. Každý je jiná osobnost, ale dříve nebo později, ať se nám to líbí nebo ne, tak děti dospějí. Své rodiče navštěvuji často a možná jsme si nyní blíž, než v mých pubertálních či dospívajících letech 🙂
Anonymní, hodně štěstí a rozjeďte komunikaci naplno, zapoj do toho děti, ať všichni víte, na čem jste 🙂
Ahojky, holčino moje, mrzí mě, že jsme to přes týden nestihly prodebatovat… Je mi naprosto jasné, jak ti je, musím se tě zastat, protože za svůj život mám už s chlapama takové zkušenosti, že si své sny prosadí přes veškerou lásku a úctu k názoru svého protějšku. Můžete se milovat, tolerovat, fungovat perfektně jako rodina, ale pokud má chlap svůj sen, tak ho prosadí a jde přes mrtvoly, mimoděk možná doufá, že vztah jako takový nedovolí, aby to narušilo, jinak je snaživý, všechno klape, ale jeho idei se nesmíš nijak dotknout, na to je háklivý…
Takže já si dokážu představit, že on celé ty roky stavěl, je to asi místo jeho dětství a mládí, blízko jeho rodičů, má k tomu místu srdeční vztah, navíc mu se vším vypomáhal jeho táta, když on tam zrovna nebyl – chápu to dobře? A ty jsi pořád říkala ne, ani náhodou, a v hloubi srdíčka doufala, že se ta situace do té doby vyřeší tak trošičku i sama. A teď je to tady, ty už dávno máš své pro a proti rozhodnuté, jen se k tomu ještě přidala ta nová možnost ohledně mužíčkova zaměstnání, což tě tak trošku zviklalo…
Musím vám všem ostatním trošku oponovat v tom, že děti jsou naprosto přizpůsobivé a půjdou tam, kam maminka řekne, nemáte stoprocentní pravdu. Jiná situace je, když máte jedno malé dítě a jiná, když dětí máte víc a už odrostlejšího věku. Já jsem toto absolvovala před 2,5 rokem, vzala jsem děti a odešla z města do 100km vzdálené vesnice – nejstarší dcerka měla tehdy necelých devět let. Ač já jsem s mladší dcerkou spokojená, šťastná a neměnila bych, ta jedenáctiletá do dneška celou dobu tvrdí, že tady bydlet nebude, že jsme ji vytrhli od babičky a dědy, od kamarádů a ze školy, kterou měla ráda a trvá na svém, že na střední školu půjde zpět. Nenaděláte nic, můžete jí oponovat, že má krásnou školu, kamarádky, žije v prostředí, které je téměř idylické, může mít své milované kočičky, které by dříve mít nemohla, ale ji to táhne zpět, a nedá se to nijak zvrátit, musí se to nechat osudu…
Já ti prostě neporadím, vím, že za tu dobu už jste veškeré pro a proti probrali. Ale nevím, jak se k tomu vlastně manžílek vyjadřuje, co si myslí o vytržení těch starších holčin ze známého prostředí velkoměsta, co říká na jejich reakce? Holky tady na VD tak nějak reagují na tvé šestileté snažení proti tobě, ale co takhle brát v úvahu i to, že manžel šel prostě celou dobu “přes mrtvoly“ a trval si na svém. Vím, že jinak máte vztah velmi krásný a pevný, ale jak se k tomu vyjadřuje on – dokáže přiznat, že to od něj není zrovna košér? A řeknu ti, po tom všem co vím, jaký máš úžasný vztah s tchýní, tak odstěhovat se přímo k ní nevidím taky jako správnou cestu.
Já bych to nechala uležet. Zkusit to na léto, jak jsi to měla v plánu, zatím do práce nechodíš, holky si můžou pomaličku zvykat a navíc nejste bez auta, takže za tou kulturou je můžeš občas vyvézt, ale jinak ať si vychutnávají přírodu. Co víš, třeba najdou přátele, léto je na to ideální, najednou se tam budou chtít vracet.
