Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Oči pro pláč...
Děvčátka moje, píšu vám, protože v tuto chvíli už si ani nemůžu pomoct jinak… Jen potřebuji vrbu, protože večerní události nabraly ošklivý spád a i proto, že nevím žádné podrobnosti, mě to ještě víc deptá.
Nejdřív to začalo tím, že mužíček přijel z práce a povídá, že se už narodilo miminko jednomu z jeho zaměstnanců, říkejme mu třeba Petr. Těhulka měla pár dní po termínu a všechno vypadalo ok, tak je jasné, že už jsme byli ve vesnici všichni napjatí, jak to dopadne.
Avšak narozené miminko museli okamžitě převážet do 80km vzdálené fakultní nemocnice, protože – jak bylo sděleno tatínkovi, prý vdechl plodovou vodu a má nějaké slepené plíce. Těhulka odjela do porodnice už včera, ale protože se Petr necítil na to s ní strávit porod, tak se sebral a odjel domů. Prostě ji tam nechal, já to nechápu.
Takže nikdo vůbec nevíme, co se vlastně stalo, mimčo se narodilo dnes o půl 9 ráno a mamince tu smutnou zprávu byli ochotní oznámit až odpoledne, celou dobu ji napínali a nechtěli jí nic říct. Maličkého po porodu vůbec neviděla a Petr samozřejmě taky ne, když tam nebyl, že…
Teď si rve vlasy v hospodě, brečí, že je to jeho vina, že tam měl s ní být, že vůbec neví, jak co probíhalo, jestli v něčem lékaři nepochybili, prostě je z toho na mrtvici.
Když mi to můj muž vyprávěl, neubránila jsem se slzám, oni se tak na prcka těšili, často chodili k nám a hráli si s naším malým a těšili se na stejného zbojníka…
A teď vůbec nic nevíme, Petr je na tom psychicky špatně, ani nevím, zda byl vůbec schopný do té fakultky aspoň zavolat, jak se malému vlastně daří… Po pravdě, vím o tom veliké prd, a to mě strašně štve, je mi jasné, jak musí teď mamině být, když ani neví, kdy ho vlastně uvidí a může se vůbec spolehnout, že jí řeknou pravdu, když jim tak dlouho trvalo, než se vůbec vymáčkli, že malý už je dávno v jiné nemocnici? Jak je to vůbec možné, že jí hned po porodu neřekli, jak se věci mají, prostě malého popadli, odnesli s tím, že si má odpočinout, prostě ji nějak uchlácholili a mezitím ho bez jejího vědomí transportovali někam jinam?
Asi to dramatizuji a démonizuji proto, že o tom nic nevím, ale tohle mi připadá zcestné.
A ještě ke všemu jsem pak s mužíčkem nad účetnictvím zjistila docela vážnou chybu, která nás bude asi stát dost těžce vydřených peněz a to už mi fakt bylo šoufl, protože je to jen má chyba, že jsem ty věci flákala a nehlídala… Ale to nic, mužíček mě utěšoval, když nejde o život, jde – však víte, o co….
Matildo, tak co, už se taťka pochlapil a je s maminou? A co malý, v pořádku, víš něco nového??
Matildo, je to strašně smutné, neumím napsat víc než jen, že moc a moc držím palečky, ať to vše dobře dopadne!!!
Ano, tak nějak ctiradko, ještě navíc vím, že maminka si to moc přála, aby měla muže u sebe. O to víc mě to od něj mrzí, že dokázal ty dlouhé hodiny – bylo to kolem 20 hodin celkem, zatím to nevím přesně, jen mé propočty – sedět doma a pít…
Moc vám všem děkuji, za pochopení i za nastínění odlišného názoru na věc, dám vědět, až budu mít další informace. Snad bude šedivých rámečků už ubývat…:-)
Matildo, hlavně,že to dobře dopadlo a syneček bude v pořádku…..
Jinak to, co se snažíš vysvětlit ohledně přítomnosti otce u porodu chápu…. taky to vnímám tak nějak….. Prostě manža se moc netvářil, že by měl jít k porodu (prvnímu), já jsem ale dala jasně najevo, že ho tam chci a on teda šel. Šel kvůli mě, já věděla, že nemá takové situace rád, že má problém vidět krev…ale chtěla jsem, aby to zkusil a kdyby to nezvládal, tak jsem byla smířená s tím, že by odešel… Ten první porod byl těžký a on to ustál. Sice mi fyzicky v ničem nepomohl, ale jenom to, že to vydržel se mnou, že se překonal a neodešel, pro mne hodně znamenalo. Kdyby se mu dělalo zle a odešel by během porodu, to by mi nevadilo, ale kdyby odmítl se mnou jít už od začátku, to bych dost špatně nesla.. Asi bych to brala jako zbabělost… Nevím, jak to popsat, ale přijde mi, že to myslíš podobně…
Ale mám i kámošku, tkerá říkala, že by manžela k porodu nechtěla, protože by ji viděl v takové situaci.. Takže každý to může mít jinak….
