Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
jsem fakt posera
Tak se mi včera stalo to,že jsem málem dostala infarkt,fakt.Jsem strašná poseroutka,přes noc bych doma sama nebyla ani za milión.Přítel moc naštěstí večer nikam nechodí,na pivko jde tak jednou za půl roku a to se většinou domluvím s kamarádkou,aby ke mě přišla na kafčo,nebo přinejhorším všude svítím a snažím se všeljak zabavit,abych si to moc nepřipouštěla(že je večer a jsem sama doma) Když ví,že dodělává zakázku a přijde z práce hodně pozdě,tak ví,že mi to nemá říkat.Já se totiž pak vždy uklidňuji tím,že každou chvilku už přijde,že ten strach není tak,strašný,jako kdybych věděla,jak ještě dlouho budu sama.Jenže včera večer(kolem 22:00) musel přítel něco nutně odvést k jeho rodičům(jen přes sídliště)tak si sednu k icq,píšu si s kamarádkou a čtu si články.Když najednou všechno zhaslo(jako kdyby někdo vyhodil pojistky) zhaslo na pár minut celé sídliště,ale to mi řekl až přítel,který už tou dobou byl na cestě domu.To jsem fakt nepostřehla.Já málem fakt dostala infarkt!Snad jen na 4 skoky,jsem i v té tmě bez jakéhokoli zaváhání doskočila k Páťovi(3roky)vedle do pokoje do postele,vlezla jsem k němu pod deku,chytila jsem se ho a zavřela oči s tím,že je neotevřu,dřív,než uslyším klíče v zámku.Srdce mi bušilo,že jsem myslela,že mi vyskočí a ruce se mi tak třásly,že mě Patrik ze spaní odstrkoval,jak jsem s ním vybrovala.Myslela jsem,že je jsou to mé poslední minuty,když najednou zase světlo a konečně,i klíče v zámku!!!Štěstím jsem skoro brečela!Jestli mě tento strach do stáří nepřejde,myslím,že se vysokého věku nedožiju,zemřu nejspíš na infarkt z leknutí:-((((Taky se některá tak strašně bojíte?
Ono uz je to starsi. Od bratru Coenu, kteri si letos odnesli mezi jinymi Oscara. Je to docela drsnarna ale zaroven absurdni.
Fargo? Tak to neznám 🙁
Peťko,já měla mobil hned u počítače,kde jsem seděla.Ale přesto jsem zdrhla bez něj,já byla úplně paralizovaná strachem.Svíček mám docela dost po bytě jako dekoraci a zapalovač v kapse.JAk už jsem psala,mě v tu vteřinku problesklo hlavou,že je někdo v bytě a ty pojistky vyhodil a že jde po mě:-)) takže jsem se prostě běžela shovat za Páťou do postele:-))Prostě asi být někde jinde,než by se ode mě čekalo(jako že mě tam ten co to udělal,najde) Já jsem si vlastně snad ani posvítit nechtěla,buď všude světlo,nebo nic(bála bych se že v tom malinkatým světle něco uvidím,někdo mi to svíčku sfoukne,……no fantazie pracovala a já hlavně nechtěla být sama:-)) Jinak např.nohu bych nevystrčila z postele v noci ani za nic a na záchod bych taky nešla,jedině,že bych probudila Jirku,nebo by se mi muselo chtít strašně,strašně akutně:-))Jeden čas jsem hrozně ráda četla thrilery z lékařkého prostředí,to jsem pak do nemocnice sama nešla ani za nic:-))Bála jsem se,že už se nevrátím.To už mi,ale naštěstí trochu přešlo:-))
No, Ájíku, já mám ráda třeba Fargo a to taky zrovna není pohádka 🙂
To já nemám ráda krváky a vyloženě thrillery, mě se líbí “přemýšlecí“ detektivky. I když bez krve se dnes neobejde žádná…
Ale proti mě hrají i okolnosti (nevím, do jaké míry objektivní či subjektivní) – v baráku nám furt něco lupe, vrže…
Před vchodem máme dvě světla na fotobuňku.
