Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Povídání o nevysvětlitelných věcech
Stalo se někdy i Vám, že jste prožili něco, co se nedalo logicky vysvětlit ?
Jestli máte chuť, pojďme si o tom povídat.
Já začnu.
Před lety mi tragicky zahynula kamarádka z práce. O mnoho dní později jsem si prohlížela v počítači soubory.Každá jsme měla svůj soukromý soubor se svým jménem. Když jsem rozklikla adresář, zarazilo mě, že její soukromý soubor měl datum posledního uložení úpravy datum jejího úmrtí.Dokonce i čas se shodoval. Koukala jsem na to jako blázen a hned jsem se ptala kolegy, který ten den sloužil, jestli tam náhodou něco omylem neuložil. Kolega se hrozně divil, protože my jsme si do soukromých souborů nelezli, natož aby tam někdo něco upravoval a ukládal. Byl si úplně jistý, že tam nic nedělal. Do souboru jsme nakoukli a byl úplně prázdný.
Takže dodnes je to taková malá záhada.
A co vy, máte nějaké tajemné zážitky?
A něco snad veselejšího. Často mívám praštěné sny, plné přeměn, spousty lidí, prapodivných bytostí, … Jeden čas jsem si sny dokonce zapisovala. Jeden si doteď živě pamatuju, ač se mi zdá, když jsem ještě byla dítě. A oproti mým běžným snům měl tenhle sen hlavu a patu. Zdálo se mi, že jsme šli sáňkovat a bobovat. Všude bylo krásně bílo, byla teplá noc a úžasný kopec. Ten kopec ze dvou stran obklopoval bílou budovu, která stála v krajině samostatně. Naše parta nebyla jediná, kdo tam sáňkoval, byly tam i místní děti. Zdálo se mi o tom, jak jsme sáňkovali a blbli.
Za čas jsme šli slavit Silvestra k našim známým. Abychom neusli, poslaly nás večer naše maminky sáňkovat a bobovat k místní nemocnici. Tak jsme šli – partička asi pěti dětí. Nemocnice byla bílá budova, která stála samostatně a kterou ze dvou stran obklopoval kopec. I partička místních dětí tam byla. Prostě se mi zdálo něco, co se mi pak vyplnilo! Nikdy podruhé se mi už sen takhle krásně nevyplnil.
Taky přidám jednu smutnou příhodu. Mojí tety maminka (ne moje babi, teta se do rodiny přivdala) byla těžká diabetička, bydlela u tety a strejdy, neb se o ni musel pořád někdo starat, píchat inzulin, … Pravidelně mívala záchvaty, po kterých ji museli hospitalizovat v nemocnici. Teta se s ní vždy před odjezdem sanitky loučila, jako by to bylo naposled. Po jednom ze záchvatů se teta se svou maminkou výjimečně příliš neloučila, cítila, že to zase bude dobrý, ostatně tak, jak už se to zlepšilo tolikrát předtím. Bylo to někdy večer či v noci. Teta se pak chystala jít za svou maminkou do nemocnice, chtěla jí vzít pár jejích drobností, ale kdovíproč, nešly jí otevřít dveře do maminčina pokoje. Nikdy je nezamykaly, co kdyby se maminka omylem zamkla a dostala záchvat, klíč k nim prostě nebyl. Řekla si, že jsou asi zaseklý, a šla dělat něco jiného s tím, že strejda jí je otevře, až přijde. Pak zazvonil telefon – volali z nemocnice, že jí právě maminka umřela. Dveře pak už šly otevřít bez problémů. Doteď je tetě líto, že se s maminkou nerozloučila tak jako to udělala tolikrát předtím zbytečně.
tak se taky pridam…..i kdyz nejsem nejstarsi a nejsem verici staly se mi dve veci…a ja od tech dob tak nejak verim…ne v boha..ale v neco…obe se poji s umrtim mych rodicu…tatinek mi umrel v dobe kdy ja byla na dovolene….dlouho jsem si vycitala ze jsem nemela moznost se s nim rozloucit…bylo to rychle….dva mesice po jeho umrti jsem otehotnela…..kdyz se mi narodil syn…jednou v noci jsem se vzbudila(ani nevim zda jsem se vzbudila nebo se mi to zdalo) a u postylky stal muj usmivajici se tatinek a ja se zeptala co tam dela..ze prece uz umrel…a on na to ze ano…ze mi jen prisel rict ze se ma dobre at nesmutnim a ze chtel videt sveho vnuka…rano jsem nevedela co si myslet…ale v sobe jsem mela takovy zvlastni klid…podotykam ze memu synovi je uz 11 let a je to cely muj tatinek…jako by se v nej prevtelil….podoba i povaha….