Uf…. tak jsem se zpožděním přečetla, že už je to lepší…. a jsem moooooc ráda 🙂
Přeji miminku už jen to nejlepší, ať je z něj za chvíli pěkný a zdravý cvalíček 🙂 A rodiče ať se z toho šoku brzy vzpamatují a užívají si miminka 🙂
Matildo, snad to bude už vše v pořádku!
Miminko je Jareček – snad aspoň tohle můžu říct, abych zachovala anonymitu rodičů:-)
Abych řekla pravdu, tak jsem napnutá jak kšandy, s čím přijede mužíček večer z práce…
A jak píše Jovanka – já jsem přesně tento přístup lékařů zažila, byla jsem jim strašně na obtíž, když jsem se 2x za den chodila dívat na malou, a to jsem už ani neměla sílu někoho obtěžovat, aby mi řekl, jak jí je, protože nikdo neměl ani nejmenší snahu mi to říct sám od sebe. Je to docela záhul, když se po porodu sotva držíte na nohou, jste ve stresu, protože vám právě nečekaně odvezou mimino na JIp a doktorka se tvářila, jako bych byla otravný hmyz. A to jsem musela přecházet do jiného pavilonu venkem a ještě pokaždé stát půl hodiny před dveřma Jip, kde nebyla žádná lavička, a čekat, než mi otevřou. Takže se opravdu dokážu vcítit do pocitů té maminky a zároveň vám všem ostatním přeji, abyste tu bezmoc nemuseli nikdy zažít…
Matildo tak to jsem ráda,že jsi s upsala s tou váhou:-))To je paráda,tak uvidíš,že všechno bude dobré:-))
Martinko, tak než jsem dočetla až sem, je vše v pořádku. To jsem straaaaaaaaaaaaaašně moc ráda !!!!!!!!!!!!!!!! :-)))
Pokud jde o přístup dr, jedna moje kamarádka (dobrá kamarádka) je pediatr, a říkala ve slabé chvilce, že ji někdy už ti rodiče otravují, když se pořád chodí na něco ptát, i několikrát po sobě na to samé. Tak jsem jí to vysvětlovala z pohledu rodičů nemocného dítěte, jak se oni cítí, jak jsou sami zmatení atd, tak to snad trochu pochopila. Ale myslím, že taková je většina dr. Raději nám dejte pokoj a my vám (snad) za pár dní dáme zdravé dítě…..
Ad Petr – to je ale opravdu debil, promiň. Ať už tím, že svoji paní nechal samotnou, tak tím, jak se pak choval.
Každopádně ale všem třem přeji, aby už měli to špatné vybrané tak na sto let dopředu!!!
Mmch, jak se miminko vlastně jmenuje? 🙂
Alenko, děkuji:-)
Vzpomínám si na loňský podzim, jak jsme si tady psaly, že je něco divného ve vzduchu, a že snad bude příští rok o to lepší… A zase je to tady, jako začarovaný kruh…
Já nevím, jestli by něco zmohl, kdyby tam byl s ní… Spíš mi jde o tu spoustu faktorů, která porod jako takový ovlivňuje – zbytečné zásahy do porodu, nebo naopak příliš laxní přístup personálu, když už mamince fakt není dobře a prosí o pomoc, tak je lepší, když má po ruce někoho blízkého…
Jasně, jsou maminky, které si to radši “odfuní“ o samotě a je to pro ně lepší. Ale většina z nás byla určitě vděčná, že na to nemusela být úplně sama. A sama jsem zažila přístup lékařů ke mě, coby k rodičce s otcem dítěte u porodu, a k mamince, co se trápila ve vedlejším pokoji, prvorodička, úplně samotinká. Byla prostě na obtíž, personál nestíhal a dával jí to dost najevo u čehokoliv, na co se chtěla jen zeptat…
Takže tak… Snad už mají to nejhorší za sebou a čekají je jen ty nádherné chviličky s miminkem v náručí. Já jim taky moc držím palečky.