Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Žít přítomností?
Dobu sedím a nevím, jestli vůbec psát a jak to psát.
Znáte ty dny, které začnou tím, že vstanete levou nohou, všechno doma dává najevo, že to teda bude den, potom se rozjede práce a je to opravdu ten den, všechno co nejtěžší, sto věcí naráz, všechno nalevačku. Odpoledne zjistím, že jsem ještě nesnídala a rychle něco piju, aby tělo úplně nevypovědělo spolupráci, potom moje napjaté nervy dokonale vycítí děti a rozebírají mě do odchodu na lůžko, neuhnu aspoň před nějakou prací a potom padám do bezvědomí tam, kde stojím a jenom spánek vyrovná všechny dluhy, aby mohl začít další den? Nemiluju takové dny. Řekla bych, že jsou strašné.
Ale jsou ještě horší dny. Ráno všechno vypadá normálně. Není žádný další problém kromě běžných maličkostí, obě děti odcházejí do zařízení. Pracovní den je klidný, nic nevybočí. Po vyzvednutí jednoho syna mám dokonce čas připravit a sníst jednoduché jídlo, nemusíme dělat úkoly. Potom jdeme na zdravotní konzultaci, s tím, že vylepšíme trvalé zdravotní dispozice, homeopatii pořád nevzdávám. Po prohlídce vidím první trhlinu v příjemné realitě, lékařka už se neusmívá. Je tu nález na plicích, nález rozsáhlý. Nález, na který dítě nevypadá. Smršť bez varování. Venku sněhová vánice, dítě nesmí, prosím nesmí dýchat ten zimní vzduch. Do tepla a nevycházet aspoň 5 dní, třeba se podaří tentokrát vyhnout antibiotikům, je možnost zápalu plic. Od dobrání posledních uteklo přesně 14 dní. Den bere obrat prudce dolů. Dítě pláče. Chce do školy, chce zítra s kamarády řešit turnaj ve fotbale. Nic mu není, nechce být doma, pláče a zhluboka dunivě kašle. Zejména nechce jet k babičce. Kouká nepřítomnýma očima, když říkám: máme ještě 3 dny jenom práci. Je to v háji, už jsme oba mimo realitu, nejsme tam, kde jsme byli ještě před 2 hodinami. Dítě je nešťastné a já řeším další situaci, která nemá žádné uspokojivé řešení. Potom přijde čas, kdy musím uznat, že řešení bude jako obvykle bolet a snažím se nemyslet na hlasité emoce, které zítra vyvolám u nadřízených a na desítky telefonátů pacientek už zítra. KDY tedy budete pracovat? Nechci k jinému. Kdy? Po takovém dnu mám jedinou úplnou jistotu, a to, že rozhodně nebudu spát, i když jinak nemám se spánkem potíže nikdy. Z takového dne se totiž asi nemám probudit…
Žiju v minulosti a v budoucnosti. Budoucnost – to je, až budou děti zase zdravé. Minulost – to je, když byly děti ještě zdravé. Posledně to trvalo přesně 3 dny, teď už je to zase opravdu minulost.
Kam spěcháš, když všechno je teď a tady??? A to všechno, narovinu, to jsou moje děti. Takže kudy a kam? Do přítomnosti, zní to jednoduše a poeticky. Ale ve skutečnosti je to zkouška, jak jinak. Jak jinak.
Virenko, zaskočím jen na skok a se slzami v očích si říkám, tak tohle fakt není fér, i když tobě to nepomůže…
K tomu, co už psaly holky, není moc co dodávat. V takové situaci si vždy vzpomenu na častá slova svého bývalého muže, když mi vždycky říkal, že si za všechno můžeme sami a děje se nám jen to, co si neustále přivoláváme. Často jsme řešili můj strach z dalšího a dalšího onemocnění našich dětí, protože to byl taky naprosto začarovaný kruh, a já už jsem naprosto bez energie každé další zakašlání brala jako hotovou katastrofu. Tehdy téměř veškerý můj příjem z práce šel na plat pro slečnu na hlídání, po nocích jsem seděla u kašlající dcerky a ráno mátožně odjížděla do práce. Jenže to trvalo jen pár měsíců, než nám opravdu homeopatie zabrala a kolotoč nemocí se zastavil.
