Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nemocné období
Kamarádky moje netové,
nemůžu jinak než si tu ulevit, protože už mám pocit, že vážně víc nemůžu. Tenhle způsob jara a léta dokázal, že období od dubna, kdy jiné roky i mladší synek začíná vyzdravovat a střádat si něco do zásob na zimu, je letos prostonané stejným způsobem jako v zimě.
Jenže teď přišla doba dovolených, práce přibylo nepominutelně a doma přibyl jeden hošík, který ukončil první třídu a má 2 měsíce prázdnin… Odvezla jsem ho 150km k babičce, pobyl 4 dny a je doma s horečkami přes 39. Absolvoval s taťkou cestu za diagnózou, výsledek: zánět ucha+píchání, těžký zánět dutin, zánět průdušek. Antibiotika a dalších léků, že bych mohla otevřít lékárnu… Není týden, kdy by byli oba zdraví a někde v provozu, pořád dokola řeším, kdo co obstará, kdo půjde se mnou a kde bude. A protože jsem k letnímu období celou zimu vzhlížela jako k času, kdy si odpočinu od starostí, mám teď pocit, že co jsem doteď vždycky zvládla, teď už nepůjde. Od šestinedělí jsem poprvé bezmocně brečela, jenže to bohužel nepomůže… Dovolená zatím v nedohlednu, zato kolegové již čerpají, takže už nemám pocit, že v tom plavu, ale že se topím, ach jo. Málokdy někomu něco závidím, ale teď se přistihuju, jak moc závidím ženám, které mají pevnou a jen osmihodinovou pracovní dobu, jak po tom toužím, jak o tom sním… Závist je strašný jed, a taky nic neřeší. Kam až tohle může zajít? Odmítla jsem dvě letní návštěvy kamarádek a naštvala jsem je, ale já nejsem vůbec schopná při své návštěvě domova 3xtýdně v podvečer upokojit děti a ještě dát do pořádku kulisy v bytě. Když někdo přijde neohlášený, nejsem schopná vůbec žádného hovoru, jen mlčím, chce se mi spát a doufám, že brzy odejdou… Jsem to vůbec ještě já? Nejsem už jen stroj na výkon v práci a na opečovávání věčně nemocných a tím i nešťastných a rozfňukaných dětí? Už nenávidím slovo čas, protože ho nikdy a na nic nemám, a při rychlém vaření a rychlém poklízení nádobí, prádla, při každém vyřizování telefonu se nenávidím za slova určená mým dětem: teď mě nech, nemám čas…
Je to asi všechno nějak začarované. Kouzelnickou hůlku, udělat čáry, máry, bublifuk… Moje největší přání je aspoň 10dní dovolené z mého života – vzala bych jen děti a možná muže. Domov, sociální okolí, nemoci, net, všechno ať tu zůstane a já budu zase chvíli svobodná, sama sebou. Nemáte někdo k dispozici kouzelnickou hůlku?
Ahoj Renatko, moc na tebe myslím, je mi líto, že zase stonáte…. Moc ti držím palce, ať to všichni zvládnete a myslím na vás….
Posílám spoustu síly a kloučkům pohlazení!!!
Vírenko, tak jsem to napsala, ono se to ani jinak pochopit nedalo, nicméně v tomhle konkrétním případě si nemyslím, že pokud nebudeš chodit do práce, budeš na tom lépe, tudíž bude na tom lépe zbytek rodiny. Doufám, že jsem to ještě víc nezamotala. Ano nalézat příčiny je to nejtěžší.
A s tím převáděním na text v internetu, to si představ, že jsi na tom mnohem lépe než já. Někdo to kdysi trefně napsal, že jsme každá z jiného jazykového prostředí, pro mě je to téměř nemožné, vím, co bych chtěla říct, ale ať se snažím sebevíc, téměř nikdy to není ono. Zrovna nedávno jsme o tom diskutovali s manželem, jak by bylo pěkné, kdyby z nás ty myšlenky vycházely v trochu srozumitelnější formě.
I ty mě nutíš přemýšlet víc, než mnoho jiných lidí. Nepamatuji si, že bych se tak dlouho zabývala někým, koho vlastně vůbec neznám. Já ti za to děkuji.
