Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nemocné období
Kamarádky moje netové,
nemůžu jinak než si tu ulevit, protože už mám pocit, že vážně víc nemůžu. Tenhle způsob jara a léta dokázal, že období od dubna, kdy jiné roky i mladší synek začíná vyzdravovat a střádat si něco do zásob na zimu, je letos prostonané stejným způsobem jako v zimě.
Jenže teď přišla doba dovolených, práce přibylo nepominutelně a doma přibyl jeden hošík, který ukončil první třídu a má 2 měsíce prázdnin… Odvezla jsem ho 150km k babičce, pobyl 4 dny a je doma s horečkami přes 39. Absolvoval s taťkou cestu za diagnózou, výsledek: zánět ucha+píchání, těžký zánět dutin, zánět průdušek. Antibiotika a dalších léků, že bych mohla otevřít lékárnu… Není týden, kdy by byli oba zdraví a někde v provozu, pořád dokola řeším, kdo co obstará, kdo půjde se mnou a kde bude. A protože jsem k letnímu období celou zimu vzhlížela jako k času, kdy si odpočinu od starostí, mám teď pocit, že co jsem doteď vždycky zvládla, teď už nepůjde. Od šestinedělí jsem poprvé bezmocně brečela, jenže to bohužel nepomůže… Dovolená zatím v nedohlednu, zato kolegové již čerpají, takže už nemám pocit, že v tom plavu, ale že se topím, ach jo. Málokdy někomu něco závidím, ale teď se přistihuju, jak moc závidím ženám, které mají pevnou a jen osmihodinovou pracovní dobu, jak po tom toužím, jak o tom sním… Závist je strašný jed, a taky nic neřeší. Kam až tohle může zajít? Odmítla jsem dvě letní návštěvy kamarádek a naštvala jsem je, ale já nejsem vůbec schopná při své návštěvě domova 3xtýdně v podvečer upokojit děti a ještě dát do pořádku kulisy v bytě. Když někdo přijde neohlášený, nejsem schopná vůbec žádného hovoru, jen mlčím, chce se mi spát a doufám, že brzy odejdou… Jsem to vůbec ještě já? Nejsem už jen stroj na výkon v práci a na opečovávání věčně nemocných a tím i nešťastných a rozfňukaných dětí? Už nenávidím slovo čas, protože ho nikdy a na nic nemám, a při rychlém vaření a rychlém poklízení nádobí, prádla, při každém vyřizování telefonu se nenávidím za slova určená mým dětem: teď mě nech, nemám čas…
Je to asi všechno nějak začarované. Kouzelnickou hůlku, udělat čáry, máry, bublifuk… Moje největší přání je aspoň 10dní dovolené z mého života – vzala bych jen děti a možná muže. Domov, sociální okolí, nemoci, net, všechno ať tu zůstane a já budu zase chvíli svobodná, sama sebou. Nemáte někdo k dispozici kouzelnickou hůlku?
Virenko, nemůžu k tomu ¨říct víc, než že na vás taky moc myslím a držím palce.
Možná by se dalo dočasně sehnat někoho na úklid, ale to řeší jen zlomek z toho, co jsi popsala.
Děsím se toho, až bude malý nosit ze školky nemoci. Letos v zimě nás postihlo něco trochu jiného, malý zápal plic, já s manželem pořádnou chřipku. Antibiotika jsem neměla od gymplu (kromě léčení zánětu prsu vlastně), horečky taky nemívám, ale tentokrát jsem byla jako mrtvola. Myslím, že jsem se týden skoro nehýbala. Jen občas mi problesklo hlavou “kdo uvaří, co malý,“ ale bylo to jako volání v mlze. Nebýt toho, že manžel na tom byl o trošku líp a že dole bydlí naši, asi umřeme hlady a žízní já i syn.
Ale to je něco jiného.
Virenko, držím palečky, ať se nějaká ta kouzelnická hůlka najde, všichni budete zdrávi a nějaký ten týden dovolené se najde.
