Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Žít přítomností?
Dobu sedím a nevím, jestli vůbec psát a jak to psát.
Znáte ty dny, které začnou tím, že vstanete levou nohou, všechno doma dává najevo, že to teda bude den, potom se rozjede práce a je to opravdu ten den, všechno co nejtěžší, sto věcí naráz, všechno nalevačku. Odpoledne zjistím, že jsem ještě nesnídala a rychle něco piju, aby tělo úplně nevypovědělo spolupráci, potom moje napjaté nervy dokonale vycítí děti a rozebírají mě do odchodu na lůžko, neuhnu aspoň před nějakou prací a potom padám do bezvědomí tam, kde stojím a jenom spánek vyrovná všechny dluhy, aby mohl začít další den? Nemiluju takové dny. Řekla bych, že jsou strašné.
Ale jsou ještě horší dny. Ráno všechno vypadá normálně. Není žádný další problém kromě běžných maličkostí, obě děti odcházejí do zařízení. Pracovní den je klidný, nic nevybočí. Po vyzvednutí jednoho syna mám dokonce čas připravit a sníst jednoduché jídlo, nemusíme dělat úkoly. Potom jdeme na zdravotní konzultaci, s tím, že vylepšíme trvalé zdravotní dispozice, homeopatii pořád nevzdávám. Po prohlídce vidím první trhlinu v příjemné realitě, lékařka už se neusmívá. Je tu nález na plicích, nález rozsáhlý. Nález, na který dítě nevypadá. Smršť bez varování. Venku sněhová vánice, dítě nesmí, prosím nesmí dýchat ten zimní vzduch. Do tepla a nevycházet aspoň 5 dní, třeba se podaří tentokrát vyhnout antibiotikům, je možnost zápalu plic. Od dobrání posledních uteklo přesně 14 dní. Den bere obrat prudce dolů. Dítě pláče. Chce do školy, chce zítra s kamarády řešit turnaj ve fotbale. Nic mu není, nechce být doma, pláče a zhluboka dunivě kašle. Zejména nechce jet k babičce. Kouká nepřítomnýma očima, když říkám: máme ještě 3 dny jenom práci. Je to v háji, už jsme oba mimo realitu, nejsme tam, kde jsme byli ještě před 2 hodinami. Dítě je nešťastné a já řeším další situaci, která nemá žádné uspokojivé řešení. Potom přijde čas, kdy musím uznat, že řešení bude jako obvykle bolet a snažím se nemyslet na hlasité emoce, které zítra vyvolám u nadřízených a na desítky telefonátů pacientek už zítra. KDY tedy budete pracovat? Nechci k jinému. Kdy? Po takovém dnu mám jedinou úplnou jistotu, a to, že rozhodně nebudu spát, i když jinak nemám se spánkem potíže nikdy. Z takového dne se totiž asi nemám probudit…
Žiju v minulosti a v budoucnosti. Budoucnost – to je, až budou děti zase zdravé. Minulost – to je, když byly děti ještě zdravé. Posledně to trvalo přesně 3 dny, teď už je to zase opravdu minulost.
Kam spěcháš, když všechno je teď a tady??? A to všechno, narovinu, to jsou moje děti. Takže kudy a kam? Do přítomnosti, zní to jednoduše a poeticky. Ale ve skutečnosti je to zkouška, jak jinak. Jak jinak.
Lien, toto je nová homeopatka, k tomu praktická lékařka, takže si dítě poslechla. Byl to první (velmi dlouhý) pohovor, snad se jí podaří něco vymyslet za týden. Ale tak rychlá pomoc to nebude, ona vstupuje do už pěkně zamotaného terénu. Jestli, tak to půjde po kouskách. Tady namrzlo, vánice a sněží, to abych se ráno autem bála. Před chvílí mi přišel mail, že ráno musím být na sále, jinak to nejde. Končím, musíme s manžou nahodit operativní rozhovor. Ach jo, ten má náladu na úplně jiné rozhovory a se mnou zase nic…
Horempádem, díky za hezká slova. Ale jak píšeš, co jiného než víra, že bude líp, nás drží na nohou – no právě. To BUDE je ta past. Celý rok to ne a ne pochopit a teď to na mě juklo v celé kráse. Ne to, co bude, ale to co je, to je potřeba žít. Život pro budoucnost nemá smysl.
Práce. Důležitost práce je kvůli dětem sekundární. Aby to nebylo jednoduché a byla z toho zkouška, osud nám seslal krizi, tlak na práci živitele rodiny v malém městě. Vzdát se jistého příjmu, ohrozit tak schopnost platit hypotéku a zároveň nějak žít… Nejistota trvá bezmála rok, ale nikam se nehýbe. Čeká na moje rozhodnutí, potom se události jistě dají do pohybu, a rychle. To je tak vždycky 🙂
Vírenko, co k tomu napsat, když už sama víš.
