Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Žít přítomností?
Dobu sedím a nevím, jestli vůbec psát a jak to psát.
Znáte ty dny, které začnou tím, že vstanete levou nohou, všechno doma dává najevo, že to teda bude den, potom se rozjede práce a je to opravdu ten den, všechno co nejtěžší, sto věcí naráz, všechno nalevačku. Odpoledne zjistím, že jsem ještě nesnídala a rychle něco piju, aby tělo úplně nevypovědělo spolupráci, potom moje napjaté nervy dokonale vycítí děti a rozebírají mě do odchodu na lůžko, neuhnu aspoň před nějakou prací a potom padám do bezvědomí tam, kde stojím a jenom spánek vyrovná všechny dluhy, aby mohl začít další den? Nemiluju takové dny. Řekla bych, že jsou strašné.
Ale jsou ještě horší dny. Ráno všechno vypadá normálně. Není žádný další problém kromě běžných maličkostí, obě děti odcházejí do zařízení. Pracovní den je klidný, nic nevybočí. Po vyzvednutí jednoho syna mám dokonce čas připravit a sníst jednoduché jídlo, nemusíme dělat úkoly. Potom jdeme na zdravotní konzultaci, s tím, že vylepšíme trvalé zdravotní dispozice, homeopatii pořád nevzdávám. Po prohlídce vidím první trhlinu v příjemné realitě, lékařka už se neusmívá. Je tu nález na plicích, nález rozsáhlý. Nález, na který dítě nevypadá. Smršť bez varování. Venku sněhová vánice, dítě nesmí, prosím nesmí dýchat ten zimní vzduch. Do tepla a nevycházet aspoň 5 dní, třeba se podaří tentokrát vyhnout antibiotikům, je možnost zápalu plic. Od dobrání posledních uteklo přesně 14 dní. Den bere obrat prudce dolů. Dítě pláče. Chce do školy, chce zítra s kamarády řešit turnaj ve fotbale. Nic mu není, nechce být doma, pláče a zhluboka dunivě kašle. Zejména nechce jet k babičce. Kouká nepřítomnýma očima, když říkám: máme ještě 3 dny jenom práci. Je to v háji, už jsme oba mimo realitu, nejsme tam, kde jsme byli ještě před 2 hodinami. Dítě je nešťastné a já řeším další situaci, která nemá žádné uspokojivé řešení. Potom přijde čas, kdy musím uznat, že řešení bude jako obvykle bolet a snažím se nemyslet na hlasité emoce, které zítra vyvolám u nadřízených a na desítky telefonátů pacientek už zítra. KDY tedy budete pracovat? Nechci k jinému. Kdy? Po takovém dnu mám jedinou úplnou jistotu, a to, že rozhodně nebudu spát, i když jinak nemám se spánkem potíže nikdy. Z takového dne se totiž asi nemám probudit…
Žiju v minulosti a v budoucnosti. Budoucnost – to je, až budou děti zase zdravé. Minulost – to je, když byly děti ještě zdravé. Posledně to trvalo přesně 3 dny, teď už je to zase opravdu minulost.
Kam spěcháš, když všechno je teď a tady??? A to všechno, narovinu, to jsou moje děti. Takže kudy a kam? Do přítomnosti, zní to jednoduše a poeticky. Ale ve skutečnosti je to zkouška, jak jinak. Jak jinak.
Virenko, děkuju za odpověď, v kterou jsem v této době ani nečekala.
Možná by ti pomohlo z černých myšlenek zamyšlení nad věcmi, ze kterých radost máš. Doufám, že je něco kladného ve tvé momentální přítomnosti? Rodina, bydlení, práce (ty šťastné maminky a jejich zdravá miminka..) a děti jsou jistě šikovné, i když nemocné. Vím, je to těžké..
Virenko,
napadlo mě, jestli ty sama máš svého homeopata? Neuvažuješ o tom, že by sis pořešila i svoje strachy o děti?
Drž se, doufám, že už je líp.
Lien, ale takhle plný pracovní program předpokládá, že máš péči o děti vyřešenou. Nebýt kluci tolik nemocní ( a dost dětí není) a třeba najít nějakou ochotnou důchodkyni, na kterou pořád nemám štěstí, neměla bych problém vlastně vůbec žádný.
No, a co by to asi bylo za život bez problémů. Proto to tak u nás není 🙂
nepřihlášená Virenka – zrovna před chvílí se jedno miminko narodilo :-))
Jsem si to myslela, s tím vstupním kapitálem. Mě to jen napadlo, protože moje dr. na tom právě byla (v mém těhotenství) tak, že začínala. Po zemřelé dr. převzala praxi na vesničce, měla z toho dost vítr, taky se asi zadlužila a měla v té době tří a roční děcko (dokonce ještě kojila). No a teď už má ordinace tři (všechny na vsích), dvě krásně nově zrekonstruované a je na ní vidět, že je fakt ráda. Taky si mi ještě v té době stěžovala, že jí bude chybět ta nemocniční práce. A zrovna před asi měsícem jsem koukala, že jeden den dopoledne má zavřeno a má operační den. Prostě myslím, že je teď spokojená, ale to samozřejmě neplatí na každého.
