Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Povídání o nevysvětlitelných věcech
Stalo se někdy i Vám, že jste prožili něco, co se nedalo logicky vysvětlit ?
Jestli máte chuť, pojďme si o tom povídat.
Já začnu.
Před lety mi tragicky zahynula kamarádka z práce. O mnoho dní později jsem si prohlížela v počítači soubory.Každá jsme měla svůj soukromý soubor se svým jménem. Když jsem rozklikla adresář, zarazilo mě, že její soukromý soubor měl datum posledního uložení úpravy datum jejího úmrtí.Dokonce i čas se shodoval. Koukala jsem na to jako blázen a hned jsem se ptala kolegy, který ten den sloužil, jestli tam náhodou něco omylem neuložil. Kolega se hrozně divil, protože my jsme si do soukromých souborů nelezli, natož aby tam někdo něco upravoval a ukládal. Byl si úplně jistý, že tam nic nedělal. Do souboru jsme nakoukli a byl úplně prázdný.
Takže dodnes je to taková malá záhada.
A co vy, máte nějaké tajemné zážitky?
Já nikdy neměla taková hrůzná tušení, co se týkala naší rodiny, ale někdy dovedu dopředu něco předpovědět docela přesně. Taky mi doma říkají, že jsem se minula povoláním, že si mám pořídit křišťálovou kouli.
Teď jsem si vzpomněla, že loni, když se zastřelil Karel Svoboda, jsem si pouštěla Draculu. Muzikál se mi strašně líbil, byla jsem na něm, cédéčko jsem si koupila už před lety a padal na něj dlouho prach. Ten den jsem si ho pustila a syn byl zvědavý na příbal, půjčila jsem mu ho a on mi natrhl stránku s autory, přesně přes jméno Karel Svoboda. Samozřejmě jsem mu vynadala, že to zničil, zalepila jsem to a ráno jsem se dozvěděla, že v tu dobu se pan Svoboda zastřelil. Zvláštní, nevěřím na nadpřirozeno, ale tohle mě udivilo.
Jovanko,takové silné ,,volání“ slyší skoro každý..jen někdo asi silněji:-((( já věděla moc dobře,že babi už neuvidím a že se s ní loučím letos 23.9.,byl tak kýčovitě krásný den,tolik slunce a barev všude a tolik smutku v srdíčku…že jsem to věděla….
Když jsme pak uklízely byt po babičce a vzala jsme si domů konvičku na květiny tak prcek když ji viděl stát u nás na okně tak na ni ukázal a říkal babika,babika…u babičky ji vidět nemohl měla ji na skříni za květináčema,když ještě žila a on to přece řekl…
Babofko, tak to je tedy silné kafe….
U nás tedy se žádné předměty nepohybují, ale stává se mi, že něco „vím“ dříve než ostatní. Poprvé (co si pamatuji) se to stalo, když jsem byla prvně těhotná – prostě jsem to věděla – mnohem dřív, než to mohlo být poznatelné. Naposledy bohužel vloni v září, když maminka byla v nemocnici v Olomouci a já jí pak z cesty domů volala, jak je venku krásně a jak se těším, až ji budu na kontroly doprovázet, že se vždycky pak Olomoucí projdeme. A v tu chvíli jsem věděla, že se to nikdy nestane…. přestože výsledky v té době vypadaly velice příznivě. Za měsíc potom maminka odešla….
To je pravda. Je to skoro 8 let, co měli moji rodiče těžkou autonehodu a já šla tehdy do špitálu na noční a v době, kdy se jim to stalo, mě najednou začalo strašně bolet v zádech, tak jak se říká, že člověk si vezme na svá bedra těžké břemeno. Bolest byla příšerná, špatně se mi dýchalo, ale do práce jsem se doplazila a v tom mi volal známý MUDr. z ARKu a ptal se, jestli můj táta má rodné číslo to a to. Ve mě by se v tu chvíli krve nedořezal.
