Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Povídání o nevysvětlitelných věcech
Stalo se někdy i Vám, že jste prožili něco, co se nedalo logicky vysvětlit ?
Jestli máte chuť, pojďme si o tom povídat.
Já začnu.
Před lety mi tragicky zahynula kamarádka z práce. O mnoho dní později jsem si prohlížela v počítači soubory.Každá jsme měla svůj soukromý soubor se svým jménem. Když jsem rozklikla adresář, zarazilo mě, že její soukromý soubor měl datum posledního uložení úpravy datum jejího úmrtí.Dokonce i čas se shodoval. Koukala jsem na to jako blázen a hned jsem se ptala kolegy, který ten den sloužil, jestli tam náhodou něco omylem neuložil. Kolega se hrozně divil, protože my jsme si do soukromých souborů nelezli, natož aby tam někdo něco upravoval a ukládal. Byl si úplně jistý, že tam nic nedělal. Do souboru jsme nakoukli a byl úplně prázdný.
Takže dodnes je to taková malá záhada.
A co vy, máte nějaké tajemné zážitky?
U nás, když se některé z žen, které patří do rodiny, rodí dítě, ostatní ženy nemohou spát.Prostě se probudí uprostřed noci a hotovo. A když někdo umře, zastavují se nám hodiny. Jinak, dcera mi také velice často kouká přes rameno a s „někým“ si tam povídá ((-: Ale já myslím, že je to přirozené a je mi docela líto, že já si už popovídat nemůžu..
Teda Ovečko, to je opravdu smutná událost. Nějak mám pocit, že my ženy jsme na všechno, co se děje kolem nás více citlivější. Každá z nás má ale tuto citlivost asi jinak individuálně nastavenou. Někdy mám pocit, že v každé z nás je kus bílé a černé magie. Všechny ženy, které měly v minulosti nějaké schopnosti byly později označeny za čarodějnice a skončily na hranici při nám známých procesech …
Ale fuj, ještě že jsem naprosto normální člověk, který takovéhle cítění nemá. Musí to být docela náročné, když máš takové schopnosti. Já mám pouze někdy pocit, že jsem na nějakém místě už někdy byla, občas taky dokážu dopředu odhadnout nějakou událost, ale to je spíš zkušenost, než cit.
Ovečko, to je úplně neskutečné… je mi z toho hrozně! Chápu, jak ti asi muselo být… Nevládnu sice takovou schopností jako ty – abych až fyzicky cítila zle (naštěstí!) Ale zlo, smutek nebo nějaká negativní stopa na určitém místě mé smysly alespoň zbystří, najednou třeba pocítím naprosto iracionální strach nebo mrazení a to zpravidla trvá, dokud neodejdu…. ale není to naštěstí nijak silné a nikdy mi to život nijak nezkomplikovalo. Rozhodně nezávidím nikomu, kdo takovými silami vládne. A to s tím neštěstím, o kterém jsi psala, neumím si představit tu hrůzu a bolest, co prožívalo to dítě, asi jsi to skvěle vystihla těmi pocity smutku a zoufalství, jež jsi cítila v tom pokoji…
No zajímavé čtení je tady, taky mám pár historek z vlastního života. Předně musím říct, že se u nás v ženském pokolení dědí velká citlivost k tomu co není normálně vidět,jestli to chápete. Také sny si vždy všechny pamatujeme a víme že nám něco říkají-někdy bohužel, ale vždy se vyplní.Mě můj vlastní sen varoval před vážnou nemocí, bylo to v pubertě a ještě jsem tomu nevěnovala pozornost.Když jsem svůj sen řekla babičce, tak měla vyděšený pohled-za měsíc jsem pochopila proč-přišla ta nemoc, v mém pubertálním věku velmi neobvyklá.
Taky když má někdo z rodiny umřít nebo se mu má něco vážného stát, tak nám přichází varování snem.
Moje švagrová je zas proslulá v rodině snem o tom že jí padají zuby-vždy někdo umře(až na vyjímku-jejich otec měl vážnou dopravní nehodu-avia mu přejela hlavu, on přišel o oko,má na hlavě snad víc stehů než kůže, šrouby v nohách, ztratil čich a chuť, a prostě byl na tom dost špatně a doktoři mu dávali 5% na přežití,on se z toho dostal a dnes žije vedle nás, od té doby říkáme že je nesmrtelný),ale to jsem odbočila.
Když u nás někdo má umřít, tak to víme všichni dopředu, jen nevíme kdo a když teda dotyčný umře, tak se vždy přijde rozloučit s ostatními živými.