Ta se občas rozsvítí “jen tak“…
Ale taková perlička:
četla jsem teď po sobě dvě docela “strašidelné“ knihy. Na velikonoce jsem to rychle dočítala, ať se s tím nebabrám, když nám tatínek zase na pár dní odjížděl (měli jsme jet všichni, leč dámská část ochořela…). A že si pak spravím chuť Vieweghem… No, čekali mě “Andělé všedního dne“… O smrti…
(Teď čtu neškodný Deník zoufalého otce…)
Pami, právě… s přibývajícím věkem je opravdu nemusím. Ale ony úplně stačily ty, které člověk zhlédl “v mladické nerozvážnosti“ 🙂 – nějak to v nás zůstane. Neříkám, že občas se na nějaký “bojící“ film nepodívám i teď, ale rozhodně už to nejsou ty horory, ve kterých stříká krev nebo někdo někoho brutálně morduje – tohle opravdu nemusím. Ale on někdy úplně postačí film typu “Šestý smysl“ nebo “Vesnice“, že. Na druhou stranu – víme, že se budeme bát, ale tak zajímavý film si přece ujít nenecháme 🙂 (No a pak máme, co jsme chtěly) 🙂
Tak mě nevadí ani tma ani hmyz, dá se říct, že spíš naopak – jsem ten typ, který klidně chytne pavouka nebo žábu do ruky, aby si je děti mohly prohlédnout. Protože miláček chodí na tři směny, je vždy jeden týden ze tří v noci v práci, že jsem doma sama s dětmi beru normálně a ani nezamykám dveře na zámek, jako to dělala moje mamka, když byl táta pryč. V noci se ráda dívám na kriminálky (hlavně o masových vrazích) a spíš než z toho, že by na mě pak někdo za rohem číhal se bojím, aby se nestalo něco dětem (úraz, únos, nemoc,…)
Z čeho mám ale někdy neskutečný strach – ze smrti. Když o smrti přemýšlím, dostanu šílený strach (což už naštěstí není moc často). Když jsem ale byla mladší a bralo mě to víc, tak jsem z těchto myšlenek vždycky měla průjem.
Zdá se mi trochu jako Kathy nebo Jarmuschka, že je to stejně nějak v člověku. Pokud se ženy díváte na horory, nepřijde vám to trochu jako duševní masochismus? Já už jsem je neviděla dobrých deset let a vůbec mi nechybí. Dívat se, jak někdo někomu ubližuje a děsí ho, je to nutné? Myslím, že v obyčejném životě je “hrozivých“ situací občas až moc:-)
Nó, to je zajímavé téma! 🙂 tedy Nessy, muselo to být pro tebe šílené, to je mi tě líto. Asi bych se taky lekla – ale jak píšou holky, spíš bych letěla pro baterku a pro svíčky. Jako malá jsem se bála děsně, zvlášť po jedné “výživné“ návštěvě čerta, to jsem půl roku nespala potmě ani zanic. Taky jsem musela být zachumlaná pod dekou, ani vlásek nesměl čouhat… brrrr. Je to zvláštní, ale docela dost jsem se bála ještě v paneláku – občas různé zvuky, jak dům pracoval, někde bouchly dveře, temná zákoutí v bytě… je to zajímavé, říkala jsem si, že až se přestěhujem do domečku, tak mě asi klepne, jak se budu bát… a kupodivu nic, bojím se tu mnohem méně než v paneláku. Potmě po schodech na záchod sejdu (i když nerada) a akorát je mi nepříjemné, když nesvítí v ulici světla, to je tu pak vážně tma – ale to se naštěstí stává minimálně. No a hmyz – brouci mi nevadí, můj taťka je sbírá, zrovna tak motýly 🙂 – ale jak kolem mě lítá vosa, jsem nepříčetná a z pavouků mám hroznou husinu – fuj! Jinak taky – když náhodou zhasnou světla nebo podobná příjemnost, taky si hned vzpomenu na nějakou “hezkou “ detektivku, nebo ještě lépe horor – ale honem ty strachy zaplaším. Co je zajímavé, docela dost jsem se bála na chalupě, ale s každým rokem byl ten strach menší a menší – je zajímavé, že podobně to cítil i můj muž, který je naprostý nebojsa – tomu nevadí téměř nic. Možná nějaká temná časová stopa… nevím.Ale teď už se nebojím ani tam. Holky, mrzí mě to, takové strachy jsou opravdu hodně paralyzující.
