Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Manžel mě chce opustit...
Ahoj všichni,
už jsem se tu dlouho neukázala, ale možná si na mě ještě někdo vzpomene:-), jen se potřebuju vypovídat..
Už na podzim u nás proběhla krize, manžel si najednou uvědomil, že po 4 letech už to není jako na začátku a asi myslel, že mu ujíždí vlak, nebo já nevím. Taky v tom figurovala jedna slečna, ale mám pocit (a to jsem objektivní), že nebyla až tak podstatná, víceméně s ní nic neměl a on sám tvrdil, že byla spíš důsledek než příčina a kdyby se neobjevila zrovna ona, tak by to mohla být klidně nějaká jiná, která by mu “rozuměla“. Tenkrát jsem ho s těžkým srdcem vyhodila ať si rozmyslí co vlastně chce. Po dvou dnech byl zpátky, že si uvědomil, že mě pořád miluje a že si připadal hrozně sám a chce nám dát ještě šanci. Všechno jsme si vyříkali, vyřešili jsme to, překonali a mě se zdálo všechno naprosto v pořádku, možná dokonce lepší.
Ale tenhle týden zničehonic přišel s tím, že už ke mě necítí to co na začátku a že bysme potřebovali pauzu, vyčistit vzduch.Říká, že jsem se změnila, že už nejsem ta bezstarostná holka, kterou si bral.Představoval si nejspíš, že to bude celý život taková ta zamilovanost a euforie. Já jsem se jenom zklidnila, možná dospěla, přibyla mi zodpovědnost za malou, vlastně i za něj a taky přibyli každodenní starosti, ale to je přece všude, ne?Občas mám pocit, že ještě nedospěl a náš vztah jsme přeci jen hodně uspěchali.
Když jsme se seznámili, tak to byla láska jako trám, po pár týdnech jsme plánovali svatbu,po necelém půlroce jsem otěhotněla – ale podotýkám, že plánovaně, za pár týdnů jsme se brali.
Včera jsme si sedli a začali to probírat ze všech stran. Bylo by to ještě na dlouho, takže to zkrátím, skončili jsme u toho, že když chce odejít, tak okamžitě, protože se nechci chytat každého sebemenšího náznaku, že by to mohlo být v pořádku a chtěla jsem po něm, aby mi slíbil, že už se nevrátí, abych se s tím mohla vyrovnat a zvyknout si bez toho, abych marně doufala. Říkal, že to mi slíbit nemůže, sbalil si pár věcí a odešel.
Ráno napsal, že je u kamaráda, že je v pořádku, abych neměla strach.Možná nám nějaký čas bez sebe prospěje, třeba zjistí, že mu chybím… já samozřejmě pořád doufám, možná opravdu marně, ale miluju ho, i když mám strach, že když se vrátí, tak se to za pár měsíců bude opakovat.
Omlouvám se, že je to tak dlouhé, jen jsem to ze sebe potřebovala dostat..:-)
byla chyba-vždycky jsem mu ustupovala..Zuu-pár pauz na vyčištění vzduchu mám za sebou-nechci být pesimista,navíc neznám Tvého muže-ale u nás ty pauzy vedli k tomu že byl s onou kolegyní…Nebylo by lepší kontaktovat manželskou poradnu-mě tam pomohli-jsem sice rozvedená-ale zase jsem našla pevnou půdu pod nohama a začala si víc věřit…Držím pěstičky ať vše zvládneš co nedřív vyřešit…Omlouvám se všem že jsem se tak rozepsala ale jako kdybych se po přečtení příspěvku od zuu vrátila pár let zpátky…
ahojky zuu-když tak čtu Tvůj příspěvek je mi z toho moc smutno-chápu jak se cítíš,protože jsem si prošla něčím podobným…Po 7 letech celkem pohodového manželství jsem nejenom já ale i můj muž začali cítit “vyhoření“-mě bylo vytýkáno že nejsem ta veselá,upravená,a pečlivá manželka…On byl pořád v práci od rána do večera-já byla na mateřské s dvěma dětma-kamarádek jsem moc neměla-začínala jsem z toho být na nervy-pořád ten šílený kolotoč-ráno vstát.nasnídat se odvést toho staršího do školky-mladšího jsem vozila v kočárku sebou,potom honem do obchodu nakoupit,rychle domů něco uvařit,trochu uklidit,vhodit prádlo do pračky a zase oblíkat mladšího a běžet pro staršího do školky-nebudu to tady rozepisovat sama to znáš…Po nějaké době jsem začala mít pocit že na mě doma “padá strop“-zkrátka jsem byla na všechno úplně sama…Babičky na hlídání jsem sice měla,ale můj muž naprosto nechápal proč bych tam měla kkluky dávat když bych si chtěla někam vyrazit s jedinou kamarádkou kterou jsem měla…Když se můj choť vrátil večer z práce tak já byla za celý den natěšená jak si spolu popovídáme-ale on byl většinou tak utahaný že po večeri usínal nebo mi řekl že je namluvený za celý den dost a že si chce odpočinout…Po nějakém čase jsem zjistila že to táhne se svou kolegyní z práce-úplně mě to vzalo,a snažila jsem se to řešit-ale bohužel nic nepomohlo-po 8 letech manželství jsme se rozvedli-když se ohlížím nazpátek tak si za spoustu problémů v manželství můžu sama-nikdy jsem po něm nic nechtěla a to
Zuu, nejprve jsem se zarazila, když jsem to četla, protože jsem si myslela, že to píše má kamarádka, ale při čtení mi došlo, že ne. Ale máte obě moc podobný příběh. Vím, že v tuhle chvíli nepotřebuješ slyšet žádné rady, budu ti držet palečky, abys tohle nějak přežila a nějak se to vyřešilo a abys měla kolem sebe lidičky, kteří ti pomůžou to vše vydržet.