Lien, když pominu řetěz nutností, které nesplním, počínaje zdravotními pojišťovnami a vstupním kapitálem nejmíň milion, který rozhodně nemám, myslím, že bych si nepomohla.
Naopak, v době nemoci(dětí) by bylo mou povinností sehnat a zajistit zástup, ten i zaplatit včetně sestry a nájmu – samozřejmě s nižšími příjmy, protože k zástupu chodí jen ti nejpotřebnější, ostatní čekají… Myslím, že bych si na starostech ještě dost přidala, ale může to být jen můj pocit, za jiné nemluvím.
Vírenko a proč si nezařídíš soukromou praxi? Nebylo by to finančně i časově výhodnější?
Bramborko, než něco jako firma nebo společnost, to bych spíš úplně změnila obor. To bych šla radši dělat něco k dětem nebo tak cokoliv.
Já si právě nejsem jistá, jestli je to tím, že děti nemají “plnou rekonvalescenci“. Dřív ji totiž měly a stonaly pořád podobně jako teď.
Já sama jsem byla stonavý dítě. Někdo prostě takový je. Třetí dítě (u nás by to byl skoro jistě zase kluk:-)) ) by na tom dost možná bylo stejně, tak tím toho asi moc nevyřešíme. To nevadí, děti nemají být něčeho řešení, to by mi nešlo do krku. No nic, nějak bylo, nějak zase bude. Kde pořád ale sakra je ta přítomnost?
Virenko, to vypadá jako pěkně hnusnej začarovanej kolotoč, viď)))-: Nemáš klid v práci, protože děti neustále marodí. A děti neustále marodí, protože prostě není možné s nimi být doma tři-čtyři týdny v kuse, aby měl člověk opravdu jistotu, že rekonvalescence proběhla uplně celá)-: Taky bydlíme “na vystrkově“ takže přesně vím, o čem mluvíš, všechno daleko, s jedním autem oua oua, k nám alespoň jezdí ta pojízdná.. A s tou přeplněnou ordinací na maloměstě, tak to je naprosto přesné. Měla jsem na mysli něco trochu jiného. Můj strýc je také lékař (trochu mimo tvůj obor – je patolog(((-:) a “neléčí“((-: pracuje pro nějakou farmaceutickou společnost. Začínal něco jako obchodní zástupce. Nebudu zabíhat do detailů, to bych tu mohla nasekat nějaké medicínské hovadiny. Měla jsem na mysli něco v tomto směru. No,ale jak tě znám, tobě by ty tvoje “zlatý prciny“ asi hodně chyběly, viď((-:. No, pak už mně teda napadá jenom ta holčička (((-:. Dva-tři roky na MD, dost času na to,aby se něco změnilo((-: Kéž bych ti mohla dát nějakou rozumnou, praktickou a použitelnou radu, takhle ti jen můžu poslat tolik pozitvní energie, kolik se jí jen do téhle zprávy dá nacpat. Hodně štěstí.
Virenko, je mi líto, že se to u vás tak hrozně střídá. Doufám, že vám pomůže nová homeopatka a na něco přijde.
Držím pěsti, ať je syn co nejrychleji zdravý.
Bramborko, máš pravdu, něco je určitě špatně. Něco je špatně asi 4 roky, z toho já pracuju rok a kus. Kdyby člověk mohl říct, že je špatně jednoznačně práce, bylo by to fajn, podnikla bych kroky a správnou příčinu tím vyřadila ze hry. Jenomže, jako každý z nás, když je zkoušen, já NEVÍM, co je skutečně špatně. Matka pod tlakem asi sotva situaci zlepšuje, o tom žádná. Na druhou stranu, já jsem pod tlakem zejména a nejvíc v situacích, kdy děti lehnou. Jinak mám i energii a jsem dokonce doma radostná. Poslední skoro rok se mi to nepovedlo, díky jejich trvalému a důslednému střídání se v nemoci, případně stonání současnému.
Dřív, když stonali, stonali vlastně stejně. Mladší prakticky nepřetržitě, choroby byly taky stejného druhu, starší se tu a tam připojil. Měl 2 roky dobré období, tehdy nám zabralo jedno homeopatikum a skoro 2 roky nezastonal. Jenže já byla doma, nebyl důvod prožívat stres z toho, že stonají, vyjma obvyklých mateřských stesků, to bych na VD asi nikdy nepsala. Poslední rok, co jsem byla doma, byl děsný, pamatuju, že jsem složitě řešila, kdy nakoupím aspoň pečivo – trefit to tak, abych brala děti ven s nejnižší možnou horečkou. Manžel byl dlouhodobě v zahraničí, já neřidič, obchod od nás nejblíž 20min s kočárkem. Ono to teď vůbec není horší, co se jejich zdraví týče. U mladšího je to asi lepší. Ale s tou prací mám extrémně zmenšený manévrovací prostor.
Jak jsi to myslela s tím nestátním sektorem? Kolegyně, které trochu vypomáhám, má tak šílenou pracovní dobu (denně do 19hod.) a přesto neustále přerváno, že si to s dětmi neumím představit vůbec. To víš, ve velkém městě nebydlím, tady to musí zvládnout jeden všechno, nemá kam jinam lidi poslat z důvodu, že je třeba plný.