Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Oči pro pláč...
Děvčátka moje, píšu vám, protože v tuto chvíli už si ani nemůžu pomoct jinak… Jen potřebuji vrbu, protože večerní události nabraly ošklivý spád a i proto, že nevím žádné podrobnosti, mě to ještě víc deptá.
Nejdřív to začalo tím, že mužíček přijel z práce a povídá, že se už narodilo miminko jednomu z jeho zaměstnanců, říkejme mu třeba Petr. Těhulka měla pár dní po termínu a všechno vypadalo ok, tak je jasné, že už jsme byli ve vesnici všichni napjatí, jak to dopadne.
Avšak narozené miminko museli okamžitě převážet do 80km vzdálené fakultní nemocnice, protože – jak bylo sděleno tatínkovi, prý vdechl plodovou vodu a má nějaké slepené plíce. Těhulka odjela do porodnice už včera, ale protože se Petr necítil na to s ní strávit porod, tak se sebral a odjel domů. Prostě ji tam nechal, já to nechápu.
Takže nikdo vůbec nevíme, co se vlastně stalo, mimčo se narodilo dnes o půl 9 ráno a mamince tu smutnou zprávu byli ochotní oznámit až odpoledne, celou dobu ji napínali a nechtěli jí nic říct. Maličkého po porodu vůbec neviděla a Petr samozřejmě taky ne, když tam nebyl, že…
Teď si rve vlasy v hospodě, brečí, že je to jeho vina, že tam měl s ní být, že vůbec neví, jak co probíhalo, jestli v něčem lékaři nepochybili, prostě je z toho na mrtvici.
Když mi to můj muž vyprávěl, neubránila jsem se slzám, oni se tak na prcka těšili, často chodili k nám a hráli si s naším malým a těšili se na stejného zbojníka…
A teď vůbec nic nevíme, Petr je na tom psychicky špatně, ani nevím, zda byl vůbec schopný do té fakultky aspoň zavolat, jak se malému vlastně daří… Po pravdě, vím o tom veliké prd, a to mě strašně štve, je mi jasné, jak musí teď mamině být, když ani neví, kdy ho vlastně uvidí a může se vůbec spolehnout, že jí řeknou pravdu, když jim tak dlouho trvalo, než se vůbec vymáčkli, že malý už je dávno v jiné nemocnici? Jak je to vůbec možné, že jí hned po porodu neřekli, jak se věci mají, prostě malého popadli, odnesli s tím, že si má odpočinout, prostě ji nějak uchlácholili a mezitím ho bez jejího vědomí transportovali někam jinam?
Asi to dramatizuji a démonizuji proto, že o tom nic nevím, ale tohle mi připadá zcestné.
A ještě ke všemu jsem pak s mužíčkem nad účetnictvím zjistila docela vážnou chybu, která nás bude asi stát dost těžce vydřených peněz a to už mi fakt bylo šoufl, protože je to jen má chyba, že jsem ty věci flákala a nehlídala… Ale to nic, mužíček mě utěšoval, když nejde o život, jde – však víte, o co….
Matildo, to je hrůza, taky tyhle zprávy těžce nesu, ať i když se jedná o někoho koho neznám…
Snad to bude dobré!! Budu držet palce.
A tatínka prosím Tě někdo dokopte ať se sebere a jede… za mimčem, za maminkou…
Já nevím, jak bych dokázala přijmout to, že já ležím ve špitále, miminko někde v jiném, kdo ví, co s ním je a tatínek je doma a nic…
Já vím, že je to pro něj těžké, ale maminka potřebuje aspoň vědět, že na to není sama..
To, že tam nebyl, už zpátky nevezme, ale teď tam být může…
A to účetnictví ve stejném rámečku s tímto trápením působí opravdu jen lehce našedle. Holt, stane se… Je to nepříjemné, ale třeba to ani nebude tak zlé, jak to na první pohled vypadá.
Matildo, sluníčko, posílám velké obejmutí, kousek mého optimismu a nebo já ti ho dám všechen, jen, at jsi v pohodě a všechno kolem miminka a maminky je naprosto v pořádku:))))))
Vím, jak se cítí tatínek, ale pozdě litovati……..at tam za ní zajede a zjistí, co se děje, at víte všichni o co běží:)
A s tou chybou v papírech?? Mužíček měl pravdu, jde o h…..:)))
Nebud z toho smutnáááááááááá!!!!!!
Ani se věřit tomu nechce…
Přikláním se k Lien.Mamka rodila po čtyřicítce a do druhého dne jí neřekli co se jí narodilo.Při porodu nastali komplikace,na poslední chvíli jí dali pod narkozu a císařským řezem rodila.
Tátovi oznámili jen,že moc nechybělo a zůstali oba na sále…
Bráška měl omotanou pupeční šnůru kolem krku,takže zkončil v péči lékařů a matka když se probrala jen jí řekli spěte a píchli jí injekci.
Čekalo se jak se z toho mrně dostane a nechtěli matku nervovat.
