Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nemocné období
Kamarádky moje netové,
nemůžu jinak než si tu ulevit, protože už mám pocit, že vážně víc nemůžu. Tenhle způsob jara a léta dokázal, že období od dubna, kdy jiné roky i mladší synek začíná vyzdravovat a střádat si něco do zásob na zimu, je letos prostonané stejným způsobem jako v zimě.
Jenže teď přišla doba dovolených, práce přibylo nepominutelně a doma přibyl jeden hošík, který ukončil první třídu a má 2 měsíce prázdnin… Odvezla jsem ho 150km k babičce, pobyl 4 dny a je doma s horečkami přes 39. Absolvoval s taťkou cestu za diagnózou, výsledek: zánět ucha+píchání, těžký zánět dutin, zánět průdušek. Antibiotika a dalších léků, že bych mohla otevřít lékárnu… Není týden, kdy by byli oba zdraví a někde v provozu, pořád dokola řeším, kdo co obstará, kdo půjde se mnou a kde bude. A protože jsem k letnímu období celou zimu vzhlížela jako k času, kdy si odpočinu od starostí, mám teď pocit, že co jsem doteď vždycky zvládla, teď už nepůjde. Od šestinedělí jsem poprvé bezmocně brečela, jenže to bohužel nepomůže… Dovolená zatím v nedohlednu, zato kolegové již čerpají, takže už nemám pocit, že v tom plavu, ale že se topím, ach jo. Málokdy někomu něco závidím, ale teď se přistihuju, jak moc závidím ženám, které mají pevnou a jen osmihodinovou pracovní dobu, jak po tom toužím, jak o tom sním… Závist je strašný jed, a taky nic neřeší. Kam až tohle může zajít? Odmítla jsem dvě letní návštěvy kamarádek a naštvala jsem je, ale já nejsem vůbec schopná při své návštěvě domova 3xtýdně v podvečer upokojit děti a ještě dát do pořádku kulisy v bytě. Když někdo přijde neohlášený, nejsem schopná vůbec žádného hovoru, jen mlčím, chce se mi spát a doufám, že brzy odejdou… Jsem to vůbec ještě já? Nejsem už jen stroj na výkon v práci a na opečovávání věčně nemocných a tím i nešťastných a rozfňukaných dětí? Už nenávidím slovo čas, protože ho nikdy a na nic nemám, a při rychlém vaření a rychlém poklízení nádobí, prádla, při každém vyřizování telefonu se nenávidím za slova určená mým dětem: teď mě nech, nemám čas…
Je to asi všechno nějak začarované. Kouzelnickou hůlku, udělat čáry, máry, bublifuk… Moje největší přání je aspoň 10dní dovolené z mého života – vzala bych jen děti a možná muže. Domov, sociální okolí, nemoci, net, všechno ať tu zůstane a já budu zase chvíli svobodná, sama sebou. Nemáte někdo k dispozici kouzelnickou hůlku?
Pokud je nemocnice postavená na ztrátě jediného lékaře, tedy tebe a pak se zavře, pak je chyba vedení a myslím, že jeden lékař celou situaci nezachrání (tím nijak nekritizuji tvou práci, víš, jak to myslím).
Výstižná je věta Horempádem, kterou si dovoluji kopírovat:
Co by pro nás mělo být důležitější, než rodina…
Máš za sebou rok práce, můžeš srovnávat, dělat plusy a mínusy. ty musíš vědět nejlépe, co ti to dalo a co vzalo a co ještě vezme, uvažujme i o budoucnosti…
Co je pro tebe přednější – práce(nemocnice) nebo rodina…
Opakuji, neradím, jen to tak to vidím já….Třeba špatně…
Virenko, nicméně ti držím palce, ať se to v brzké době vyřeší a to pozitivně. Možná to vnímám jinak, ale i dvakrát do roka dobře naplánované volno dokáže dobít baterky na delší období.
Drž se a hodně sil a zdraví tvé rodině.
Horempádem, oni kolegové mají taky jen krátké volno, ve kterém se máme postupně střídat – na mě přijde řada až poněkud později. Ale ve chvíli, kdy si 2 berou krátké volno, se těžko obstarává akutně nemocné dítě, to byl můj stesk.
