Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Povídání o nevysvětlitelných věcech
Stalo se někdy i Vám, že jste prožili něco, co se nedalo logicky vysvětlit ?
Jestli máte chuť, pojďme si o tom povídat.
Já začnu.
Před lety mi tragicky zahynula kamarádka z práce. O mnoho dní později jsem si prohlížela v počítači soubory.Každá jsme měla svůj soukromý soubor se svým jménem. Když jsem rozklikla adresář, zarazilo mě, že její soukromý soubor měl datum posledního uložení úpravy datum jejího úmrtí.Dokonce i čas se shodoval. Koukala jsem na to jako blázen a hned jsem se ptala kolegy, který ten den sloužil, jestli tam náhodou něco omylem neuložil. Kolega se hrozně divil, protože my jsme si do soukromých souborů nelezli, natož aby tam někdo něco upravoval a ukládal. Byl si úplně jistý, že tam nic nedělal. Do souboru jsme nakoukli a byl úplně prázdný.
Takže dodnes je to taková malá záhada.
A co vy, máte nějaké tajemné zážitky?
Asi jsem taky trochu senzibil, když mi bylo 9, byli jsme s rodiči poprvé a naposledy (po této události už dovolená nepřipadala v úvahu kvůli dalším starostem, které nastaly) na rodinné dovolené. Bylo odpoledne, slunce zapadalo za les, mohlo být kolem půl 5. Zrovna jsme se vrátili z nějakého výletu a vybalovali věci na verandě u chaty. Přišla za námi recepční z hotelu a nesla v ruce telegram s oznámením, že se musíme okamžitě vrátit domů. Maminka byla hodně naštvaná, předpokládala, že děda s babi objednali uhlí a chtějí, aby ho taťka hned složil … (bydleli jsme s nimi v dvojgeneračním domku). Já na to bez rozmýšlení že ne, že umřela babička. Každopádně rodiče vyřídili všechny formality a skutečně jsme během dvou hodin odjeli domů. Čekalo nás nepříjemné překvapení – babička byla skutečně po smrti. V tu chvíli jsem to nijak nevnímala, ale ten večer jsem spala u máminých rodičů, kteří bydleli jen přes zahradu. Nemohla jsem usnout, ale dodnes mám v živé paměti, že jsem v noci byla vzhůru a babička se se mnou přišla rozloučit. Dodnes nevím, co se přesně stalo. Celé roky nám rodiče tvrdili, že spadla ze stromu ze žebříku při trhání jablek. Několik let na to jsem před Vánocemi onemocněla, na Štědrý den vždycky chodila celá rodina na hřbitov, já nemohla. Byla jsem zvědavá a začala prohrabovat skříně a hledat dárky … našla jsem ale pravý úmrtní list této zemřelé babičky. Dodnes lituji toho, co jsem si tam přečetla. Byl to pro mě šok. Když se rodiče vrátili, brečela jsem a vymluvila se na to, že jsem spadla na schodech a udělala si něco z kotníkem … dodnes nemám ráda vánoce, sice se teď snažím kvůli manžovi a dětem, ale vím, že už je nedokážu mít nikdy bez těchto vzpomínek. Dodnes se s tím nevyrovnal ani můj táta – její syn a bohužel následky této události se táhnou už téměř 18 let … Nikdy jsem jí nedokázala odpustit, asi nemá chudina klid … možná proto vidím věci, místa, mám sny, které se později vyplní, i za několik let vím, že už jsem situaci ve snu někdy prožila. Sen nebo danou vidinu přitom třeba zapomenu, protože to pro mě není nijak důležité, po tom, co se ona událost stane se mi ale všechno znovu vybaví. To samé se děje i s místy. Manža si mě dobírá, že mám v hlavě GPS, ale já prostě vím, že už jsem v těch místech byla, vím, kde odbočit …
Zrovna tak dobře vnímám i atmosféru starých nebo nějak významných míst, někdy to nemusí být ani nijak významné místo a cítím z něj něco zvláštního, ale nevím přesně co. Co je ale zajímavé, ne u všech. Tohle jsem ale zatím nijak blíže nezkoumala.
Manža v poslední době začal „blbnout“ z pyramidami, pyramidální energií a tak jsem dostala do ruky asi poprvé v životě kyvadélko. Manža je v tranzu z toho, jak se mi kyvadélko v rukách chová, jsem jeho pokusný králík, vodí mě po domě, po zahradě, zkoušíme různá místa, různé materiály … mu se totiž kyvadélko v rukách ani nepohne.
Na všechny záhady a posmrtný život věřím, sice jsme chodili jako děti dlouhé roky do náboženství (zejména díky tatínkovým rodičům, kteří na tom trvali), ale později jsem si vytvořila na všechno vlastní názor, který se někdy neshodoval s tím, co jsem slyšela v náboženství. Rozhodně existenci Boha nepopírám, mám ale jinou představu o jeho podobě.
Manža i můj tatínek jsou na tyto věci naladěni stejně jako já, i když manže spíše na mimozemšťany a pyramidy a tak mám s kým debatovat. Dostala jsem ověřený a vyzkoušený kontakt na jednu paní, která provádí psychické odblokace a už půl roku se přesvědčuji o tom, že bych se měla objednat. Vzhledem k tomu, že mám za sebou několik semestrů studia psychologie a tudíž mám nějaké vědomosti o vědomí, nevědomí, změnách, hypnóze, regresní terapii … jsem na to opravdu zvědavá.