Pro mě osobně by byla nejlepší možnost kompromisu z obou stran – prodat dům a byt a koupit domeček v místě, které by bylo pro nás oba ideální. Koupit starší domek, který by se dal krásně předělat k obrazu vašemu. Jenže pořád tu zůstává ten problém, že manžel míří do oněch míst z nostalgických a z jeho osobních srdečních důvodů. Ale musí myslet na to, co ty, že máš taky svou rodinu, co tvůj tatínek, ten není důležitý? Přece ví, že mu musíš taky být nablízku, jeho rodiče jsou ještě na všechno dva, ale tvůj tatínek bude stárnout po vašem odchodu sám – to manželovi nevadí? Jeho pohled na věc je opravdu sobectví samo…
Vím, že jsem ti moc neporadila, jen se mi nelíbí, že bys v zájmu zachování vašeho manželství měla vzít veškeré rozhodování za vás na svá bedra a vyjít muži ve všem vstříc. Navíc – on sice práci má, ale ty bys tam akorát mohla být paní domácí, těžko v těchto končinách nějakou dobrou práci seženeš. Jak říkám, sobectví.
Držím palce, budu s napětím čekat na vývoj události. Samotnou mě to mrzí, jednodušší pro mě bylo se s tebou vídat v O., než přemlouvat mužíčka, aby mě za tebou odvezl do prdelkovic:-)))) Ale to už je zase moje sobectví:-)
Holčinko, myslím, že vím s kým mluvím:-)
Je mi to líto, že se to pořád nevyřešilo… Vy jste pro mě vždycky byli ideální rodinka. Báječné děti a hodný chlap. Je mi líto, že tohle Vám kazí společné chvilky… a je mi moc líto, že to dopadá, tak že jsi vmanipulovávána do pozice ,,té, která to všechno kazí“.
Já jsem dům vždycky chtěla, ale taková vzdálenost od přátel a rodiny je opravdu veliká, takže to dobře chápu. Navíc mít v zádech tchánovce a být jim dosmrti vděčná, je taky na prd.
Já bych to taky prodala a investovala do něčeho blíž současnému bydlišti. Jenže to asi neprojde přes manžovi rodiče.
Ach joooo jak starý model ukřivděné starší generace a mladé rodiny.
Nejlepší by bylo stěhování dál oddalovat … až dokud nebudou děti z domu.
Myslím, že Ti nikdo neporadí… celé to směřuje k tomu, že se budete stěhovat, ale myslím, že Vám to do vztahu štěstí nepřinese 🙁 Škoda, že nemám lepší radu. Buď silná, jsi fajn ženská, přátele najdeš všude a své místo na slunci si před tchánovci snad uhájíš … třeba to bude příjemné osvěžení, zahrada a les kousek …. K
Pokusím se Vám odpovědět, holčičky moje milé.
Ad Babofka – ano, už jsme to probíraly. Bohužel, jsme rozhodnutí každý jinak 🙁 Tvoje řešení (prodat vše a koupit něco jiného mezi) jsem navrhovala, neprošlo.
Právě, že nechci dělat dětem taxikáře a na sebe tím pádem zapomínat. Taky chci chodit do své práce a dětem se věnovat jinak, ne z povinnosti a tedy tak jaksi nerada (píšu to asi blbě, ale snad mě chápete). Svou práci bych pak asi nestíhala. A to nechci. Kdoví, co bude dál, že. Ne že bych to čekala, ale kdo je připraven, atd.
Ad Jarmuschka – ano, debatily. Projekt neusnul, to bohužel asi nejde. S internetem počítám, to je jasná věc. Ale ten mi nezajistí odvoz dětí do škol a školek (pokud tam bude místo), do kroužků, za kamarády atd. Ženy v domácnosti se bojím, to bych nerozchodila. Stala by se ze mě troska a mohla bych to pak vyčítat jen sama sobě, že jsem to připustila. S poslední větou z tohoto pohledu nemůžu bohužel než souhlasit 🙁
Ad Piškotka – děkuju, četla jsem Tvůj příběh. Podle mě ses rozhodla dobře. Děkuji za slova podpory.
Ad Quendolina – zkouška je v plánu na srpen, jenže to není školní rok, takže se houby pozná. Ale snad to muži bude stačit a pochopí, že by to fakt nebylo dobré. Stejně on bude pořád v práci a babrat se tam budu já a děti. On to ani vědět nebude 🙁
Ad Horempádem – já to taky stále nemůžu pochopit, že to tak udělal. On si nabral úvěry, když jsme ještě nebyli svoji, něco mu popůjčovali rodiče a hlavně otec tam stále byl a něco dělal, pomáhal a tak. Jak bych byla ráda, kdyby ten můj aspoň vzal v úvahu moje argumenty. Ale on nad nimi jen mává rukou se slovy To se nějak udělá, když tak pomohou rodiče apod. A hádejte, kdo to tak asi nějak udělá….