Já jsem se do práce vracela s vědomím, že dělám komplikovaný krok, pravda, nečekala jsem setrvalou nemocnost obou dětí celoročně. Ale můj předpoklad, že nejpozději do 6 měsíců přijde někdo další a mně se ulehčí, byl mylný, doktoři nejsou nikde. Odejdu a zavře se oddělení, k tomu na něm závislé oddělení a celá nemocnice. Chci, abychom neměli v městečku porodnici a nemocnici? Nechci, potřebuju chodit s nemocnými dětmi někam do nemocnice. Je to moje dilema, je takové od začátku a nikam se za můj rok práce neposunulo. Ale znáte to určitě taky, že jste čekaly na konkrétní termín, kdy měl nastat odpočinek – a když nepřišel, najednou bylo všechno těžší? To mám teď. Děti byly nemocné i v době, kdy jsem byla doma a měla svůj čas jen pro ně, nevím, jestli je možné to hodit na psychiku. Dřív to bylo na hlavu, ale nebyla jsem tělesně i duševně vyčerpaná a čas jsem trávila doma, takže to doma taky bylo vidět…
Krátká dovolená je sen současnosti, ale roční situaci neřeší. Bohužel, kdybych za sebou zavřela dveře, bude to vidět všude, oddělení se prostě zavře. Nechci tu řešit svoje dilemata, to na netu ani nejde, ale ani jeden z mých kolegů žádné děti nemá, jestli je to pro vás informace.
Virenko, prvně slova pochopení a sounáležitosti nad tvou situací. Vím o čem mluvíš. Ano ty jsi lékař, tvá práce je důležitá a v dnešní době pávě komplikovaná nedostatkem lékařů. Chápu to, že cítíš oprávněně svou nepostradatelnost a máš opodstatněný pocit, že tvou absencí by se vše hroutilo. Jenže jak vidíš, tak někteří tví kolegové si to volno najdou. Buď tvrdá, je to jen práce. Ano práce, která tě živí a je důležitá, ale jen práce.
Já nezachraňuju zdraví, ani životy, nicméně hodně brzy jsem pochopila slovo nepostradatelnost. Firmy pro které pracuji, těm zachraňuji zadky, jejich renomé, know-how, zakázky jejich finance z nich plynoucí. Jsou to věci pro ně velmi důležité, nicméně nic se nepo.. když na týden či dva vypnu svůj telefon a zahodím notebook 😀 Ano po tomto volnu padnu do tak nepředstavitelného frmolu, že mám pocit, že mě to schramstne. Jenže ono se nestane nic zvláštního. Ano bude tu následně pár hektických dní, ale pak vše zapadne do normálních kolejí.
I já jsem prožívala nedávno období, kdy jsem se hroutila, nenašla jsem adekvátní hlídání pro dcerku a myslela jsem si, že o svou práci příjdu, že se mi všechno rozpadne. Dcerka , aniž bych si to připouštěla, z toho byla taky ve stresu a stále nemocná. Bohužel to s tím úzce souvisí a teď to vím. Musela jsem se naučit dělit svůj čas na lásku k rodině a na přístup k práci. Výsledek je potěšující. Svou práci stále mám, sice funguje tak na 80%, ale s nástupem dcerky do školky od září, to snad bude lepší. Dotoho se přidalo i zřizování Dětského centra.
A co má dcerka? Snažím se jí věnovat , co to jde. Chudák se mnou sice čas od času absolvuje nějakou obchodní schůzku, či úřad, ale bere to sportovně 🙂 Jinak , co se týká jejího zdraví, vidím to dnes a denně, ona tím že je v pohodě, tak nachlazením odolává v pohodě. Jasným příkladem byla tato dovolená. Jak jsem psala, neteř přijela nachlazená a to dost silně (zelená rýma, kašel, teploty). Netrvalo to ani tři dny a už jsem viděla jak to na dcerku leze. Tak jsme si udělali odpočinkový den. Od rána jsme sledovali a četli pohádky, polehávali a odpočívali, dala jsem jí i nějaký ten medikament. K večeru jsme zašli ochladit tělíčka do teplého moře a druhý den byla fit.
Neteř, která byla permanentně peskovaná, za to jak jim narušuje dovolenou, jak by mohla míň zlobit a míň vyžadovat pozornost, z nachlazení za celou dovolenou pořádně nevylezla.
Takže Virenko vypni, přeřaď rychlost a hned jak to bude možné vem si nekompromisně volno. Zahoď mobil, odjeď někam, kde tě nikdo nenajde a s dětmi si udělejte kouzelnou dovolenou. Uvidíš, pomůže to tobě, ale hlavně i jim. Svět se nezboří a nemocní byli, jsou a budou, nikam neutečou , ani se nevytratí.
