Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Tatínek
Ahoj holky, pěkný večer Vám všem :-).
Dnes mám na Vás takovou trochu ošemetnou otázku a moc mě zajímá, jak na to budete nahlížet Vy… jaký budete mít názor…
Byla jsem za taťkou… a on se pořád tvářil jako že “něco“… bylo mi jasné, že mi chce něco říct a že neví, jak na to… Tak jsem to z něj vytáhla!
Když hodně zestručním jeho povídání, řekl mi, že “nechce být sám“.
Pravdou je, že ty první měsíce po maminčině “odchodu“ byly zoufalé, taťka byl strašně smutný a každý den chodil na hřbitov. Večer mi telefonoval a pokaždé se mi rozbrečel. ALE to už máme za sebou… ty nejbolestnější okamžiky…
A co teď?
Jak byste se zachovaly Vy?
Daly byste svému tatínkovi “požehnání“?
Zdravím a přeji příjemný večer.
a on nějaké požehnání chce? je to dospělý člověk, je to jen jeho věc a je dobře, že chce ještě s někým žít. můj otec je už dvacet let sám, a dost se to na něm podepsalo.
Padmé, já myslím, že máte doma úžasné vztahy. Pokud tatínek žádá/prosí o požehnání, tak to je prostě úžasný důkaz důvery a lásky.
Z mého pohledu by nebyl problém. Je moc hezké, že si to umí přiznat, jak sobě, tak rodině. A proč by měl být sám?
A jak se na to koukáš ty? Vnímáš něco, jako pocit křivdy za maminku? Že je to moc brzy?
Promiň, jestli to jsou nepříjemné otázky, jsem jen zvědavá. Nic osobního v tom nehledej ani žádný útok, výčitku… prosím, to by mě mrzelo… 🙂 Trochu mě už znáš, jsem duše čistá až naivní a zvědavá 😉
Já bych byla moc ráda, kdyby mamča měla přítele, ale ona už je asi moc dlouho sama a tím pádem trochu pohodlná se s někým novým sžívat a zvykat na nové trencle v domácnosti 🙂
Tak se opatrujte a mějte se moc hezky, pa *
Lussy, Berulinko, Suodal, Makineo, Hanino,
moc Vám všem děkuju za napsání, za Vaše zkušenosti, za názory, za životní příběhy Vašich přátel a blízkých.
Chtěla bych jen připsat, že jsem ráda, že mi to tatínek řekl, cením si té upřímnosti. Je mi jasné, že to není nic jednoduchého… něco takového říct…
A taky se Vám přiznám, že jsem vlastně docela ráda za to, že má chuť k životu, že ještě chce něco hezkého prožít, že prostě má zájem…
Inu… uvidíme… co nám život přinese…
Padmé, taky bych požehnání dala… Myslím, že pokud by ses mu to nějak snažila rozmlouvat či jinak dávat najevo, že ti to vadí, nakonec by to mohlo vzdálit tebe od tatínka, což by byla škoda. Myslím, že toto je čistě jeho věc.
Přijde mi moc hezký, že se tě zeptal, jde vidět, že mu na tobě záleží a že by ho asi mrzelo, kdyby ti to vadilo.
Myslím, že pokud nějaká nová žena přijde, tak to nebude pro tebe vůbec lehké vidět ji na místě, které patřilo (a vlastně bude patřit navždy) tvojí mamince.
Tak snad jen Ti přeju, ať to nebolí moc a ať si najde tatínek fajn ženskou.
Padmé, byla jsem ve stejné situaci, akorát, že obráceně. Mamča taky nezůstala sama. Dřív než k tomu tak nějak mohlo dojít, tak jsem jí na rovinu při nějaké naší rozpravě řekla, že nechci, aby byla sama. Tím, že bude sama, taťkovi život stejně zpátky nevrátí.
Člověk je tvor společenský…potřebuje mít k sobě někoho blízkého, komu se může svěřit, koho pohladí jinak než rodičovsky.
Je vidět, že tatínkovi na tvém názoru záleží … samota je strašná věc a kór, když mu odešla tak báječná žena, jakou byla tvoje maminka.
Nebránila bych mu a ani ho neuváděla do nějaké nejistoty, že ti to “asi“ vadit nebude. Čekají tě perné chvilky, když třeba uvidíš “onu“ paní, jak se pohybuje tam, kde byla tvoje maminka…asi to bude bolet.
Mnohem víc by tě asi bolelo, kdyby jsi tatínka odsoudila k samotě ve smutku a bolesti.
Tak se drž 🙂
ahojky,nečetla jsem co ženský psaly a tak písnu jak to vidím já.
To co jsi nám psala dříve jsem vycítila,že Tvý rodiče měli nádherný vztah.To,že ukončila zlá nemoc Tvý maminky je smutný,ale / zní to blbě/život jde dál.
Tím,že tatínek našel v sobě tu sílu a řekl Ti o tom je vlastně nádherné.Vyjádřil Ti tím,že má k Tobě důvěru a pochopení,že ho jistě neodsoudíš a budeš mu rozumět.
Víš jsem určitě o pár pátků mladší než on,se svou dcerou poslední dobou myslím mám taky dobrý vztah,ale přece jsou chvíle ,kdy ji se svými problémy,názory nechci zatěžovat a potřebuju si popovídat s někým mýmu věku.Chápu,že ona má svůj život a zatěžovat jí někdy mým pocitem osamocení by bylo ode mne dost sobecké.Proto mám kolikrát Vás tady.
Určitě nemyslí na to,že by Ti chtěl nahradit Tvou matku jinou ženu.Stoprocentně si myslím,že to co prožil s ní nezapomene a co když mu to vyjde a bude po zbytek svého života trošku šťastný.Vždyť jsme na tomhle světě tak krátce…
Rozumíš,jak to myslím?