a kdyz mi predloni na vanoce umrela maminka a ja vyklizela jeji byt…vzdy jsem neco hledala a nemohla najít..terba klice od sklepa…doklady a tak….vzdy jsem sla vecer spat v noci ke mne prisla mama rekla kde to je…a ja kdyz se rano probudila sla jsem najisto…a vzdy jsem nasla
Tak já také přidám dvě příhody. Obě se týkají mojí babičky. Babička byla po operaci a jednu chvíli u nás bydlela. Byli prázdniny a já s bráchou jsme byli s babí sami. Babí vařila oběd, já byla na zahradě a brácha u sousedů. Najednou brácha přišel za mnou a povídá, že musíme rychle domů, že se babičce něco stalo…Babička při vaření omdlela a jak padala, popálila si obličej a vlasy. Bylo štěstí, že jsme jí našli včas, protože měla diabetický záchvat…
A druhá příhoda – tahle „popálená“ babička ležela v nemocnici po mozkové příhodě. Šla jsem za ní s mojí mamkou na návštěvu a ještě než jsme dorazily do nemocnice, mamka říkala, že v noci slyšela zvonit kapličku (u nás je takový zvyk, že když někdo zemře, zazvoní se v kapličce). Jenže v noci zvonit nemohla. Dorazily jsme do nemocnice a řekli nám, že babi v noci zemřela…
Kuře, buď ráda, že „nevidíš víc“, ono to není vždycky příjemné vědět leccos dopředu. Myslím, že to člověka spíše zatěžuje. Já jsem ráda, že nemám nadpřirozené schopnosti, spíš bych z toho byla nešťastná.
To je pravda, když to znáš, tak je všechno lépe pochopitelné.
Já si vždycky přála mít „schopnost“ navázat se na jiné. Manžel a všichni okolo sice tvrdí, že jsem čarodějnice (ne povahou :-)) ), ale já bych prostě asi chtěla víc. Jsem vážně divná?!? 🙂
Já se ještě musím mírně opravit – už je to 4 roky, co babička zemřela.
Před třemi lety jsem měla jiné starosti, než někde cestovat (donosit zdárně holky).
Kuře, horší by to asi bylo, kdybych já sama takovou zkušenost neměla. Asi bych nechápala.
Holky, tak to je vážně síla…..
Běhá mi mráz po zádech.
Jarmuschko, určitě máš „radost“, že se holky „pomamily“. 🙂
A druhá příhoda se týká mých holčiček – jdou v mých šlépějích…
Jedno dopoledne jsme šly do ložnice – že holkám pustím CD s pohádkami, pomazlíme se. Holky najednou koukly ke dveřím a říkají – „deda, deda“.
Nevím, co mě to napadlo, ale koukla jsem na hodiny – bylo chvíli před polednem.
A asi za 20 minut volal manža, že se právě dozvěděl, že mu zemřel otec – dědeček holek… přibližně v tu dobu, co jsem intuitivně koukla na hodiny…
O tom, že se mi vždycky ozve ta osoba, na kterou myslím, že jí musím zavolat, napsat, o tom ani nemluvím.
Byla jsem ale zvláštním způsobem navázaná na svou babičku.
Babička byla pořád čupr, pak se náhle zhoršil její stav – odvezli ji do nemocnice. Když už byl její stav stabilizovaný, ale ne moc dobrý, převezli ji z nemocnice, kde už pro ni nemohli nic udělat, do léčebny. Věděla jsem, na který den je převoz naplánován, ale přesná hodina nebyla známa.
Byla jsem v práci a najednou se mi, bez objektivní příčiny, udělalo špatně, točila se mi hlava, málem jsem sebou sekla. Pak jsem se dozvěděla, že právě v tu dobu babičku převáželi.
O pár měsíců později jsme byli s partou přátel na dovolené v Pobaltí. Poslední den před návratem domů jsme navštívili Horu křížů v Litvě – místo, kde je spousta velkých křížů, na nich visí spousta malých – jak kupovaných, tak samovýroba (dřevěné, pletené, šité, kované). Je to poutní místo i „atrakce“ pro turisty. Procházeli jsme to tam, prohlíželi křížky. Na mnoha z nich byla ze zadní strany nějaká modlitba, přání. A mě zůstal v ruce křížek, kde bylo rusky „za zdorovie bábušky“. Právě ten a žádný jiný. Vzpomněla jsem si na svou babičku, přála si, aby se její stav zlepšil. Přidala jsem na to místo i mušličku z jiného místa našeho pobaltského pobytu.
To bylo ráno. Když jsem později odpoledne zapnula mobil, čekala mě zpráva, že babička ten den zemřela.
Asi se se mnou přišla na tu dálku rozloučit (ještě teď mám mrazení v zádech a v očích slzy – a to jsou to už tři roky…)