Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Žít přítomností?
Dobu sedím a nevím, jestli vůbec psát a jak to psát.
Znáte ty dny, které začnou tím, že vstanete levou nohou, všechno doma dává najevo, že to teda bude den, potom se rozjede práce a je to opravdu ten den, všechno co nejtěžší, sto věcí naráz, všechno nalevačku. Odpoledne zjistím, že jsem ještě nesnídala a rychle něco piju, aby tělo úplně nevypovědělo spolupráci, potom moje napjaté nervy dokonale vycítí děti a rozebírají mě do odchodu na lůžko, neuhnu aspoň před nějakou prací a potom padám do bezvědomí tam, kde stojím a jenom spánek vyrovná všechny dluhy, aby mohl začít další den? Nemiluju takové dny. Řekla bych, že jsou strašné.
Ale jsou ještě horší dny. Ráno všechno vypadá normálně. Není žádný další problém kromě běžných maličkostí, obě děti odcházejí do zařízení. Pracovní den je klidný, nic nevybočí. Po vyzvednutí jednoho syna mám dokonce čas připravit a sníst jednoduché jídlo, nemusíme dělat úkoly. Potom jdeme na zdravotní konzultaci, s tím, že vylepšíme trvalé zdravotní dispozice, homeopatii pořád nevzdávám. Po prohlídce vidím první trhlinu v příjemné realitě, lékařka už se neusmívá. Je tu nález na plicích, nález rozsáhlý. Nález, na který dítě nevypadá. Smršť bez varování. Venku sněhová vánice, dítě nesmí, prosím nesmí dýchat ten zimní vzduch. Do tepla a nevycházet aspoň 5 dní, třeba se podaří tentokrát vyhnout antibiotikům, je možnost zápalu plic. Od dobrání posledních uteklo přesně 14 dní. Den bere obrat prudce dolů. Dítě pláče. Chce do školy, chce zítra s kamarády řešit turnaj ve fotbale. Nic mu není, nechce být doma, pláče a zhluboka dunivě kašle. Zejména nechce jet k babičce. Kouká nepřítomnýma očima, když říkám: máme ještě 3 dny jenom práci. Je to v háji, už jsme oba mimo realitu, nejsme tam, kde jsme byli ještě před 2 hodinami. Dítě je nešťastné a já řeším další situaci, která nemá žádné uspokojivé řešení. Potom přijde čas, kdy musím uznat, že řešení bude jako obvykle bolet a snažím se nemyslet na hlasité emoce, které zítra vyvolám u nadřízených a na desítky telefonátů pacientek už zítra. KDY tedy budete pracovat? Nechci k jinému. Kdy? Po takovém dnu mám jedinou úplnou jistotu, a to, že rozhodně nebudu spát, i když jinak nemám se spánkem potíže nikdy. Z takového dne se totiž asi nemám probudit…
Žiju v minulosti a v budoucnosti. Budoucnost – to je, až budou děti zase zdravé. Minulost – to je, když byly děti ještě zdravé. Posledně to trvalo přesně 3 dny, teď už je to zase opravdu minulost.
Kam spěcháš, když všechno je teď a tady??? A to všechno, narovinu, to jsou moje děti. Takže kudy a kam? Do přítomnosti, zní to jednoduše a poeticky. Ale ve skutečnosti je to zkouška, jak jinak. Jak jinak.
Virenko, do pr…le kde je vlastně chyba?? Zatím mi to připadá (a myslím to jen a jen laskavě a dobře), že jediný, kdo opravdu potřebuje vysadit, polaskat, pomilovat, hýčkat a pečovat – jsi ty?!? Máš toho na sobě moc, nemoc dětí, to už je jenom taková “třešinka na dortu“. Holka zlatá, ve tvé profesi, no nerado se mi to říká, ale musím – je čas začít to dělat jinak…)))-: Mno, ostatním tady to asi přijde jako pěkně praštěná rada, ale věřím, že mně snad, alespoň malinko, porozumíš. Cokoliv, co teď děláš, a i když je to práce, kterou miluješ a moc,to pro tebe znamená stres. Něco je někde špatně. Jen ty to víš, já za tebou denně v tvojich patách nechodím. Neklesej na mysli, mám za to,že jestli a až přijde nápad (tvůj a bude jedinečný) měla bys jít za ním. Prozatím ti “ordinuji“ alespoň co nejvíce chvil v pohodě – ať už si je představuješ jakkoli. (Ideální – prospat to…) Máš, možná, v hlavě nápad, neboj se, poraď se s mužem, pomůže ti… Lékařů je málo, takových jako jsi ty, ještě méně, ale máma jsi jediná. On ten “nestátní“ sektor zase tolik nekouše. Nechtěla jsem se tě nikterak dotknout ani ublížit ani nic podobného.Jen bych ti přála konečně chvilku klidu.. A zdravé děti…
Virenko, vždycky, když si přečtu tvoje trampoty s nemoceni dětí, tak si říkám, že to není možné, al že snad je to už naposled a už vám to konečně skončí… A ta chvilku je tu další zpověd´…. Ach jo….