Co by pro nás mělo být důležitější, než rodina…
Virenko zlatá, kdybych tu kouzelnou hůlku měla, věř, že bych ti jí rozhodně půjčila k pořádnému máchnutí! Snad se ti podaří nějak vymyslet termín a uskutečnit úprk někam na dovolenou! Moc ti to (vám všem) přeju. A snad ten čas a klid užijete tak, až ti těch 10 dní “nudy“ a válení se bude připadat dlouhý a budeš se zase těšit zpátky… 🙂
Virenko, vím přesně o čem mluvíš, teda snad skoro přesně… V době, kdy jsem dělala sestru na dvanáctky, noční, denní, sester nedostatek, byla jsem tam jak doma…Doma bugr, tenkrát jsem ještě neměla prcka, jen dceru starší, a o to mi přijde to bylo horší, protože jsem měla neustále pocit, že se jí nevěnuju dost, myslím, že to byla pravda…
Takže jsem se jednoho dne naštvala, vykašlala na směny i práci s lidma, které jsem měla ráda a šla jsem na pevnou pracovní dobu, 8 hodin. Sice je pravdou, že ze začátku jsem si připadala, že mám nějak moc volna:-)No, po nějakých deseti letech směn se člověk nesmí divit. Ale už jsem přestala být nevyspalá po nočních, ze kterých jsem pak šla za pár hodin na denní, najednou jsem byla vyrovnaná, dá se říci i spokojená, měla jsem čas na holku i sebe, přítele, dovolenou atd…Už bych se na směny nevrátila, to je co se týká práce jediné, co vím naprosto přesně.
Tím ti nechci radit, to je na tobě, jak si vše zařídíš, jen jsme chtěla, abys věděla, že snad chápu o čem mluvíš. Držím ti palečky, abys měla alespoň těch deset dní, po kterých toužíš!
Piškotko, já net potřebuju, abych šetřila čas při hledání informací (z oboru), a proto, abych vypustila trochu přetlaku. To, že bych ho tu nechala, pro mě asi znamená to, že bych neměla žádný přetlak, a tak bych ho nepotřebovala :-))) To je taaak nádherná představa 🙂
Holky, moc dík. Frančice, to muselo být opravdu těžké a přeju ti, že to už skončilo. Já to vleču 3/4roku a myslela jsem, že touhle dobou budu tak 2 měsíce dýchat volně, proto jsem asi tak polomrtvá.
Lien, bane, kouzelnickou hůlku nemám. Mám leda tak hůlku, nějakou opěrku, to taky není k zahození (momentálně tu roli suplují VD), ale dlouhý tlak takovou hůlku zatěžuje dost neúměrně. Neumím začarovat realitu, z dětí udělat zdravé usměvavé a nemocnici přičarovat ty asi 3 další doktory, jejichž hodiny odpracovávám mimo léto, teď v létě je to o něco drsnější. Neumím si vzít volno třeba na paragraf, aniž bych zároveň nepotopila oddělení. To by chtělo opravdové kouzlo. Kouzlo by bylo to, že bych byla opravdu z toho všeho venku a svobodná, a přitom by to nikoho nepotopilo, ani negativně nezasáhlo – prostě kouzlo 🙂
Virenko, nemám slov, a přitom bych tě tolik chtěla podpořit, protože jsi to vždycky právě ty, kdo se neustále ptá na zdraví Sárinky, kdo mi i několikrát po sobě poradí, jak zvládnout psychicky tu strašnou zátěž. Malá stonala prakticky s malými přestávkami 8 měsíců, už jsem byla na kolenou…. no nebudu popisovat nás, je mi hrozně líto, co prožíváš ty a tvé děti. Možná to sem vůbec nepatří, ale často píšeš, jak strašně málo jsi doma a jak nestíháš, něco by mohlo být i duševního charakteru, u těch dětí, nemyslíš? Nebo na to nevěříš? Holka, strašně ráda bych ti jakkoliv poradila, ale musím se sama spokojit pouze s tím, že na tebe často myslím, jak se mají tvé děti, protože tys mě opravdu nejednou velmi uklidnila a pozitivně naladila.
A co se týče tvé poslední věty (co všechno má zůstat pryč, abys byla šťastná – net, nemoci), tak já někdy ten net taky pěkně nenávidím, jsem na něm tak často, až je to nezdravé, nenávidím sama sebe za tu závislost, ikdyž mi dá zase vás všechny a mnoho rad a zajímavostí…. Holčinko, drž se!!!
Omlouvám se za nepřihlášení. Piškotka
Vírenko, kouzelnickou hůlku máš přece ty, jen si splň své krásné přání. Hodně štěstí človíčku!!!