Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Manžel mě chce opustit...
Ahoj všichni,
už jsem se tu dlouho neukázala, ale možná si na mě ještě někdo vzpomene:-), jen se potřebuju vypovídat..
Už na podzim u nás proběhla krize, manžel si najednou uvědomil, že po 4 letech už to není jako na začátku a asi myslel, že mu ujíždí vlak, nebo já nevím. Taky v tom figurovala jedna slečna, ale mám pocit (a to jsem objektivní), že nebyla až tak podstatná, víceméně s ní nic neměl a on sám tvrdil, že byla spíš důsledek než příčina a kdyby se neobjevila zrovna ona, tak by to mohla být klidně nějaká jiná, která by mu “rozuměla“. Tenkrát jsem ho s těžkým srdcem vyhodila ať si rozmyslí co vlastně chce. Po dvou dnech byl zpátky, že si uvědomil, že mě pořád miluje a že si připadal hrozně sám a chce nám dát ještě šanci. Všechno jsme si vyříkali, vyřešili jsme to, překonali a mě se zdálo všechno naprosto v pořádku, možná dokonce lepší.
Ale tenhle týden zničehonic přišel s tím, že už ke mě necítí to co na začátku a že bysme potřebovali pauzu, vyčistit vzduch.Říká, že jsem se změnila, že už nejsem ta bezstarostná holka, kterou si bral.Představoval si nejspíš, že to bude celý život taková ta zamilovanost a euforie. Já jsem se jenom zklidnila, možná dospěla, přibyla mi zodpovědnost za malou, vlastně i za něj a taky přibyli každodenní starosti, ale to je přece všude, ne?Občas mám pocit, že ještě nedospěl a náš vztah jsme přeci jen hodně uspěchali.
Když jsme se seznámili, tak to byla láska jako trám, po pár týdnech jsme plánovali svatbu,po necelém půlroce jsem otěhotněla – ale podotýkám, že plánovaně, za pár týdnů jsme se brali.
Včera jsme si sedli a začali to probírat ze všech stran. Bylo by to ještě na dlouho, takže to zkrátím, skončili jsme u toho, že když chce odejít, tak okamžitě, protože se nechci chytat každého sebemenšího náznaku, že by to mohlo být v pořádku a chtěla jsem po něm, aby mi slíbil, že už se nevrátí, abych se s tím mohla vyrovnat a zvyknout si bez toho, abych marně doufala. Říkal, že to mi slíbit nemůže, sbalil si pár věcí a odešel.
Ráno napsal, že je u kamaráda, že je v pořádku, abych neměla strach.Možná nám nějaký čas bez sebe prospěje, třeba zjistí, že mu chybím… já samozřejmě pořád doufám, možná opravdu marně, ale miluju ho, i když mám strach, že když se vrátí, tak se to za pár měsíců bude opakovat.
Omlouvám se, že je to tak dlouhé, jen jsem to ze sebe potřebovala dostat..:-)
Ahoj Zuu!!Je mi to líto-No to jsou přesně oni diví se že jsem se změnili.Ano změnili máte jak ty píšeš. Máme na starosti své děti které milujeme a taky své manžele. Já je v tomto nechápu nedokážu to posoudit mě to ještě nepotkalo,ale mě manžel vytáčí hospodou. Nikdy nedodrží tu dobu co řekne já pak na něj čekám s večeří jako kráva s prominutím a oni s epak ještě diví proč jsem naštvané. No to jsem odbočila,ale snad se to urovná už kvůli malé. Jen aby se to pořád neopakovalo víš. No držím Ti palečky ať je vše v pořádku a ať se věci vyjasní a hlavně hodně sil a nervů. Malá Tě potřebuje tak hlavně sílu no.Ach jo.
Ahoj všichni,
už jsem se tu dlouho neukázala, ale možná si na mě ještě někdo vzpomene:-), jen se potřebuju vypovídat..
Už na podzim u nás proběhla krize, manžel si najednou uvědomil, že po 4 letech už to není jako na začátku a asi myslel, že mu ujíždí vlak, nebo já nevím. Taky v tom figurovala jedna slečna, ale mám pocit (a to jsem objektivní), že nebyla až tak podstatná, víceméně s ní nic neměl a on sám tvrdil, že byla spíš důsledek než příčina a kdyby se neobjevila zrovna ona, tak by to mohla být klidně nějaká jiná, která by mu “rozuměla“. Tenkrát jsem ho s těžkým srdcem vyhodila ať si rozmyslí co vlastně chce. Po dvou dnech byl zpátky, že si uvědomil, že mě pořád miluje a že si připadal hrozně sám a chce nám dát ještě šanci. Všechno jsme si vyříkali, vyřešili jsme to, překonali a mě se zdálo všechno naprosto v pořádku, možná dokonce lepší.
Ale tenhle týden zničehonic přišel s tím, že už ke mě necítí to co na začátku a že bysme potřebovali pauzu, vyčistit vzduch.Říká, že jsem se změnila, že už nejsem ta bezstarostná holka, kterou si bral.Představoval si nejspíš, že to bude celý život taková ta zamilovanost a euforie. Já jsem se jenom zklidnila, možná dospěla, přibyla mi zodpovědnost za malou, vlastně i za něj a taky přibyli každodenní starosti, ale to je přece všude, ne?Občas mám pocit, že ještě nedospěl a náš vztah jsme přeci jen hodně uspěchali.
Když jsme se seznámili, tak to byla láska jako trám, po pár týdnech jsme plánovali svatbu,po necelém půlroce jsem otěhotněla – ale podotýkám, že plánovaně, za pár týdnů jsme se brali.
Včera jsme si sedli a začali to probírat ze všech stran. Bylo by to ještě na dlouho, takže to zkrátím, skončili jsme u toho, že když chce odejít, tak okamžitě, protože se nechci chytat každého sebemenšího náznaku, že by to mohlo být v pořádku a chtěla jsem po něm, aby mi slíbil, že už se nevrátí, abych se s tím mohla vyrovnat a zvyknout si bez toho, abych marně doufala. Říkal, že to mi slíbit nemůže, sbalil si pár věcí a odešel.
Ráno napsal, že je u kamaráda, že je v pořádku, abych neměla strach.Možná nám nějaký čas bez sebe prospěje, třeba zjistí, že mu chybím… já samozřejmě pořád doufám, možná opravdu marně, ale miluju ho, i když mám strach, že když se vrátí, tak se to za pár měsíců bude opakovat.
Omlouvám se, že je to tak dlouhé, jen jsem to ze sebe potřebovala dostat..:-)