Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Oči pro pláč...
Děvčátka moje, píšu vám, protože v tuto chvíli už si ani nemůžu pomoct jinak… Jen potřebuji vrbu, protože večerní události nabraly ošklivý spád a i proto, že nevím žádné podrobnosti, mě to ještě víc deptá.
Nejdřív to začalo tím, že mužíček přijel z práce a povídá, že se už narodilo miminko jednomu z jeho zaměstnanců, říkejme mu třeba Petr. Těhulka měla pár dní po termínu a všechno vypadalo ok, tak je jasné, že už jsme byli ve vesnici všichni napjatí, jak to dopadne.
Avšak narozené miminko museli okamžitě převážet do 80km vzdálené fakultní nemocnice, protože – jak bylo sděleno tatínkovi, prý vdechl plodovou vodu a má nějaké slepené plíce. Těhulka odjela do porodnice už včera, ale protože se Petr necítil na to s ní strávit porod, tak se sebral a odjel domů. Prostě ji tam nechal, já to nechápu.
Takže nikdo vůbec nevíme, co se vlastně stalo, mimčo se narodilo dnes o půl 9 ráno a mamince tu smutnou zprávu byli ochotní oznámit až odpoledne, celou dobu ji napínali a nechtěli jí nic říct. Maličkého po porodu vůbec neviděla a Petr samozřejmě taky ne, když tam nebyl, že…
Teď si rve vlasy v hospodě, brečí, že je to jeho vina, že tam měl s ní být, že vůbec neví, jak co probíhalo, jestli v něčem lékaři nepochybili, prostě je z toho na mrtvici.
Když mi to můj muž vyprávěl, neubránila jsem se slzám, oni se tak na prcka těšili, často chodili k nám a hráli si s naším malým a těšili se na stejného zbojníka…
A teď vůbec nic nevíme, Petr je na tom psychicky špatně, ani nevím, zda byl vůbec schopný do té fakultky aspoň zavolat, jak se malému vlastně daří… Po pravdě, vím o tom veliké prd, a to mě strašně štve, je mi jasné, jak musí teď mamině být, když ani neví, kdy ho vlastně uvidí a může se vůbec spolehnout, že jí řeknou pravdu, když jim tak dlouho trvalo, než se vůbec vymáčkli, že malý už je dávno v jiné nemocnici? Jak je to vůbec možné, že jí hned po porodu neřekli, jak se věci mají, prostě malého popadli, odnesli s tím, že si má odpočinout, prostě ji nějak uchlácholili a mezitím ho bez jejího vědomí transportovali někam jinam?
Asi to dramatizuji a démonizuji proto, že o tom nic nevím, ale tohle mi připadá zcestné.
A ještě ke všemu jsem pak s mužíčkem nad účetnictvím zjistila docela vážnou chybu, která nás bude asi stát dost těžce vydřených peněz a to už mi fakt bylo šoufl, protože je to jen má chyba, že jsem ty věci flákala a nehlídala… Ale to nic, mužíček mě utěšoval, když nejde o život, jde – však víte, o co….
to je zprávička na obrou noc:)))
Lepší než večerníček.Jsem ráda,že to tak dopadlo.
Jo snad měl tatík obavy,že by se mu smáli chlapy v hospodě.Kdo z nás ví co se jim honí hlavou…
Tak ať pěkně mrňousek se má a mamča žádný další trápení…
Matildo, krásné zprávy, až na taťku, snad se to zlomí, až se s malým seznámí.
Matildo, tak super, že mimčo a maminka jsou v pohodě, ostatní jsou stejně “prkotiny“….