ahoj Zuu, je mi líto co právě prozíváš, a je hodně těžký radit, když bude pryč, budeš asi pořád doufat že se vrátí ale zároven z toho budeš mít strach, protože co když zase bude chtít odejít? Chlapi řeší všechno jinak a mnohej jednodušeji, oni si nepripustí že se taky změnili, u nás je to v tomhle směru stejný-já jsem se prý taky hrozně změnila, a když řeknu manželovi, že není taky stejný, jediný odpověd je že on nemá pocit že by byl jiný. ach jo. Na tvým místě bych asi-teda pokud by se vrátil, mu dala poslední, ale fakt poslední šanci. Třeba mu při tomhle odloučení dojde, o co by přišel, o skvělou manželku a dceru. Ze srdce přeju hodně štěstíčka a pokud by tohle opravdu nevyšlo, určitě tě čeká někde jiný princ. Mimochodem Bělásku, trochu silný slova, nepatříš do stejnýho pytle?
Jo Bělásku je to tak já to znám no sama jsem pracovala v hospodě skoro 2 roky.Ale jinak na něj nedám dopustit,proto nevím jak Zuu poradit nic takového jsem nezažila a taky doufám že dlouho nezažiju. Musí to být těžké a přeji jí pevné nervy.
Zuu! S chlapem to není vpořádku.Již na něho nespoléhej,budˇmá jinou ,nebo ses mu omrzela.Spíše je v tom jiná ženská a Ty už ho prostě nepřitahuješ.Viník je samozřejmě on.Už tady máme případ TaHad,té,ale zatím com back vychází,ovšem je to pouze krátká doba.Žirafko ,proč Tvůj manžel nechodí včas z hospody,Ti řeknu ze své zkušenosti.V hospodě ho připevní chlast a kamarádi a tak to bude pořád,pokud půjde do hospody.Jak něco vypije,jsi mu ukradená.Znám to z vlastní zkušenosti !To dělá chlast.Až vystřízliví,většinou se pak dušují ,že se polepší,ale nepolepší. To si jenom ženská myslí,že ho předělá !!
Ahoj Zuu… je mi to moc líto, musí to být opravdu moc těžké :((( Víš, jen chci říct – ono to tak opravdu je, každý vztah po určité době přejde do stereotypu, je to normální, přijdou děti, všední život, starosti… Tvůj muž by to měl pochopit a přijmout jako fakt, že to tak je, ono by bylo kapku podivné, kdybyste stále žili v té zamilované euforii. Každý vztah se vyvíjí a z té opojné zamilovanosti by měl přerůst v lásku – takovou tu hlubokou, co přetrvává… Nevím, ale z toho, co píšeš mám pocit, že tvůj muž tě pořád miluje, jen je trochu zmatený z toho vývoje… možná si jen potřebuje ujasnit pár věcí. Dobrá zpráva je ta, že je u kamaráda a předpokládá, že máš o něj starost… Asi je moc těžké to přijmout, určitě máš v sobě hodně zmatku a bolesti, ale na tvém místě bych s tím pálením mostů ještě počkala, třeba si tvůj muž velice rychle uvědomí, že tě miluje doopravdy. Pokud k tomuhle poznání dojde, snad mu taky docvakne, že takový výoj vztahu je prostě normální… Přeji vám, aby se to vysvětlilo a spravilo – už kvůli malé, a také kvůli vám, kvůli tobě… Je pravda, že na každém vztahu se taky musí pracovat, neporoste sám od sebe a někdy je to obrovská dřina… Držím vám oběma palce!
Ahoj Zuu, je mi tohle vždy líto a to i přesto, že vás vlasně neznám, je mi vždy líto, když se někomu něco takového stane, sama ti neporadím, nemám s něčím podobným zkušenost, snad jen přeji, ať to dopadne pro tebe dobře, ale co je to dobře, toť otázka.
My jsme manželé 8 let, ale spolu jsme již 13, změnili jsme se samozřejmě oba, to je logický, když přijdou děti, že už všechno nebude jako dřív. Chování tvého muže mi připadá jako chování nevyzrálého chlapa, můžu se zeptat, kolik mu je? I když na věku asi nezáleží, některý “chlap“ je nevyzrálý i ve čtyřiceti.
Zuu, nejsme asi žádná taková jako před lety. Máme víc starostí, jsme občas unavené, ale od toho by tu měli být ti chlapi, abychom měly oporu. Je mi to líto, ale bohužel se to stává, je to takové vyhoření….
Držím palce, ať to zvládneš, ať je výsledek nakonec jakýkoli.
Zuu,to je mi moc líto,musí to být těžké:-(((((
nemůžu nijak poradit,zvlášť když ho pořád miluješ…to je to nejhorší….a myslím,že to cítíš správně že se to bude pořád opakovat….manžel se ve vašem vztahu necítí a já být Tebou tak začnu hledat jiného,pořádného CHlapa,který nebude muset přemýšlet o tom jestli Tě dost miluje aby s Tebou byl….
K