Není to lehké přijmout do rodiny novýho člena a pro Tebe to ze začátku bude dost těžké,ale uvaž že ani pro ní to nebude zrovna lehké,kdybys jí dávala najevo,že jen “vyplňuje“ prázdné místo po mamince.
Jenže ty jsi rozumná a já věřím,že nakonec to tam dopadne dobře a tatínek bude nejšťastnějším chlapem v okolí,že má takovou dceru ve které má důvěru,že se může se vším jí svěřit.
Už jednou jsem Ti psala,takovou dceru jako jsi ty bych brala…
Padmé,je těžký tohle komentovat,ale dalo se čekat,že tatínek “jednou“ s tímhle přijde,není zas tak starý,aby zůstal sám..pokud se on cítí na nový vztah,myslím,že je to dobře..že je dobře,že má chuť žít dál svůj život a né jen přežívat v trápení a bolesti odchodem jeho milované manželky..samozřejmě že v srdci bude mít stále maminku,ale zřejmě cítí potřebu pro “někoho“ žít,prostě když přijde domů,aby tam nebyl sám,někdo na něho čekal,aby měl s kým probrat radosti i starosti..i když ho ty i tvoje sestra často navštěvujete,přesto potom odejdete do svých domovů a on zůstane sám..určitě tomu nechá volný průběh,aby zjistil,jestli to opravdu půjde tak,jak to teď cítí..snad mi rozumíš,jak to myslím,ono se to špatně píše a jinak myslí.
Padmé,
je opravdu moc hezký, že se tě tatínek zeptal.
Já mám zkušenost od našich nejlepších přátel. Kamarád je nejmladší z 8 sourozenců, a když jeho maminka zemřela, dalo by se říct náhle na rakovinu (do 14 dní od diagnózy), tak její manžel byl úplně vyřízený. Byli spolu skoro 50 let a vychovali těch 8 dětí. Za pár měsíců, řekla bych tak za 4, přišel za dětma a že prostě neumí být sám. Neptal se jich na názor, jen jim to tak nějak omluvně oznámil. Že domů žádnou ženskou už nechce, ale zároveň byl zvyklý s manželkou chodit tancovat, na kafíčko a tak a to prostě sám nemůže.
A tak se dal dohromady s paní, byla asi 2 roky vdova a tak různě se navštěvovali a trávili spolu volný čas.
Víš, onao napadne ta cizí ženksá v kuchyni. Ale když to vezmu z druhý strany, těžko v 60 nebo 70 člověk opustí vlastní bydlení a z velký lásky se k někomu nastěhuje.
Přeci jen jde o zvyk, je tam dlouho doma, dům chce nechat jednou dětem, takhle by chátral atd. Není to jako když je člověku 30 a sestěhováním si vyřeší bydlení.
No a tenhle tatínek se asi po 2 letech k té paní nastěhoval, měla velký statek a on bydlel v domě s 2 dětmi a 5 vnoučaty a tak svůj podíl na ně přepsal a šel k té paní.
Ale k té tvé původní otázce – když to těm všem dětem oznámil tak 7 z nich ho zavrhlo. Dvě jsou dcery a ty to nesl nejhůř. Úplně se s ním přestaly stýkat, nechápaly to a zuřily.
Jediný náš kamarád mu řekl, že to je jeho život a že to nebere tak, že přivede novou mámu, že jsou všichni dávnou dospělí a že chce aby byl šťastný.
rodina se dala dohromady až vloni, kdy tatínek onemocněl rakovinou a děti se postupně vrátily.
Pak všichni kamarádovi záviděli, že oni přišli o několik let života s tátou, kvůli takové “blbosti“ a až když odcházel, zjistili, že je jim úplně jedno s kým před smrtí žil.
A ještě jeden příběh – moje teta se kdysi vdala a brzy rozvedla, děti nemá. Na základce jí učil mladý učitel a když se kolem 50 vrátila do rodného města, dala se dohromady s tím svým učitelem, fešákem sedmdesátníkem, leta vdovcem.
Nikdy spolu nebydleli, ale navštěvovali, on jako bývalý tělocvkář měl neuvěřitelnou fyzičku, hodně spolu sportovali.
Měl 2 děti, ve věku mé tety a ty jí přímo nenáviděly, mysleli si, že ho chce oškubat o úspory a bály se,že si jí vezme a přepíše na ní vilu.
Když pak náhle zemřel na infakrt, dozvěděla se o jeho smrti tak, že jí po 2 dnech přišlo od dětí parte, s tím,že obřad bude v kruhu rodinném a ona pak složitě zjišťovala , kde je uložený a je to už 5 let a ona mu chodí každý týden na hřbitov. Strašně ho milovala i když tomu ty děti vůbec nevěřily.
Asi jsem ti moc nepomohla, viď 🙂
Já za sebe,ať je to sebetěžší, bych chtěla aby byl tatínek šťastný.
Ahoj Virenko, děkuji za napsání :-).
To je přesně ono – směs protichůdných pocitů! Napsala jsi to dokonale! To, co cítím já.
A neteřinka? Moje neteřinka je kouzelná! 🙂 Roste jako z vody :-). Už má vel. 68 :-). Začala se usmívat… to Ti je taková nádhera… člověku je z toho tak krásně… :-).
Je báječná, zaplať Pán Bůh za ni.
Babofko, děkuji.
Také si cením, že s tím tatínek přišel sám, že se mnou o tom mluví, že si spolu povídáme i o takových věcech – chci říct, že si to dokážeme říct, vyslovit to nahlas.
Maminku nikdo nenahradí… to u nás ani nejde…
Ale mám pocit, tak nějak uvnitř cítím, že mu nemůžu říct “ne“…