Nessy, tvůj strach na jednu stranu chápu. Ovšem pokud to je opravdu takto “velké“, možná by to chtělo poradit se s psychologem, protože tě to hrozně obtěžuje.
Jinak já se také bojím. V dětství jsem dělala přesně to, co popisuje Jarmuschka. Pod peřinu a nechat čouhat jen nos. Kolikrát si pamatuji, že jako dítě jsem v noci potřebovala na záchod a raději to vydržela do rána, jak jsem se bála. Kolikrát mi bylo pod peřinou hrozné vedro, ale neodkryla jsem se. Měla jsem pokojíček společný se sourozenci, kteří mě hrozně stašili, pořád dokola. Jednou, že na mě přijde strašidlo, pak že moje sestra není sestra, ale mimozemšťan a unese mě, že už nikdy neuvidím mamku atd. Pamatuji si to vše stále a myslím, že mě to docela i poznamenalo. Mamka s tím neudělala nic, jen jim vždy vynadala a mě řekla, že to je strašidla nejsou. Ale ta dětská fantazie pracovala.
Nyní dokážu být v noci sama, ale nepouštím si žádné detektivky apod. Všude svítím a zhasínám také postupně, jak jdu.
Na chodbě máme světlo, které se rozsvítí automaticky, vždy, když někdo projde. Je to super pro děti, když jsou sami v noci na WC, nemusí šmátrat po světle, světlo se rozsvítí samo a samo po projití zhasne. Už se mi ale několikrát stalo, že třeba sedím v pokoji, najednou vidím světlo na chodbě, přitom tam nikdo nejde! To ve mě tedy vždy hrkne. Bylo mi vysvětleno, že to může být průvanem, stává se to tak 1x za 3 měsíce. Je to nepříjemné.
A měla jsem také jedno období, kdy jsem se bála opravdu hodně. Známé zemřel manžel. Ona pak vyprávěla, že její dítě, bylo to pár dní po pohřbu, stálo v pokoji a povídalo si. Ona tam přišla a ptala se, s kým si to povídá. Děcko ji řeklo zcela vážně, že s tatínkem a hrozně se divilo, že ho ona nevidí. Pak jí dítě řeklo, přesně co má tatínek na sobě oblečené. Přesně to měl její manžel opravdu na sobě v době pohřbu, kde to malé děcko nebylo a nikdy v tom obleku svého tatínka nevidělo. To na mě hrozně zapůsobilo a do dnes mám husí kůži. Záměrně jsem vynechala jméno dítěte, jen napíšu, že to bylo v té době čtyřleté děcko.
Je to zvlášní a samotnou by mě zajímalo, co je tím prvotním podnětem, pro vznik takového velkého strachu.
Vždy mě toto zajímalo. Na přednáškách z psychologie jsem nemohla nikdy chybět a docela lituji, že jsem se tomu nevěnovala hlouběji.
Nessy, pokud ti zase třeba někdy vypadnou pojistky. Měj třeba někde připravené baterky, svíčky. Pro svůj klid. Jinak pro prvotní použití, než zapálíš svíčky, skvěle poslouží zapnutý mobil. 🙂 Alespoň ten můj svítí pomalu jak baterka. 🙂