Lien :-))) Promiň, já totiž myslím rychleji než píšu, já jsem to pochopila, že připouštíš obě možnosti a že je klíčové, jak situaci vnímám já jako matka. Spokojenost by měla být zdrojem pohody pro zbytek rodiny. Jo, měla by…
Jak to, že je vždycky tak těžké rozklíčovat skutečné příčiny problémů? Přemýšlela jsem o tom (jako skoro pořád), u toho psala a zase je to špatně srozumitelné.
Jsem taky ráda, že mi píšeš. Tvoje myšlení je pro mě velmi podnětné a přesto, že se občas i přes dobrou snahu nepochopíme hned napoprvé, vždycky o tvých slovech přemýšlím. Potíž pro mě je, že způsob myšlení, ke kterému ty mě povzbuzuješ, se skoro nedá převést na text v internetu. S jinými se mi to tak často nestává 🙂 Jsem ráda, že jsi teď na VD častěji.
Vírenko, já teď zase nevím, jestli jsme se pochopily. Píšu, že si NEmyslím, že by děti byly nemocné, protože jsi v práci. Psala jsem to právě kvůli několika reakcím nade mnou, kde se to dává do souvislosti. Ale to, že to nějakou příčinu má, to snad je jasné, nebo se pletu, já s tebou nikdy nevím.
Virenko – to je přesné, děláš co můžeš a stejně to nemá dlouhého trvání… a zoufalství se prohlubuje… úplně přesně si vzpomínám, jak jsem šla v zimě od dětské doktorky, v ruce papír na další vyšetření s Martínkem,v igelitce antibiotika, on naříkal, že mu je špatně a mě se do očí draly slzy zoufalství… Je to přesně tak a o to hůře, když se dětičky střídají.
Zlatíčko, mooooc na tebe myslím – a přeji ať to zvládnete. Posílám velké pohlazení 🙂
Lien, musím reagovat na to, že děti nasávají můj stres a pak jsou nemocné.
Kéž by to bylo tak jednoduché. Já vážně nevím. Byla jsem doma celkem 6 let, první synek byl do narození druhého prostě zdravý a já to pamatuju jako svoje nejšťastnější životní období. S narozením druhého se všechno svezlo, přestože jsem stále byla doma, práce mi nikdy nechyběla. Já jsem v práci chyběla vždycky, ale v té době byl nedostatek lékařů relativní. Nyní je absolutní, i když to venku pořád není tak vidět, ale to je jiná věc. Mladší začal souvisle stonat od 6.měsíce, narozdíl od staršího nikdy nereagoval pozitivně na homeopatika. Dokud děti nestonaly, byla jsem úplně spokojená, jak začaly stonat, cítila jsem strach. Ale jak by můj indukovaný strach a stres mohl být příčinou jejich stonání? Ne, myslím, že to začalo jinde, a díky, že jsi mě k té úvaze dovedla. Měli jsme v té době příšerné sousedy, neustálou buzeraci kvůli “hlučnosti“ našich dětí (slyšeli nás i když jsme byli 3 týdny na dovolené mimo republiku). To se kryje celkem přesně. Leč sousedi jsou již odstěhováni, mezitím jsem ještě nějakou dobu nepracovala, a nemocnost neustoupila. Co tak genetika? Já jako dítě stonala pořád a dlouho… Co jsem začala pracovat, situace se nezměnila, jenom na mě je toho tolik, že to po tolika měsících v kuse čím dál hůř vnímám.
Pracovní situaci po netu řešit nehodlám, to máš pravdu. To na net nepatří. Bez práce bych se klidně obešla, pobyla si dál s dětmi. Ale nemám vůbec jistotu, že by to něco vyřešilo. Situace byla prakticky stejná jako když jsem doma byla – stran stonání, ten zbytek je jen kosmetická věc. Spokojená máma = spokojené dítě? Ano, byla jsem spokojená, než se začaly nabalovat diagnózy. Čím je toho víc, tím méně veselá jsem.
Ájíku, dovolená se plánuje půl roku dopředu, letos se s ní kvůli operaci kolegy 3x hýbalo a do posledního dne nikdo nevíme, že nám ji nezruší. Ona bude, ale tímto způsobem bude strávená doma s antibiotiky a v dosahu ORL… Pro dítě hned po nemoci je změna klimatu dost velká darda, to mě energií rozhodně nedobíjí. Jsem ráda, že jsi napsala, ty jsi asi nejblíž tomu, proč jsem psala. Sama určitě děláš všechno možné, aby už nemoci vzaly kramle a pohnuly se o ten dům dál, a zažíváš tu bezmoc, že se tak neděje i přes veškerou a zatím dostupnou domácí péči… To sem přesně patří, protože to je 95% mých černých myšlenek. Když jsou zdraví, mně se tak uleví, práce se zvládá jedna radost, máme čas si povídat, můžeme ven… Jenže to vždycky trvá 3 dny…
A ještě poslední douška pro Lien: máš dojem, že to o nadřízených nebude? Je to celé o naději, všechno, co se děje a všechno, co dělám. Některé věci se po netu vůbec sdělit nedají.