Dáša P., 19. 1. 2008 6:59….:):)…ja mam ve tride holcinu ktere bude 9 let…a bezne si s takovou kamaradkou povida ve vyucovani:)
Je opravdu zajímavé, jak úplně odlišně vnímají tenhle svět děti, hlavně ve srovnání s tím, co všechno my už vůbec nevidíme ani si nepamatujeme. Když jsem dřív o něčem podobném četla, manžel se s přehledem smál, jaký blbiny jsem schopná číst. Od té doby, co mu Tomík vyprávěl o zemřelé sestřičce, dokonce sám několikrát zavedl řeč tímhle směrem, je vidět, že ho to nutí Tomovi věřit. Už se nesměje ničemu a mlčí.
Moje neteřka měla v útlém dětství (tak do tří let) dvě imagimární kamarádky, které s ní „bydlely“ v pokojíčku, chodily s ní ven, dokonce jim držela dveře, aby mohly taky projít, bavila se s nimi…Dodnes si i pamatuje její jména, která jim vymyslela. :o)
Mysleli jsme si, že si tím kompenzuje to, že je jedináček. Později jsem se dozvěděla, že to je u dětí celkem běžné, že mají duchovního kamaráda. Třeba jak píše Jarmuschka, svého anděla.
Možná to zní divně, ale já si pamatuju, že jako malá (asi ještě ve školce) jsem viděla svého anděla a povídala si s ním. Nedokážu tu „osobu“ popsat, to jsem snad nedokázala ani tehdy, ale ty hovory byly tak reálné…
Od jisté doby jsem o tom nemluvila (i tak jsem spoustě lidem připadala – a možná ještě často i připadám – jako pošuk), ale občas se mi to vybaví…
Asi jsem divná…
;o)
Dáši, s těmi světýlky (patrně měl na mysli auru) je to docela zajímavé… vzpomínám si na pořad o nějaké senzibilce, která tvrdila, že kolem každého člověka vidí různobarevnou auru – podle duševního rozpoložení, fyzického zdraví, podle chování a povahy člověka (zda je dobrý nebo zlý…). Jednou prý čekala v nějakém hotelu na výtah se spoustou dalších lidí. Nastoupili, ale ne všichni, bylo plno. Ta senzibilka také zůstala venku a zarazilo ji, že kolem žádného z těch, co nastoupili do výtahu, nevidí auru. O pár minut později se výtah zřítil a všichni ve výtahu zahynuli… Taky zajímavé. Ale co píšete o vašich drobečcích (zvlášť ty Virenko), z toho mi běhá mráz po zádech…
Brmbul a Dášo, taky jsem slyšela o tom, že děti vidí duchy a pamatují si na vše před narozením, ale moc nám toho ještě neřeknou a když, často jim my, dospělí, nevěříme… Prý tyto schopnosti ztrácejí snad už kolem 3. roku. 🙁 Škoda, co? 🙂
Jo, taky mi synek vyprávěl o válce, střílení a bunkrech, neměl ještě ani 3 roky a moc neuměl ještě mluvit. Říkal věci, které nemohl ještě znát. Dokonce mi povídal, že jsme tam byli spolu, a pořád se mě ptal, jestli si na to pamatuji taky. :o)
V té době se nás taky ptal, proč mají lidi nad hlavou ta světýlka. Později je přestal vidět. A taky mluvit o svých minulých zážitcích. Dnes si to vůbec nepamatuje.
ja nekde cetla…ze deti maji tu schopnost, pamatovat si sve munule zivoty a pribehy a vypravet je(teda pokud existuji)…ta schopnost se pry ztraci kolem 4-5 roku. Obecne se v tomto veku o detech rika ze maji velkou fantazii a ze si vymysli….no a oni treba zatim jen vzpominaji na to co uz prozili
Náš Tomášek se naučil hodně pozdě mluvit. Když jsme čekali druhé dítě, bylo mu lehce přes 2 roky. Během času jsme se mu snažili sdělit, že se nám narodí miminko a přijde za námi. Vždycky na nás divoce gestikuloval, nejdřív hystericky ukazoval na nějaké světlo (lustr, lampa, slunce) a pak na moje břicho a říkal jen mimi…mimi… Moc jsme nechápali. Kolem 4,5roku začal smysluplně mluvit a začal nám říkat, že když byl v bříšku on, bylo tam veliké světlo a byli tam tři, on šel první. Všechno se pořád točilo a vířilo, kolem dokola. Druhý šel bráška, teď prý čeká ještě sestřička. (Zatím máme 2 kluky.)
O pár týdnů později začal kreslit trávu a kříže kol dokola. Když to dělal asi 2 měsíce (nekreslil vůbec nic jiného), ptám se ho, co to je, ty kříže. Tom se na mě koukl, kreslil dál, a říká „já jsem měl sestřičku, to je už dávno, a ona už umřela, tak jsme za ní chodili do Bílé ulice.“ Nechápala jsem, jaká sestřička a jaktože umřela, on na mě kouká a velmi naléhavě říká: „ale mami, vždyť říkám, to už bylo dávno“. Příležitostně tak mluvil. Co byl naživu, nebylo v rodině žádné úmrtí, byl čerstvě ve školce, tak jsem se ptala učitelky, zda to téma nějak nezaznělo, ne. Na televizi se korm večerníčků nedíval. Nedalo mi to a jednou, když zase začal, ptala jsem se, jestli vůbec ví, co je to, když někdo zemře. Řekla jsem mu, že někdo odejde a už se nikdy nevrátí. Tomášek na mě kouknul, tak opravdu divně dospěle, a tiše řekl: „ona mi moc chybí, mami“. Cítila jsem v každé buňce, že ví, o čem mluví. Že někoho ztratil a ví, jak moc někdy chybí jeho přítomnost. Mnoho let předtím jsem ztratila milovanou babičku a on řekl přesně to, co zbylo po těch letech od jejího odchodu. Vím, že to, o čem mluvil, prožil a tehdy si to pamatoval. Teď už o tom mluví jen zřídka a o mnohem méně detailech. Brzy mu bude 7.