Ale to nejhorší je, že cítíme přítomnost zla ikdyž už na tom místě dávno není-jeden příklad za všechny: moje matka má přítele se kterým už žije pěknou řádku let ve společné domácnosti,a le ne vždy tomu tak bylo. On měl na bytě vysoký nájem, tak se musel přestěhovat do jiného-menšího a levnějšího kousek od vlakového nádraží-bytového domu českých drah.Když se tam nastěhoval, tak si stěžoval, že je unavený, ale v tom bytě nemůže spát, protože ho vždy něco vzbudí(a vlaky to nebyly), tak když už byl grogy tak ho mamka nechala vyspat u sebe.Byl jak mrtvý, kdybyste kolem něj udělali bojiště tak ho nevzbudíte. Jednou mamku přemluvil ať jde spát k němu, že se mu třeba bude spát líp-jako že bude příjemně unavený. Jenže z toho vzájemného unavování nic nebylo, protože mamka jen vstoupila do dveří a bylo jí hrozně špatně-motala se jí hlava a prostě jak kdyby ji někdo chtěl otrávit a dal jí nějaký jed. O spánku taky nemohla být řeč-budil ji celou noc dětský pláč.Když mi to říkala tak jsem z toho neměla dobrý pocit, ale snažila jsem se to zlehčovat a říkala jí, že určitě slyšela kočky. Nicméně mě přemluvila a já tedy přijela abych se do toho bytu šla podívat,neboť zase vím, že když něco takového položí mámu, tak to není samo sebou. Nedokázala jsem v tom bytě vydržet dýl jak půl hodiny, celý byt byl protkaný neskutéčným zlem které jsem nikdy předtím necítila.Nejhorší to bylo v jednom pokoji, tam jsem jen vešla mezi dveře a bylo mi na omdlení(jako při nízkém tlaku,jestli to někdo znáte). Vtom posledním pokoji totiž nebylo cítit zlo, ale smutek, zoufalství a hrozná lítost, prostě nevím jak bych to popsala, bylo to všechno dohromady.Cítila jsem že se tam stalo něco hrozného, nějaká tragedie, jen jsem nemohla poznat co to bylo.Asi měsíc na to se mamčin přítel přestěhoval k ní.
Na byt se skoro zapomnělo, až jednou asi po roce se její přítel náhodou dověděl, co nám bralo dech.
Potkal nějakého známého, ten říkal že znal ty lidi co v tom bytě kdysi bydleli, že co se odstěhovali tak byl ten byt pořád prázdný, nikdo tam nechtěl být-tak se přirozeně ptal proč. Kamarád na něj prý udiveně koukal, že jestli to neví co se tam stalo a pověděl mu o té „rodině“.V tom bytě bydleli celkem 3 lidi-matka, otec a jejich dítě, které se narodilo postižené. To pro rodiče byla hrozná rána a nemohli to prostě unést, tak milé dítě v podstatě zatajili před okolím, nechodili s ním ven, nikde ho neukazovali, u doktorky byli jen hned po propuštění z porodnice a pak už nikdy. Dítě rostlo a bylo zavřené v tom pokoji co jsem tam nemohla ani vstoupit, bylo neskutečným způsobem týrané, oba rodiče pili a dítě nemohlo ani na nočník ani na záchod, nedali mu i několik dní najíst, a když tak jen zbytky co by se nehodily ani pro psa,zkažené jídlo nebylo vyjímkou. Prý už na ně sousedi mockrát poslali sociálku, ale oni se zapírali, pak už tam ani nikdo ze sociálky nechodil, protože to bylo spíš smetiště a na dítě se pomalu zapomnělo,protože ho nikdo už ani neslyšel plakat.V tomto prostředí a v těchto neuvěřitelných podmínkách dítě přežilo celých skoro 7 let!! Rodiče se prý zas jednou zpili do němoty, dítě už asi to utrpení nemohlo vydržet a rozbilo okno(bylo zajištěné aby ho neotevřelo-to by byl slyšet pláč a nářek, a na co větrat) a skočilo. Našli ho sousedi pozdě v noci když se vraceli z odpolední šichty.Prý to bylo i v novinách. Doslova tam psali, že ačkoli se dítě zabilo pádem z okna z2.patra, tak zranění která jej zabila nebyla tak hrozná jako ta která přežilo. Je vám z toho taky tak hrozně jako mě? Ještě dnes po tolika letech když to teď píšu se mi vybaví ten hrozný pocit co jsem měla v tom pokoji a divím se tomu děcku že neskočilo dřív, aspoň by tak netrpělo-chudáček.