Držím vám palce, aT´to nějak překonáte, z Tvého původního příspěvku je opravdu citit bezmoc a smutek… ale snad to bude lepší….
Zavo, kdybych byla znovu ve věku osmnáct, tak asi ani vědomost by mě neodradila. Asi jedině zkušenost, nějaký lékař v blízké rodině. Ale když předem vůbec nevíš, jestli budeš mít děti, já si tehdy myslela, že kdoví, jestli vůbec někdy najdu toho svýho. Někdo najde otce pro děti až daleko po třicítce, tomu profese nevadí. Někdo má vážný vztah už na střední a kouká na to jinak.
Fakta je potřeba počítat, peníze v české medicíně, zvlášť jestli nechce k firmě či do poločistých spolků, peníze nenajde. Oproti učitelům, platově na tom podobným, má nevýhodu ve volném čase, služby i o víkendech a svátcích, krátké nebo skoro žádné dovolené, povinné vzdělávání ve “volném“ čase, je to práce se zátěží, pod tlakem. Studium je drsný a snad jediný obor, kde se vysokoškoláci prostě musí učit a ještě to vždycky nestačí. Ale v rozhodnutí jí asi nemůžeš nijak pomoct. Jedině tak brigáda v nemocnici poslední léto před maturou, tam už je představa bližší.
Já bych změnila profesi teď, ne tehdy. Teď jsem v situaci, kdy je k tomu důvod. Děti jsem měla před třicítkou a některé kolegyně rodily na škole, život je různý. Taková práce uvítá zázemí v rodině, to je potřeba nejvíc zvažovat. Ale to teď – kromě svojí rodiny – nemá jak posoudit. A mimoto, až děti povyrostou, pracovní prostor se zase otevře. Jestli se bude umět vzít o svoje, v množství medicínských oborů si může dobře vybrat. Jen aby nesoudila z televizních seriálů, to je nebezpečné.
Nic nenadělá, je to její dospělý rozhodnutí. Asi jako my ostatní: papír, tužku, jednotlivé možnosti a psát si pro a proti. Vzdělání je to natolik dlouhé a tak úzce specializované, že začne teď a skončí někde za 10-11let. A potom má možnost vlastně jen jedné profese. Nedá se jinak, musí si opravdu říct buď ano, nebo ne.
Virenko, když už máš trošku světlejší pohled na svět a smršť v práci za sebou, optám se.
Právě doma řešíme, kam nastoupit na studia po gymplu. Dcera se dobře učí, hlavu by na to asi měla – ráda by studovala medicínu. Jenže má strach. Z toho, že to nezvládne, že se nebude moct věnovat po dobu studií svým koníčkům, že bude muset po VŠ dělat co na ni zbude a to za pár kaček. Že na děti bude moct dojít až kolem třicítky nebo raděj nikdy… Prostě neví a dost ji to trápí. A do toho čtu tvoji zpověď. Nějak jsem se rozepsala, tak k otázce.
Volila bys stejné povolání, kdybys věděla před nástupem na školu, co víš dnes? Jaká je to řehole? Nelituješ? Myslím, že znám odpovědi předem, ale přece…
Virenko, tvoje dnešní věty jsou už podstatně pozitivnější. Je fajn, že to tak i bereš.
Možná to je opravdu to pravé – Prostě tím musíme projít.
Slova, jako….počkej za pár let…až vyrostou..atd..slyšet určitě nechceš. Ale třeba to tak bude.
Prostě ta léčba zabere a hotovo! Tečka.
Leenco, ty mi mluvíš z duše. Dneska jsem Macha a Šebestovou viděla a říkala jsem si, to by bylo, prohnat je u kluků všemi orgány, ti by si teda mákli :-)) ale stálo by to za to.
Vy jste tady tak fajné, vyrukovaly jste na mě s laskavými slovy v takovém počtu, já nemám slov. Dneska je mi už lehčeji, pokřik v práci mám už za sebou.
Matildo, já právě když jsem opravdu v koutě, tak (ale na to jsem přišla až opravdu tady s VD) když to nějak vypíšu, nastane v mém vnitřním ladění posun – směrem k řešení a prakticky prožiju “sdílená starost – poloviční starost“. U VD zrelaxuju jako málokdy u něčeho jiného.