Lien, nevím, ale aby byl lékař na pracovišti z velké části sám nebo jen s velmi malou kolegiální oporou… není ani možnost prohodit směny v případě nemoci dětí, práce práce práce (porody si nevybírají čas, to víš sama)… to mi jako problém nadřízených z velké části přijde, nezlob se na mě.
Navíc tvá teorie, že za nemocemi dětí stojí problémy rodičů – odpusť, možná do jisté míry ano, ale přijde mi to trochu přitažené za vlasy… já se nějak extra přetížená ani vystresovaná necítím a stejně nemocní jsou… některé děti prostě stonají víc, některé méně. Jak můžeš vidět z VD, ani děti žijící v horách nejsou zdravější než děti z měst – prostě nám nezbývá než dát do toho co jde a vydržet.
A že je toho na Virenku o moc víc, než dokáže zvládnout jedna ženská, to je nad slunce jasnější…
Ájíku, mám dojem, že to o nadřízených nebude. To sem ale fakticky nepatří, už mlčim.
Virenko zlatá (ani jsem nepročítala reakce, taky nestíhám 🙂 ) – kdybych ti mohla pomoci!
Úplně tě chápu – u nás je to letos v bledě modrém 🙁
Taky jsem doufala, že léto bude v pohodě, že naberem síly a od podzimu snad bude líp… však víš, kluci prostonali velkou část lázní, domů se vrátili s výhledem na další doktory – alergologie opět, ORL, ortopedie…. s tím, že Martin asi půjde na tu adenotomii, čekáme na endoskopii nosní mandle a pokud ano, čeká nás ještě hematologie, jelikož Martin má vrozenou poruchu srážlivosti, tudíž musí mít pečlivější předoperační vyšetření. Jeník měl zánět moč. cest, týden klid a zase se mu to vrací , tento týden jen tak cvičně chytil zánět spojivek (naštěstí jen jednodenně)… no pořád něco. Ale to sem nepatří, jen jsem chtěla říct, že tě chápu.
Ovšem – tvůj problém je daleko větší tím, že máš ještě práci od nevidím do nevidím a vyhlídka volna žádná…
Já ti nevím holka, ale mně přijdeš na pokraji zhroucení. Chtělo by to opravdu dovolenou – copak to šéf nevidí? Že byste hned po vyzdravění kluků sbalili kufry a koupili nějaký last minute k moříčku, aspoň na pár dní… potřebuješ to jako sůl a věřím, že by to udělalo dobře i nemocným dětem. Ale nechci tě nakrknout svými utopistickými představami… 😉
Jen mě trochu zlobí tví nadřízení – copak to na tobě nevidí? Neví, že máš stále nemocné děti, že jedeš na doraz? :ZZZ
Posílám ti obrovské pohlazení a tolik síly, kolik jen můžu… budu na tebe myslet a moc moc ti přeji, ať se to nějak vyřeší, kluci se uzdraví a vy si oddechnete někde daaaaalekooo…. Škoda že tu hůlku nemám.
Určitě písni, jak je dál… Myslím na tebe!
Virenko,nemoci dětí jsem si také užila dosyta…a chápu i tvé pocity ohledně práce, i když nejsem lékařka,situace,kdy jsem musela být v práci a syn se probudil s horečkou,také důvěrně znám…Byl nemocný snad do třetí třídy,už jsem byla nešťastná.Kromě toho, že jsem si srovnala hodnoty přesně tak, jak píše Horempádem,v našem případě pomohla změna synova ošetřujícího lékaře.Ten původní řešil pouze následky,paní doktorka,ke které jsme začali jezdit,se zajímá o příčinu…Dnes léčí už i dcerku a výsledek?
V její první třídě, kterou právě absolvovala, počet zameškaných hodin 0…
Moc ti držím palce a přeji hodně znovu nabytých sil,energie a zdravé děti!