Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Tatínek
Ahoj holky, pěkný večer Vám všem :-).
Dnes mám na Vás takovou trochu ošemetnou otázku a moc mě zajímá, jak na to budete nahlížet Vy… jaký budete mít názor…
Byla jsem za taťkou… a on se pořád tvářil jako že “něco“… bylo mi jasné, že mi chce něco říct a že neví, jak na to… Tak jsem to z něj vytáhla!
Když hodně zestručním jeho povídání, řekl mi, že “nechce být sám“.
Pravdou je, že ty první měsíce po maminčině “odchodu“ byly zoufalé, taťka byl strašně smutný a každý den chodil na hřbitov. Večer mi telefonoval a pokaždé se mi rozbrečel. ALE to už máme za sebou… ty nejbolestnější okamžiky…
A co teď?
Jak byste se zachovaly Vy?
Daly byste svému tatínkovi “požehnání“?
Zdravím a přeji příjemný večer.
Myslím, že to většinou neví ani dotyčný sám. Pokud tedy není mezi těmi dvěmi opravdu velký problém. A i tam má ten, který o odchodu uvažuje, problém odejít. Jsem se zamotala. Taky se mi třeba nezdá moje manželství 100%ní, ale jak vím, že to může být někde lepší? Ale to už jsou moje úvahy od tvých původních daleko.
Hani, nevadí, když je každý ve svém koutku. Pro mě je podstatné, že stále máme s manželem stejné záliby a podobný náhled na většinu věcí. I když spolu něco podnikáme jednou za týden…
Těším se, až jednou napíšeš – paní je super, dává tatínkovi, co potřebuje a i mě a ostatním členům rodiny sedla.
Padmé,Zavy tak tohle je už o stereotypu.Čím člověk je starší,tím hůř se dokope dělat změny.Rezignuje na to a čas plyne tak rychle a jak se říká : člověk si zvykne na vše.
V každém vztahu je někdy pocit,že žijete vedle toho druhého jak cizí.Chvíly Vás to trápí,vzpomínáte jaký to bylo,dumáte proč to tak je a když se snažíte a není odezva vzdáváte to…
Skoro tchýně s manželem takhle žili několik let.Když jsem k nim přišla poprvé bavili se normál,ale jak jsem zapadala do rodiny všimla jsem si,že tatík v kuchyni nad Sudokem,matka nad křížovkami v obyváku nebo u sporáku a jen pár slov mezi nimi.
Semtam domácí prohodil jaký byl táta na matku / no jestli bude po něm,mám se na co těšit :-(/,ale matka nikdy nenašla odvahu se rozvést a upřimně jsem se divila,že zůstala ve svazku.
Nejdřív důvod byli děti a pak asi rezignovala.No kdo ví,to ani vlastní děti nemohou posoudit.
A ikdyž je člověk obklopen svými bližními,jsou chvíle kdy potřebuje mít pocit,že ještě žije a popovídat si s někým mimo rodiny.
Víš, Zavo, v mnohém jsme si podobné, jedna druhé, jako vejce vejci… přesto… jsou mezi námi rozdíly… a tak to má být a tak je to v pořádku.
Moc ráda bych Ti odpověděla na Tvou otázku, ale nejde to.
Odpověď na Tvou otázku zná jen a jen Tvoje maminka (jestli je to k žití nebo ne).
To, co je “pod pokličkou“, nikdy nevíš a neznáš, to musí/může vyhodnotit jen ten, který je “uvnitř“. Chci říct, že čím jsem starší, tím víc si uvědomuji (a vidím kolem sebe), že do soužití dvou lidí nikdy “nevidíš“ (nikdy nevíš vše). Takže to může posoudit jen ten, který v tom daném vztahu žije.
… snad jsem to napsala srozumitelně….
Začínám mít pocit, že jsme jedna:-D
Donutila jsi mě k zamyšlení o mých rodičích. Asi bych to neměla zveřejňovat, ale naši sem nechodí a kdyby si to přečetl někdo jiný z rodiny, asi by to neventiloval.