Já nevím co je horší vědět a umírat hrůzou,aby se to nezvrtlo nebo mít naději,že s mimčem bude dobře u odborníků.
Když sem dělala v hlavní pokladně taky sem se pěkně zamotala,takže chápu jak Tě to štve.
Ale jsme lidi omylní a né roboti,ikdyž je poučení kruté.U mě se jednalo o podnikové účetnictví,takže to vypadalo,že rujnuju dráhu než se vše vysvětlilo.
Vím,že Ti to nepomůže,ale aspoň trošičku povzbudím,že se to stává,ikdyž se snažíš…
No dnešní doktoři jsou na výši,tak věřím že bude dobře.
Na jednu stranu je mi líto tatínka,ty výčitky svědomí ho musí užírat pěkně moc.
Matildo je to smutné tak snad doktoři věděj co dělaj .A bude mimčo v pořádku.A manžel má pravdu když nejde o život tak jde o…
Ahoj Matildo.Já jak někde čtu takovéhle zprávy o dětech,tak je mi vždycky smutno.Největší chuděra je maminka a jaké asi musí mít nervy,jestli neví jak miminku je.Chlapi jsou většinou srabi a k porodu nejdou.Můj manžel nebyl,ani u jednoho.Budu držet všechny palce,aby se miminka stav co nejdříve zlepšil.Jak budeš vědět jak miminku je,tak nám to napiš.S tou chybou v účetnictví je mi to taky líto,ale kdo z nás lidí nechybuje.
Tak s šedivkama se roztrhl pytel.
Matildo, myslím, že jí nic neřekli, protože to asi byl fofr, museli jednat, aby mimčo neutrpělo nějakou ještě větší újmu, snad to dobře dopadne. Určitě dej vědět, až budete vědět víc.
No a ty účty, muž má pravdu, ale chápu, že to zamrzí, tím spíš, když je to tvoje pochybení. Ale neboj, vždycky nakonec bude líp.
Děvčátka moje, píšu vám, protože v tuto chvíli už si ani nemůžu pomoct jinak… Jen potřebuji vrbu, protože večerní události nabraly ošklivý spád a i proto, že nevím žádné podrobnosti, mě to ještě víc deptá.
Nejdřív to začalo tím, že mužíček přijel z práce a povídá, že se už narodilo miminko jednomu z jeho zaměstnanců, říkejme mu třeba Petr. Těhulka měla pár dní po termínu a všechno vypadalo ok, tak je jasné, že už jsme byli ve vesnici všichni napjatí, jak to dopadne.
Avšak narozené miminko museli okamžitě převážet do 80km vzdálené fakultní nemocnice, protože – jak bylo sděleno tatínkovi, prý vdechl plodovou vodu a má nějaké slepené plíce. Těhulka odjela do porodnice už včera, ale protože se Petr necítil na to s ní strávit porod, tak se sebral a odjel domů. Prostě ji tam nechal, já to nechápu.
Takže nikdo vůbec nevíme, co se vlastně stalo, mimčo se narodilo dnes o půl 9 ráno a mamince tu smutnou zprávu byli ochotní oznámit až odpoledne, celou dobu ji napínali a nechtěli jí nic říct. Maličkého po porodu vůbec neviděla a Petr samozřejmě taky ne, když tam nebyl, že…
Teď si rve vlasy v hospodě, brečí, že je to jeho vina, že tam měl s ní být, že vůbec neví, jak co probíhalo, jestli v něčem lékaři nepochybili, prostě je z toho na mrtvici.
Když mi to můj muž vyprávěl, neubránila jsem se slzám, oni se tak na prcka těšili, často chodili k nám a hráli si s naším malým a těšili se na stejného zbojníka…
A teď vůbec nic nevíme, Petr je na tom psychicky špatně, ani nevím, zda byl vůbec schopný do té fakultky aspoň zavolat, jak se malému vlastně daří… Po pravdě, vím o tom veliké prd, a to mě strašně štve, je mi jasné, jak musí teď mamině být, když ani neví, kdy ho vlastně uvidí a může se vůbec spolehnout, že jí řeknou pravdu, když jim tak dlouho trvalo, než se vůbec vymáčkli, že malý už je dávno v jiné nemocnici? Jak je to vůbec možné, že jí hned po porodu neřekli, jak se věci mají, prostě malého popadli, odnesli s tím, že si má odpočinout, prostě ji nějak uchlácholili a mezitím ho bez jejího vědomí transportovali někam jinam?
Asi to dramatizuji a démonizuji proto, že o tom nic nevím, ale tohle mi připadá zcestné.
A ještě ke všemu jsem pak s mužíčkem nad účetnictvím zjistila docela vážnou chybu, která nás bude asi stát dost těžce vydřených peněz a to už mi fakt bylo šoufl, protože je to jen má chyba, že jsem ty věci flákala a nehlídala… Ale to nic, mužíček mě utěšoval, když nejde o život, jde – však víte, o co….