Virenko, vím moc dobře jak se cítíš, protože já jsem něco podobného zažila minulý rok od ledna do dubna. Tchýně byla v nemocnici na chirurgii a potom na ARU v umělém spánku (prasklo jí po ozařování střevo a měla zánět v celé dutině břišní a antibiotika nezabírala) a máme doma ještě mentálně postiženou sestru mého manžela o kterou se maminka stará. Byl s ní doma manžel, který si zajistil volno, ale já jsem 3 měsíce chodila jako mátoha, protože jsme v práci dělali daně, vařit každý den pro manžela a švagrovou, 2 děti školou povinné, vyprat, uvařit, uklidit 2 domácnosti a žehlení jsem již teda absolutně nezvládala. Do toho jsem musela ještě stihnout návštěvy v nemocnici a povzbuzovat babičku, že se z toho dostane a bude zase fit.
Takže Ti držím palečky, ať se z toho brzy vyhrabete a můžeš si v klidu a pohodě užít dovolenou a hlavně se vyspat. Myslíme na Vás
Kamarádky moje netové,
nemůžu jinak než si tu ulevit, protože už mám pocit, že vážně víc nemůžu. Tenhle způsob jara a léta dokázal, že období od dubna, kdy jiné roky i mladší synek začíná vyzdravovat a střádat si něco do zásob na zimu, je letos prostonané stejným způsobem jako v zimě.
Jenže teď přišla doba dovolených, práce přibylo nepominutelně a doma přibyl jeden hošík, který ukončil první třídu a má 2 měsíce prázdnin… Odvezla jsem ho 150km k babičce, pobyl 4 dny a je doma s horečkami přes 39. Absolvoval s taťkou cestu za diagnózou, výsledek: zánět ucha+píchání, těžký zánět dutin, zánět průdušek. Antibiotika a dalších léků, že bych mohla otevřít lékárnu… Není týden, kdy by byli oba zdraví a někde v provozu, pořád dokola řeším, kdo co obstará, kdo půjde se mnou a kde bude. A protože jsem k letnímu období celou zimu vzhlížela jako k času, kdy si odpočinu od starostí, mám teď pocit, že co jsem doteď vždycky zvládla, teď už nepůjde. Od šestinedělí jsem poprvé bezmocně brečela, jenže to bohužel nepomůže… Dovolená zatím v nedohlednu, zato kolegové již čerpají, takže už nemám pocit, že v tom plavu, ale že se topím, ach jo. Málokdy někomu něco závidím, ale teď se přistihuju, jak moc závidím ženám, které mají pevnou a jen osmihodinovou pracovní dobu, jak po tom toužím, jak o tom sním… Závist je strašný jed, a taky nic neřeší. Kam až tohle může zajít? Odmítla jsem dvě letní návštěvy kamarádek a naštvala jsem je, ale já nejsem vůbec schopná při své návštěvě domova 3xtýdně v podvečer upokojit děti a ještě dát do pořádku kulisy v bytě. Když někdo přijde neohlášený, nejsem schopná vůbec žádného hovoru, jen mlčím, chce se mi spát a doufám, že brzy odejdou… Jsem to vůbec ještě já? Nejsem už jen stroj na výkon v práci a na opečovávání věčně nemocných a tím i nešťastných a rozfňukaných dětí? Už nenávidím slovo čas, protože ho nikdy a na nic nemám, a při rychlém vaření a rychlém poklízení nádobí, prádla, při každém vyřizování telefonu se nenávidím za slova určená mým dětem: teď mě nech, nemám čas…
Je to asi všechno nějak začarované. Kouzelnickou hůlku, udělat čáry, máry, bublifuk… Moje největší přání je aspoň 10dní dovolené z mého života – vzala bych jen děti a možná muže. Domov, sociální okolí, nemoci, net, všechno ať tu zůstane a já budu zase chvíli svobodná, sama sebou. Nemáte někdo k dispozici kouzelnickou hůlku?