Přeji ti, aby konečně i u vás svitlo na lepší zítřky. A aby jich bylo víc v řadě než jen tři, čtyři… Jsi neskutečná. Vůbec mi není jasné, jak můžeš ještě fungovat, starat se o rodinu, v práci podávat maximální výkony a sem na VD ještě napíšeš takový kus myšlenek v souvislém kuse… Já když jsem takhle na dně, pak už nekomunikuji s nikým, ani s PC, zdá se mi to zbytečné a upadám do depky…
Budeme na tebe myslet, snad se k tobě aspoň trocha té pozitivní energie v téhle formě dostane.
Lien, ano, je to náš školák. Od mala byl zdravější než mladší bráška, teď by to ale nikdo nepoznal.
No, teď budu 2 dny maminka doma a s čajíčkem. Musíme to školní prokletí nějak zlomit (začalo to loni krátce po nástupu do školy). Nedáme se, nevzdáme.
Vírenko, týká se ten nález tvého staršího syna? Nějak jsem to z toho nevyčetla. Vím, že to není důležité, ale zajímá mě to. Aha, takže asi to bude starší, když chce řešit fotbal, že? Díky
Virenko, chuďátko moje malé :((( Vy si to tedy vybíráte… to snad není ani možné. Ani nevím, co napsat, tu bezmoc znám dobře (i když zatím se letos celkem držíme, musíííííme!!!) – však víš, jak to u nás vypadalo vloni. A vy už jste evidentně zkusili úplně všechno. Tak jen posílám na dálku pohlazení, myslím na Vás i tam nahoru – a uvidíš, jednou už přece lépe být MUSÍ!
Tak náš marod zatím pořád moc nekašle, cítí se dobře a obzvlášť dobře po čase stráveném u počítače (momentálně vítaný znehybňovač proti stálému přebíhání nebo lítání s bráchou). Třeba je to “jen“ strašák a poctivým pobytem doma se to učajíčkuje.
Corino, já sice chápu pacientky, které chtějí mě, ale nevím, jak k tomu přesně došlo, protože vlastně já jsem něco jako zástup za kolegyni, pro kterou pracuju. Větší úvazek mám v nemocnici. Ordinace má svůj telefon, který zvedá sestra a opravdu nechápu, proč mi někdo musí volat v devět večer kvůli píchání v podbřišku, které začalo před třemi měsíci, domů na mobil – to sotva po telefonu vyřeším. Ale to je vedlejší.
Piškotko, my dvě jsme si navzájem asi jasné úplně. Ale jestli tě to aspoň trošku utěší, dobře, že máš Sárinku v těchto starostech jen jednu. Momenty, kdy jedno dítě je na odvoz někam a druhé rozhodně ne ve stavu někam do kolektivu, jsou ještě vypečenější než ten jeden. A já si zase můžu blahopřát, že nemám takto ustonané děti třeba čtyři, protože i když to bych asi vážně byla doma ještě dlouho, měli bychom asi hodně hluboko do kapsy. Ony nejrůznější terapie dost stojí, a určitě se to netýká nejvíce klasické medicíny. To si jen lidi myslí, ale všechny ty doplňující přípravky, nebo další typy terapie – vydělám na to a máme to, před pár lety kromě základních věcí k životu nešlo nic…
Kolem je jich spousta – to tam mělo být, než se to odeslalo. No nic, beztak mi na hnípavé náladě přidává to zimní počasí.
Tak jsem doma. Tady tedy sněží pilně, fičí, ale zatím nenamrzlo, to je myslím moc dobrá zpráva pro všechny zahrádkáře. Na trávníku a na autech leží sněhu až docela dost za celou noc.