Chlapi jsou fakt kapitola sama pro sebe… Oni se to rodičovství někteří “musí naučit“…
Virenko, máš pravdu, že pokud si žena přeje muže u porodu a on to odmítně, ona to špatně nese, tak to je potom “problém ženy“…
A taky jsem si neuvědomila, že některý muž to může orpavdu tak špatně snést, jak jsi psala… Já prostě počítala “jenom“ s variantou, že odejde, to by mi nevadilo, na to jsem připravená byla… Ale těžko si to asi uvědomit z mé pozice, když to “dobře“ dopadlo, manžel to ustál a možná i sám si uvědomil, kolik toho zvládne, když se pořád “vydával za bábovku“… Já si osobně myslím, že to jeho “strašení“, že nemá “rád“ krev stejně byla jenom jeho pohodlnost, protože chtěl někde v hospodě u štamprlečky čekat na sms. Ve skutečnosti jsem ho za celou dobu, co ho znám – asi 16 let – nikdy nezažila situaci, která by ve mně fakt vzbudila dojem, že se “bojí krve“, jak mi tvrdil… takže sice tam původně jít nechtěl, kdybych nevyjádřila přání, aby tam byl se mnou, tak by tam nešel, ale protože jsem to chtěla, udělal to pro mne a to si myslím, že bylo dobře. Myslím, že i pro otce, který vidí miminko hned po narození a hned si na něho může sáhnout (pokud je vše v pořádku, jako u druhého porodu), tak že i pro otce je to zvláštní okamžik, který hned utváří vztah k jeho dítěti…
Ahoj, přestaňme teda řešit, jací jsou vlastně chlapi bábovky – umí se pak vytahovat jen v hospodě, jak je porod brnkačka a jak by to zvládli levou zadní:-)))
Tak intenzivně jsem na toho maličkého broučka myslela, až z toho chudáček přibral za těch pár dní už skoro půl kila!!! :-))))
Maminka je z porodnice doma, cítí se výborně, až na těch 20 stehů (chuděrka), protože porod byl klešťový. Hbitě odstříkává mlíčko odsávačkou půjčenou v porodnici a celá rodinka se snaží co druhý den to vozit do fakultky, a malý hladoveček papá a papá. A dnes, nejpozději zítra by mamča měla nastoupit za ním, aby se konečně znovu seznámili:-)))
Super zpráva, ne? Já mám takovou radost, že jsem včera v euforii tančila po obýváku a rozlívala štamprle Magistra:-)))
Jo – a tatínek – to je moula. Do práce s chlapama jezdí, ale za to, že vozí mlíčko do porodnice, se stydí, vůbec nikomu to neřekl. Musela jsem to vyzvědět na mamči:-) Tak můj mužíček včera říkal, že mu dá pěkné kapky, že by si měl konečně uvědomit, že být tátou znamená snést i všechna trápení, ne jen zapít ten pytlík v hospodě:-)))
Holky, díky moc, teď ještě kdyby se hora pohnula a změnil se přístup našich zdravotníků…Ještě že už se na porod nechystám…
Jejda,takový cvalýk,to se z toho musí dostat-má dobrý základ:)))
Proti mým “králíčkům“akorát k 2.5kg.
Za sebe můžu říct,že bych otce svých dětí u žádného porodu nechtěla-po porodu ano,když jsem ležela v pokoji a vedle mě můj synek bylo mi líto,že ho nevidí.
Ale při porodu jsem sotva vnímala doktora natož evidovat,že mě za ruku drží mužskej.
No každá jsme jiná.
Pravdu máte,chlapy špatně snášejí stresy.Když jsem tak uvažovala nad celou situací,ač mám chlapa jevícího se silného,došla sem k závěru,že by asi taky takhle zareagoval.Nevím zda by se probral dřív než Petr-tatínek.
Hlavně,aby vše dopadlo moooc dobře…
Matildo, s tím informováním, to je právě to, co nevím. Já chodím informovat vždycky, ale já jsem doktor. Není u nás zvykem, aby chodily vážnější informace říkat sestry, někdy ale supluju pediatra, který by měl informovat správně, ale má plné ruce práce na jiném patře. Nevím, jak jsou v dané nemocnici na tom dispozičně – jedna budova, více pater atd., já jakmile mám pracovně hotovo, chodím mluvit a za jiné se vyjádřit nedovedu.
Zda jít spolu k porodu, to dnes pár řeší v čase řádu týdnů až měsíců před porodem, myslím, že je čas se spolu soudně domluvit. Pokud se oba snaží o rovnou komunikaci, vzejde z toho nějaký kompromis. V současných letech je přítomnost muže u porodu velmi módní, tudíž často je kompromis ze strany muže – jde s ženou, aby ona nebyla tolik stresována.
Kdybych nezažila osobně tolik těžce reagujících mužů, kteří porodní děj ve své podstatě nikdy nechápou a nepochopí, kdybych se nepotkávala s obrovskou mírou strachu a hrůzy některých mužů, kteří šli k porodu proti své vůli, nepsala bych to. Ale muž své emoce nemůže dávat najevo, je v pozici toho, kdo má být nápomocen, a často to při nejlepší vůli nejde.
Pokud je pro ženu tak významné, aby její muž prošel porodnicí s ní, určitě to může být problém pro jejich vztah, ale tentokrát nezpracovaný ženou samotnou. Na respekt mají právo oba a donutit muže k přítomnosti v porodnici je hrůza. Největší problém s porodem mívám, když žena trvá na přítomnosti muže, aby mu ukázala, jak trpí, co všechno musí vydržet kvůli němu – a on tedy musí s ní, aby viděl… Není těch porodů početně málo, a možná jen proto, že jste to samy takto neprožily, vám může připadat hrozná jen situace, kdy muž do porodnice nechce.