Kdysi před léty měla maminka přítele… vůbec jsem jí to nezazlívala, taťka se doma moc nevyskytoval, pil a když už doma byl, spal nebo strašně kouřil. Mamku vzal akorát tak do hospody.. (Ráda ho mám.) Přítel byl fajn, jezdili spolu na jeho chalupu, chodili na cimbálku, po příbuzných, schylovalo se ke svatbě (tedy k tématu svatby, protože předcházet by musel rozvod). Přítel na mamču docela tlačil. Chtěl mít jistotu. Já to tenkrát mamce rozmlouvala. Zdálo se mi, že to není to pravé ořechové – ke konci už víc spal než se jí věnoval, dělal věci jen tak, jak to vyhovovalo jemu. Tatínek se mezitím docela usadil, býval dost doma. Prostě se mi zdálo, že by si nepomohla. Vůbec jsem si neuměla představit, že bych svoje rodiče už neviděla pohromadě. Asi to teda byla i sobeckost, co ze mě mluvilo. Dneska nevím, jestli udělala dobře. Jsou už oba s tátou v důchodu, buď spolu za celý den nepromluví a když už promluví, hádají se. Je to k žití?
Padmé, asi ne vždycky, ale tentokrát jsem se trefila 🙂
Nevím, mamka asi byla zklamaná ze svých 2manželství tolik, že radši zůstala bez chlapa. My se o těhle věcech nebavíme, ale z těch pár náznaků, řečí a dobře míněných rad to tak tipuju. 🙁
Ahoj Keen, děkuji Ti za napsání. Ty už mě poznáš podle názvu? To je hezké, to mě těší! 🙂
Nicméně – neměla jsem tušení, že je Tvoje maminka takových let sama… Vím, že je složité najít životního partnera (partnerku), že to není “jen tak“.
Byla bych moc ráda za nějakou hodnou kamarádku…. už právě proto, aby tatínek přišel na jiné myšlenky, poznal něco nového a třeba i hezkého.
Snad se toho tísnivého pocitu časem zbavím úplně… já bych mu ze srdíčka přála, aby byl šťastný… přesto se teď cítím nesvá… Nechám tomu volný průběh a časem se uvidí.
Ahoj Padmé, hned podle názvu jsem si tipla téma a osoby 🙂
a četla jsem jen některé příspěvky..
A v podstatě už všichni napsali to, co si myslím já.
V mojí nejbližší rodině tohle asi nezažiju, jen trošičku podobně to má moje mamka. Je “sama“ už 25let, od rozvodu s mým tátou. Pak nějaká známost myslím proběhla, ale od té doby ani ťuk. Přitom vím, že bychom ji s bráchou nebránili v tom, aby si někoho našla – možná by pak pár věcí, sporů proběhlo jinak, líp… ale třeba taky ne.
Záleží určitě na povaze člověka, někdo umí být sám, někdo ne. A pokud tatínek strávil s maminkou krásná léta..těžko ji jiná nahradí. Ale i kamarádka mu může hodně pomoci. Tak jako ho maminčina nemoc naučila spoustu věcí, tak i nový člověk v jeho životě mu může přinést spoustu nového i hodně radosti… a tím i vám všem okolo.
Zavo, to je úplně v pohodě, nemusíš být přece na VD zrovna ve chvíli, když se tu objevím já :-D. A můžeš psát komentáře kdykoli, když budeš mít čas a chuť :-).
To, co napadlo Tebe, napadlo i mě! 🙂 Tedy – že by tatínek “přesídlil“ k nám… jenže – my chodíme do práce, malý je celé dny škole a na kroužcích – nic by se tím nevyřešilo. Navíc – tatínek nechce z místa, kde se narodil, žije tam celý svůj život, má tam přátele i sourozence.