Jinak jak ti mrtví hýbají věcma, je někdy docela síla… 🙂 V babiččině kuchyni se teď po její smrti pořád otevírají dvířka od špajzky a od linky a nám doma padá furt něco ze skříní. Ale to je někdy o infarkt…
No, je to síla… V souvislosti s úmrtími se v naší rodině taky občas děly věci – za všechny: když zemřel jeden strejda (asi před 12lety), seděla celá rodina po pohřbu v obýváku. Všude bylo pozavírané, byť byl srpen, najednou se jim kolem nohou přehnal průvan a video se samo zaplo. Byl tam strejdův oblíbený film – možná se na něj díval naposledy, ale čím se to spustilo, to nevěděl nikdo. No a ty pocity – když jsem odjížděla z porodnice s nejstarším synem, byl začátek dubna, ale tu noc napadlo najednou asi 40cm sněhu. Když jsme jeli sanitkou, vrazilo do nás auto řítící se z protisměru – naštěstí to řidič sanity ustál a nic se nám nestalo, ale tchýně zrovna v tu dobu stála na zastávce autobusu a říkala mi pak, že se jí najednou udělalo hrozně zle. Taky hned po návratu domů všeho nechala a telefonovala k nám, jestli jsme vpořádku. Byli jsme, ale v době bouračky to babička prostě cítila.
Ahoj čarodějky 🙂 Mě se dějí pořád „zvláštní“ věci, občas čaruju s kyvadlem, ale to by patřilo jinam… Každopádně k tématu. Nedávno jsme měli babičku v nemocnici a já měla strašně intenzivní pocit pomodlit se za ni, jenže znáte to, koupání, papání, uspávání a když jsem odpadla konečně i já, byla jsem okamžitě tvrdá a ráno jsem si to vyčítala, ale koloběh kolem prcka mi to zase nedovoloval a já zadoufala, že snad všechno bude dobré. Každopádně večer, byla přesně půlnoc, kdy jsem se konečně dostala na VD, odpadla z ničeho nic skleněná nádržka na vodu pro potkana na podlahu a rozlítla se na milion kousků. Napadlo mě, že nemáme klasické hodiny, které by se mohly zastavit, ale snažila jsem setu myšlenku hned zaplašit. Odpoledne druhý den jsem se dozvěděla, že babička zemřela. A náš malý ani ne roční prcek začal z ničeho nic říkat „baba papa“ a mával přitom. To dělal několikrát denně až do rozloučení. A teď (po měsíci) o vánocích, když jsme byli u dědy, dolezl k fotce asi 10 let staré, na které je děda s babi a jejich děti (moje máma a její bratr). A několikrát ukazoval jen na babi a pořád říkal „baba“.
no…ja byly jednou kvuli bolestem hlavy u kineziolozky a pry jsem byla v minulem zivote partyzanem v 2. sv. valce a zastrelili mne…tohle by byl uz muj treti zivot…ale vse je mozne:)
Brmbulko, tak mě napadlo, jestli jsi tam v minulém životě nežila…???
Já totiž docela věřím na to, že už jsme každý minimálně podruhé na světě. Já jsem žila někdy ve středověku (alespoň si to myslím) kdykoli dorazím na nějaký hrad (ne, že bych je vyhledávala), něco mě tam fascinuje. Dámy ze středověkých obrazů se mi většinou dost podobají…v té době lidé dorůstali kolem 160 cm – já mám 158 cm, postavy z obrazů mají hluboké velké oči – ty já mám taky…Když jsem chodila do školy, tak mě dějepis bavil jenom v období středověku, to ostatní mě moc nebralo. Nedávno jsem šla kolem stánku s replikami středověkých číší – nemohla jsem odtamtud vůbec odejít…
Mám kamarádku, ta zas miluje starý Egypt a vypadá zase úplně jako ze staroegyptských vyobrazení…
jako 14 leta jsem byla s nasima v Bulharsko…poprve v zivote…prijeli jsme do kempu…a ja rekla ze uz jsem tu byla…..nebylo to mozne…..tak jsem vzala papir a nakreslila kde je v kempu restaurace…kde sprchy…kde plaz…kde zachody….od te doby mi rikali mala carodejnice protoze to sedelo na chlup
Kekunko,
klasické dejá-vu. :o)