Virenko, já dokážu pochopit, že jsi psala, že “někomu může nabourat vztah to, že žena donutí manžela k porodu“,, ale dokážu si taky představit, že někomu může vztah nabourat i to, že muž odmítne k porodu jít, i když si to žena opravdu velmi přeje… Respektive pokud by “neměl na to vydržet porod“, to si myslím každá žena pochopí, ale prostě pokud muž odmítne vůbec ženu doprovodit do porodnice…. Já teda netvrdím, že by tohle zrovna bylo nějaké velké ohrožení našeho vztahu, ale myslím, že tohleto bych dlouho “rozdýchávala“, kdyby manžel odmítl jít alespoň “zkusit“ se mnou do porodnice… Já bych mu těžko odpouštěla, že se z toho “zbaběle“ vyvlíkl a nechal mě v tom samotnou…. Taky měl ze začátku takové “myšlenky“, že jako “počká v hospodě na sms“….
Ale jinak nemá cenu to tady řešit, jak jsi psala, třeba se s tím už ona mamina smířila předem….
Matildo, doufám, že tady budou dobré zprávičky…
Virenko, díky. Zatím nic nového nevím. Dodám jediné, maminka si nepřála nic jiného, než mít taťku u sebe – i za cenu toho, že by na samotný porod odešel. To nic nemění na faktu, že já opravdu nejsem objektivní, přiznávám, ani to nedokážu. Ale nejvíc mě na tom mrzí fakt – ne, jak jsem se možná špatně vyjádřila – že jednali hned na začátku bez souhlasu rodičů – to je mi jasné – ale jen to, že maminku nechali tak dlouho se ptát po miminku, než jí řekli, co se vlastně stalo. To pokládám – promiň mi to – za neodpustitelné. I ta porodní asistentka, která pak u maminky zůstává ty další dvě hodinky a chodí ji hlídat, by měla přece podat informace o tom, jak miminku je, případně se zeptat lékařů. Na tom přece nemůže být nic tak divného a nepochopitelného.
Taky doufám, že je malému Jarouškovi už líp, nemůžu se dočkat, až ho pochovám:-)
Matildo, snad už je mimi na tom líp a maminka u něj?
Nepsala jsem ze začátku, protože jsem dlouho nevěděla jak. Je mi jasné, že jsi psala rozrušená a že ti příhoda připomněla tvoje vlastní ne moc hezké vzpomínky na dobu kolem porodu, to je velmi těžké komentovat.
Ale já si myslím, že muž má právo přítomnost u porodu, dokonce i v porodnici, odmítnout. Jsou opravdu lidé, kteří to nedokáží absolvovat, jejich přemáhání se dokáže dokonce nepěkně nabořit vztah nebo stát v zárodcích konce vztahu. Někdy přítomnost muže průběh porodu velmi ruší, takže za sebe, pokud není muž jat vlastní potřebou provázet svou ženu, ať před porodní místnost nebo i v ní, jsem pro, aby tam nechodil. Ženy využívají možnosti přivést si jiného rodinného příslušníka, často sestru, blízkou kamarádku, někdo matku. Pokus se oprostit od dojmu, kterým to na tebe působí, nejsi objektivní a toto je jejich věc. Maminka to možná prožívá úplně jinak než ty, ona svého muže zná a možná jeho postoj pochopila i dlouho před porodem.
Dobře, že je dítku lépe. Vdechnutí plodové vody je při spontánním i operativním porodu vážná komplikace, není předvídatelná a vyžaduje skutečně rychlé reakce, k tomu i nemalou porci štěstí. Je to skutečně život ohrožující situace, kde dle našeho zákona lékař za dítě plně odpovídá a musí jednat. První minuty po porodu rozhodují o kvalitě celého dalšího života, někdy skutečně není ani čas dostatečně mluvit mezi kolegy, natož s rodiči, ale později ji měl dojít někdo v klidu informovat. Je to všude jiné, já to dělám vždycky, tak se k tomu, co píšeš, nevím jak vyjádřit. Hlavně aby už byly k dispozici dobré zprávy a snad se nerozvinul zápal plic, to by byla opravdu skvělá zpráva. Jen aby se tatínek probral z prožitého stresu a začal fungovat a napomáhat své rodince teď, to by bylo akorát včas a potřeba. Napiš, až budeš vědět dál…
Lien, holka, díky za zájem, popravdě řečeno pořád čekám na nějakou novou zprávu, ale mamča mi na zprávu na mobil zatím neodpověděla, takže vůbec nevím, jak se má ona, jak se má chlapeček a co táta teprve ne… Jen doufám, že to neodpovídání je jen následkem únavy a odpočívání, ne následkem špatných zpráv, které nemá chuť šířit dál… Snad se něco dovím zítra, určitě písnu…