A co ta homeopatie, zkusila si více lékařů, třeba jiný přístup by pomohl, nebo co ten dr. Jonáš, něco přeci musí zafungovat. Buď silná, myslím na Vás.
Chjoo Virenko, nějak nemůžete dostát klidu 🙁 Když čtu tvůj příspěvek, tak si uvědomuji, jaké mám štěstí a málo kdy se nad tím dokážu pozastavit a od plic si říct, jak si toho vážím.
Podle toho , co tu píšeš, tak vím, jak je pro tebe tvá práce důležitá. A zrovna tak víš, že tím nejdůležitějším je tvá rodina, tvé děti.
Je mi líto toho, čím tvá rodina potažmo děti procházejí. Pamatuji, že jsi to řešila i celé léto a vůbec se to neobrací k lepšímu.
Vím, je asi těžké být v takovýchto chvílích pozitivní, ale co jiného než víra, že bude líp, nás drží na nohou.
Radu pro tebe nemám, ale opravdu vroucně si přeji, aby se na vás zase sluníčko usmálo a dopřálo vám štěstí a klid celé rodince.
Dobu sedím a nevím, jestli vůbec psát a jak to psát.
Znáte ty dny, které začnou tím, že vstanete levou nohou, všechno doma dává najevo, že to teda bude den, potom se rozjede práce a je to opravdu ten den, všechno co nejtěžší, sto věcí naráz, všechno nalevačku. Odpoledne zjistím, že jsem ještě nesnídala a rychle něco piju, aby tělo úplně nevypovědělo spolupráci, potom moje napjaté nervy dokonale vycítí děti a rozebírají mě do odchodu na lůžko, neuhnu aspoň před nějakou prací a potom padám do bezvědomí tam, kde stojím a jenom spánek vyrovná všechny dluhy, aby mohl začít další den? Nemiluju takové dny. Řekla bych, že jsou strašné.
Ale jsou ještě horší dny. Ráno všechno vypadá normálně. Není žádný další problém kromě běžných maličkostí, obě děti odcházejí do zařízení. Pracovní den je klidný, nic nevybočí. Po vyzvednutí jednoho syna mám dokonce čas připravit a sníst jednoduché jídlo, nemusíme dělat úkoly. Potom jdeme na zdravotní konzultaci, s tím, že vylepšíme trvalé zdravotní dispozice, homeopatii pořád nevzdávám. Po prohlídce vidím první trhlinu v příjemné realitě, lékařka už se neusmívá. Je tu nález na plicích, nález rozsáhlý. Nález, na který dítě nevypadá. Smršť bez varování. Venku sněhová vánice, dítě nesmí, prosím nesmí dýchat ten zimní vzduch. Do tepla a nevycházet aspoň 5 dní, třeba se podaří tentokrát vyhnout antibiotikům, je možnost zápalu plic. Od dobrání posledních uteklo přesně 14 dní. Den bere obrat prudce dolů. Dítě pláče. Chce do školy, chce zítra s kamarády řešit turnaj ve fotbale. Nic mu není, nechce být doma, pláče a zhluboka dunivě kašle. Zejména nechce jet k babičce. Kouká nepřítomnýma očima, když říkám: máme ještě 3 dny jenom práci. Je to v háji, už jsme oba mimo realitu, nejsme tam, kde jsme byli ještě před 2 hodinami. Dítě je nešťastné a já řeším další situaci, která nemá žádné uspokojivé řešení. Potom přijde čas, kdy musím uznat, že řešení bude jako obvykle bolet a snažím se nemyslet na hlasité emoce, které zítra vyvolám u nadřízených a na desítky telefonátů pacientek už zítra. KDY tedy budete pracovat? Nechci k jinému. Kdy? Po takovém dnu mám jedinou úplnou jistotu, a to, že rozhodně nebudu spát, i když jinak nemám se spánkem potíže nikdy. Z takového dne se totiž asi nemám probudit…
Žiju v minulosti a v budoucnosti. Budoucnost – to je, až budou děti zase zdravé. Minulost – to je, když byly děti ještě zdravé. Posledně to trvalo přesně 3 dny, teď už je to zase opravdu minulost.
Kam spěcháš, když všechno je teď a tady??? A to všechno, narovinu, to jsou moje děti. Takže kudy a kam? Do přítomnosti, zní to jednoduše a poeticky. Ale ve skutečnosti je to zkouška, jak jinak. Jak jinak.