Peťko, jistě, všechno souvisí se vším, to víš, že zátěž moje musí na klukách být někde vidět. Ale tak čistě psychosomatické jako jsou bolení hlavy nebo bříška, to nemáme. Bohužel je fakt, že vlastně nevím, jestli by moje trvalá přítomnost doma něco změnila. Než jsem šla do práce, mladší stonal víc než teď a starší s výkyvy. Mohli jsme být doma kdykoliv a jakkoliv dlouho, a mladší stejně nezůstal v pořádku déle než 5 dní.Prostě tím musíme projít, nakonec se to změní a třeba to skončí. Ráda bych to prožívala ve větším klidu, s větším přehledem si péči o ně organizovala. Ale člověk nemůže mít všechno.
Virenko, nečetla jsem všechny příspěvky. Chci Ti napsat, jak mě to mrzí… Posílám sílu, abys to všechno zvládla. A kdyby to šlo, poslala bych Macha a Šebestovou z dnešního Večerníčka, když dokázali vyhnat bacily z Horáčkova krku, určitě by zatočili i s těmi od Tvých kluků!
Přeji brzké uzdravení!
Virenko, včera večer jsem si ještě stihla tvojí zprávu přečíst, než jsem mrtvá upadla do polohy ležmo.
Dnes jsem na vás dost myslela a říkala si, že to snad opravdu není možné.
Kluci marodí opravdu často, jsou dva, ty i manžel máte časově náročnou práci. Jak to dát do rovnice? Dle tvého psaní mám pocit, že jsi skvělá máma, která se snaží dát dětem, rodině, co nejvíc ze sebe. Stejně tak ale musíš fungovat v práci, nejde to, říct, mám blbou náladu, dnes vás paní bohužel ošetřím napůl a zítra to dořešíme!
Teď je otázka, zda to opravdu jde, utáhnout to?
Virenko, netaháte si domů nějaké bacily vy s manželem? Ty jako zdravotník možná chodíš na nějaké preventivní odběry, já nevím, hádám. Pokud by se u nás takto pořád něco pendlovalo, určitě bych zašla s manželem alespoň na výter z krku. Možná to je blbost,jen píšu, co mě napadá.
A ještě něco. Jak moc “řešíte“ před klukama jejich marodění? Vím, blbá otázka, ale tak mě to napadlo.
Nechci psát o sobě, ale jen vsunu…
Nedávno jsem měla všeho akorát dost. Nabrala jsem si toho víc, než šlo uskutečnit. Pak přišly výčitky, že nestíhám s holkama pomalu ani promluvit, že to je jen honem, honem..A když už byla depka docela slušně rozjetá, měla najednou malá každý den bolesti bříška. Samozřejmě jsem taky měla o své dítě strach. Ale fakt mi to přišlo, jako …mami, zastav se…A co bylo dál? Ráno jsem se probudila a nemohla se vůbec pohnout. Měla jsem blok v oblasti žeber, takže injekce a klid. Urovnala jsem si pár věcí v hlavě, sice už zase jednu na sešlápnutý pedál, ale mám jasno.
Neber t,o ale prosím tak, že tvojí situaci znevažuji, nebo že ji porovnávám s tou mojí. Tak fakt ne. Je mi jasné, že ty už máš v hlavě vše srovnáno a že je to zase jiná situace.
Omlouvám se za dlouhý příspěvek.
Virenko, myslím na vás!
Virenko, posílám Ti jeden velikánský pozdrav ze zasněžených hor.:-) Vydrž, děvče, určitě bude líp.:-) Vše se v dobré obrátí, uvidíš. Kluci se z toho jednou MUSÍ vyhrabat.
Já byla taky jako dítko hodně stonavá, naši se u mě různě střídali, občas hlídala babička, taky to se mnou asi neměli jednoduché (když se na to teď dívám zpětně) a přechodem na druhý stupeň základní školy jako když utne. Nemarodila jsem ani jednou.
Chápu Tvůj strach i obavy, každá správná (ve smyslu normální) maminka se bojí o své děti, zvláště když jsou nemocné. Já jsem něco podobného prožívala se svým malým první rok ve školce (byla jsem docela “na švestku“), takže asi tak trochu tuším, čím procházíš. Je to složité uvést v soulad vše dohromady (nemocné děti, práce a s ní spojené závazky, domácnost), ale nějaká cestička se vždycky musí najít.
Určitě to zvládnete. Posílám Ti pohlazení.
A hlavu vzhůru.:-)
Virenko, tak to je mi líto a je mi z toho smutno:((((
Přejí, at se syn brzy uzdraví a tobě hodně slunce nad hlavou:))))