No a jinak máš samozřejmě pravdu – já bych nebyla s to mu říct, že “ne“, že nesouhlasím nebo že jsem proti. Přišlo by mi to hrozně sobecké… Dokážu pochopit, že se cítí “sám“… A stejně tak dobře vím a uvědomuji si, čím vším prošel… Zaslouží si klid, pohodu a když Pán Bůh dá, tak kousek toho lidského štěstíčka :-).
Jdu sice se svou troškou trošku pozdě, ale vyjádřit se musím. To jsem celá já.
Padmé, chtěla jsem napsat, že si myslím, že jsi mu to požehnání stejně dala hned, bez rozmýšlení. A z tvých posledních komentářů to na mě tak působí. Já bych to udělala, měla bych u toho sakra stažené hrdlo, možná bych slzy zatlačovala, ale vůbec bych nepřemýšlela, že bych za to tátu “zavrhla“. Asi by se mi ty myšlenky zavrtaly hluboko do mozku a spát by mi nedaly. Ono to stejně nebude jen tak, do kuchyně se mamince zcela jistě hned nenastěhuje. Mám na patře pána ve stejné situaci (i ty roky možná budou podobné). Paní zemřela, je to několik let, on si dlouho hledal náhradu. I když slyším, jak se spolu smějí, stejně mi při společné cestě řekne, že to není ono…. Asi je to potřeba spíš brát tak, že hledá někoho na zkrácení samoty nebo dlouhé chvíle. Možná by mu stejnou službu udělala skupinka lidí se stejnými zájmy.
A co se týče postoje okolí – stejně se všem nezavděčíš… vždycky se nějaký vrtal najde, půl roku, rok nebo pět…
Vzpoměla jsem si na tvoje povídání o včelce a (teď nevím) slon? dinosaurus? Jak si tatínek ani sám neuvařil čaj… a teď zvládne všechno.
V první chvilce mě napadlo, že se tatínek chce nastěhovat k vám:-D
Petro, děkuji. Mně se to mlelo v hlavince celý den, tím nechci říct, že bych se tím trápila, to ne, ale tak jsem si tak dumala. No a pak jsem si ty své myšlenky chtěla s někým porovnat, tak proto jsem to sem napsala.
Marinado, děkuji, napsala jsi to, co mi tatínek řekl (tedy – ne všechno, ale část z toho). Řekl mi, že v tuhle chvíli ani nechce někoho denně a že vůbec neuvažuje o tom, že by se třeba chtěl znovu oženit. Jde mu o to setkání, kávu, sklenku vína, popovídání, mít se na co těšit.
Radko, já vím, jak to myslíš, dokonce i já jsem mu řekla něco trochu podobného, jenže – když on má v hlavě ty staré zažité zvyklosti a řeší, jestli je to slušné / neslušné, co tomu řeknou lidé/ sousedé a tak pod.
Dannielo, děkuji za napsání. Moji rodiče spolu byli 45 let a až na pár vyjímečných situací, které by se dali na prstech spočítat, byli pořád spolu, každý den. Ono to bude asi tak, jak to píšeš, můj tatínek je zvyklý na přítomnost jiného človíčka a neumí být sám.
Ježečku, však já to vím, že jsi ty své řádečky myslela v dobrém (a ne nějak špatně). A mně nevadí, když se na něco optáš, aspoň mě tak popostrčíš.
Nemyslím si, že bych žárlila nebo něco podobného, spíš je to takový tísnivý pocit, že tu moje maminka není…
Matildo, děkuji Ti za Tvoje písmenka. Ono to přišlo tak znenadání, že jsem byla trochu překvapená.
Vím, že můj tatínek je ten typ, co tu podporu potřebuje, znám ho a cítím to z něj. Však já mu taky nic nezakazovala, ani jsem ho za to nekritizovala. Snažím se to brát tak, jak to je.
Holky, moc Vám všem děkuji za Vaše reakce.
A přeji příjemné odpoledne.