Jste všechny moc hodné, vím dobře, že jedna každá si tu táhneme kárku naloženou přinejmenším těmi dětičkami, o to víc utěší, když podpora zazní zrovna od vás. Je to stejně legrační, dokud jsem nebyla na VD, snad nikdy nikomu jsem si takhle neulevovala. V reálném životě mi to přijde vysloveně nevhodné, stěžování mi v ničem neulehčí, když se vyleju kamarádce, tak nanejvýš jí přidělám starosti. Ale ten poslední rok je vážně skoro jako virtuální realita, já jsem úplně ztratila pocit, že je to skutečnost. A sem každou chvíli ty svoje pocity shazuju, sama nevím, proč se mi vždycky potom dýchá trochu líp.
Babofko, hvězdy? :-)) Hvězdy samozřejmě vědí svoje, já i synek máme současné roky trochu pocuchané. V nejbližší době žádné moc zlepšení, spíš já se mám ještě na co těšit. Ale horoskop je sestava možností, realita se píše trochu jinak. Moje vůle rozhoduje, kterým směrem se nakonec dynamické události vybijí. O děti mám taky největší strach, co jsem kdy měla, a to mě nemálo brzdí. Strach nebývá ten nejlepší rádce. Mívá taky velké oči. No, a já mám potom na všechno krátký rozum, takže dlouhodobé řešení zase nechám koňovi. Kdyby si nás tak chtěla adoptovat nějaká hodná hlídací babička, kolem jich je spoust
Virenko, to je smutné, co píšeš. Nemoci a nemoci 🙁 pořád dokola, příjde mi, že už to u vás ani není možné 🙁 Homeopatické léčbě věřím, jen vím od doktorky, že je to léčba zdlouhavá. Jestli se opakuji, omlouvám se, nečetla jsem příspěvky, ale budu vám držet palečky.
Také chápu tvé pacientky, že nechtějí k jinému, mám také svou oblíbenou gynekoložku a její zástupy nemusím, ale co naplat? Děti jsou přednější. Nesmutni.
Virenko, cítím s tebou.. Drž se, posílám sílu. Opravdu se to obrátí.
U nás byly obě děti dost nemocné. Dceři pomohlo plavání. 1. rok plavala zřídka, byla nemocná víc než předtím, ale pak se to zlomilo. Já to přičítám “otužilosti“ z plavání.
Bohužel syna dát na plavání taťka nechce, takže nemůžu vyzkoušet, že to platí i v jiných případech. Teď nás čeká důkladné vyšetření na ORL, tak doufám v nemožné.
Bohudík u nás není až tak velký problém s nepřítomností v práci, daří se to jakžtakž skloubit a syn už může být i sám.
Když jsem si stěžovala naposled na vysokou nemocnost známé, dostala jsem dotaz – a co geopatogenní zóny. Je fakt, že jsem to nezkoumala, ani nemám nikoho, kdo by nějakého kvalitního senzibila znal. Ale možná je to cesta. Přeju, aby vám homeomatie pomohla co nejdřív. Nejsou homeopatika taky na pozitivní myšlení a dobrou náladu?
Virenko,
nevím jak utěšit tebe, tu, která tu vždycky všechny podpoří a utěší a o které si myslím, jaká je to silná ženská.
Tohle je vážně na palici a těžko tě utěším slovy, že bude líp. Já toho mám poslední dobou na hrbu tolik, že mě nepotěší a neutěší nikdo a nic. V lepší zítřky se mi už věřit nechce a nevím z čeho se radovat v té přítomnosti. Že je malá zase nastydlá? Že, že že… Je toho plno, nechci si u tvé zprávy sama vylévat srdíčko.
Moc na tebe budu myslet a věřím, že se najde NĚCO co Vám pomůže, tohle je vážně šílený.