K té komunikaci mezi námi, ptala jsem se ho, co jsem měla udělat, aby stavět nezačal, co jsem udělala špatně. On mi řekl, že nic, že by to postavil v každém případě, protože chtěl. Konec tečka.
Ad Peťka – on tam zas až tak často nejezdil, jak by asi měl a jak jeho otec chtěl. Ale dost často na to, aby byl pryč z domu a já sama s dětmi. Ale je to prý jeho koníček. Na té vsi nevyrůstal, má rodiče ve městě asi 4km vzdáleném. Pozemek koupil víceméně náhodně, byl tenkrát hodně levný. Taky se právě bojím, že ho nebude chtít prodat, když se tam dost napracoval.
Ad Bamiska – možná jsem nebyla dost důrazná, nevím, ale kdybych byla, tak už bych ho asi musela zabít. A to mi za to nestojí. Jinak (i když se to teď podle mého popisu nezdá) je to moc fajn chlap, dobrý otec, děti ho mají rády.
K těm dětem – já vím, že bych se jim neměla bezvýhradně přizpůsobovat, že mnohé děti jsou na SŠ v internátě, ale moje dítě není a nevím, proč bych měla přijít o možná poslední společné roky nebo měsíce soužití s ním. Třeba bude i na VŠ bydlet doma, ale třeba taky ne, to nikdo neví. A nechci upřednostnit někoho, kdo nebral ohled na má přání, před tím, komu jsem dala život a kdo ten můj tak jedinečným způsobem obohacuje.
Jsem to ale koza, co?
tak nějak si také neumím představit situaci kdy mi chlap přes mé přání šest let odjíždí pracovat na stavbu, vůbec si to neumím představit oejíždí pracuje, potřebuje pomoc, investuje do toho peníze a vše je spojené s mnoho problémy, které stavbu provázejí….kdyby tvé proti bylo důrazné a celých šest let tak si myslím, že už dávno nejste spolu protože by to ten vztah jen poškodilo………….o děti bych se nebála jsou přizpůsobiví ………pořád si promítám tu situaci jak by to u nás vypadalo kdyby to tak bylo jak u vás s tím barákem a neumím si prostě představit, že to někde tak funguje
Milá anonymní, netuším o koho jde, “neodhalila“ jsem tě.
Jak už tady zaznělo, vůbec si nedovedu představit, že se jeden z partnerů pustí do takto náročného projektu, bez souhlasu druhého. On prostě začal stavět s tím, že pak se uvidí? Připouští vůbec nějakou debatu, že ty tam nechceš? Nebo to bere jako automatickou věc, že s ním půjdeš?
Pokud to dobře chápu, po celou dobu stavby byl manžel víc na baráku, než doma s tebou a dětma? Toho společného času jste museli mít hrozně málo.
Zkus si napsat všechna PRO a PROTI na papír. Nezapomeň popřemýšlet i nad tím, co cítíš k manželovi. Zda je tam láska, tolerance, porozumnění, nebo jen soužití ze setrvačnosti.
Chápu, že chlapi mají různé tužby a když se do něčeho pustí, vytrvají. Třeba byl ten dům pro manžela opravdu důležitý. On v té vesnici vyrůstal?
Pokud ho sám postavil, pochybuju, že ho bude chtít prodat.
Pozor taky na to, aby to od tebe nebyl šprajc, jako řekla jsem a nepůjdu tam! Sama víš nejlíp, jak to mezi vámi vypadá. Pokud se manžel odstěhuje a ty zůstaneš, je to určitě špatné a nevěřím, že tímto by se váš vztah nějak vyvíjel, spíše naopak.
Každé rozhodnutí má něco do sebe. Co zkusit byt pronajímat, odstěhovat se a dceru ubytovat na kolejích?
Za pár let bude dcera dospělá, třeba půjde dál na VŠ a bude bydlet zase na úplně jiném místě.
Asi bych se pokusila s manželem promluvit a vysvětlit své důvody, čeho se bojím atd..Třeba ještě najdete nějaké řešení.