Kati, já upřímně v reinkarnaci taky nevěřím, myslím, že náš život a naše příležitost je TADY a TEĎ. Co je potom, to neví nikdo, můžem se jen domýšlet a z bible máme příslib – ani oko nevidělo… atd. co Bůh připravil těm, kdo ho milují. Takže asi nádhera, ale myslím, že brnkáním na harfy věčnost určitě trávit nebudeme. Vnímám Boha jako neskutečně činnou sílu (nikoli senilního dědouška na obláčku), takže mám za to, že nějaká bezva činnost je připravena i pro nás :))) Třeba se zrovna budem každý věnovat tomu, co jsme chtěli a tady nějak nestíhali :))) Kdo ví… Z tohohle strach rozhodně nemám, spíš jako každý se asi bojím umírání, jakým způsobem, jestli nebudu trpět, jestli neodejdu dřív, než budu připravená atd. S babičkou je mi to líto, muselo to být pro tebe těžké. Ale odpuštěním bys jí určitě ulevila – a uvidíš, ulevilo by se i tobě. Přeji hodně sil!
Babička spáchala sebevraždu docela drsným způsobem …nerada bych to rozvíjela dál. Každopádně svým způsobem za to nemohla, byla asi psychicky na dně, dávala si asi více jak 20 let za vinu něco, za co absolutně nemohla a co nemohla ovlivnit, byla to silně věřící žena, její vztah z dědou byl jako ze starého filmu s happyendem (děda na ni hodně let čekal, než se mohli vzít), navíc byli silně věřící. Přesto radši volila tento způsob odchodu ze světa.
To s tím suvenýrem je Ájíku taky docela zajímavé. Většina suvenýrů je totiž vyráběná pro turisty jako na běžícím páse, možná tento suvenýr ale pocházel opravdu z jiného zdroje, z nějakého osobního vlastnictví, přešel třeba někde do zastavárny nebo starožitnictví nebo na bleší trhy, tržiště a touto cestou k tvé kamarádce. Možná to NĚCO nebo NĚKDO chtělo upozornit na to, že jí nepatří a chce zpět.
Byla jsem sice vychovávaná a odchovaná náboženstvím a kostelem, ale stejně věřím na nějaké převtělování nebo reinkarnaci. Jestli se to tak dá nazvat. Hodně pěkně to vysvětlila ve své knížce Zdeňka Jordánová – myslím, že se jmenovala Dítě jako dar. V podstatě tam psala, že duše si vybírá tělo a rodinu do které se narodí, přichází s nějakým úkolem, který si dítě uvědomuje asi do 3 -5 let a pak ho zapomíná a zasouvá do podvědomí. Pokud se mu během života podaří úkol splnit, posouvá se po smrti někam dál, pokud ne, tak se neustále vrací, klidně i mnohokrát, aby si svůj úkol duše splnila. V náboženství nás učili, že je duše jedinečná, nesmrtelná, ale co se s ní stane po smrti člověka? Podle pana faráře nejspíš někam, kde jsou už všechny duše, protože každá má tuto možnost žít pouze jednou. Když jsem byla menší, chápala jsem to tak, že my žijeme svůj život tady, duše našich zemřelých nad námi v nebi, kde je to úplně nachlup stejné a dělají ty samé věci jako my, používají stejné věci jako za svého života, ale jsou to prostě dušičky.
Kaťule, to je hodně zajímavé. Též by mě zajímalo, co sis tam o babičce přečetla.
Ale taky se přikláním k tomu odpuštění, jak píše Ájík. Bude líp Tobě i jí….
Kaťule, je to hodně zajímavé… možná ta psycho – odblokace bude důležitá, co ale bude důležité určitě, babičce odpustit. A to asi bude docela nesnadné, jak to tak po tobě čtu, asi běh na dlouhou trať. Jen s těmi pyramidami kapku opatrně, vykládala mi kamarádka, že jí kámoška přivezla z Egypta trošku písku a nějaký suvenýr. V tu dobu ji v noci začaly v bytě budit kroky, vrzání parket po pokoji, NĚKDO jí shazoval oblečení z židle, stálo jí něco u postele… no byla už docela na nervy. Po nějaké době si to dala do spojitosti s těmi suvenýrky z Egypta – vyhodila je a od té doby měla klid. Nevím, mě brácha taky něco přivezl z Egypta a taky u nás nestraší… já jen pro jistotu. A co se týká těch míst, která už jsi viděla – občas se mi taky stává, že se mi o něčem zdá, že tam jsem – a za pár měsíců, nebo i let vidím ve skutečnosti totéž místo… třeba tudy najednou projíždíme, nebo stojím ve stejné místnosti, kterou jsem viděla ve snu…JÓ, jsou to někdy věci mezi nebem a zemí… Ale na ten úmrtní list jsem taky dost zvědavá.
Kaťule, co sis přečetla v tom úmrtním listu???