Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nemocné období
Kamarádky moje netové,
nemůžu jinak než si tu ulevit, protože už mám pocit, že vážně víc nemůžu. Tenhle způsob jara a léta dokázal, že období od dubna, kdy jiné roky i mladší synek začíná vyzdravovat a střádat si něco do zásob na zimu, je letos prostonané stejným způsobem jako v zimě.
Jenže teď přišla doba dovolených, práce přibylo nepominutelně a doma přibyl jeden hošík, který ukončil první třídu a má 2 měsíce prázdnin… Odvezla jsem ho 150km k babičce, pobyl 4 dny a je doma s horečkami přes 39. Absolvoval s taťkou cestu za diagnózou, výsledek: zánět ucha+píchání, těžký zánět dutin, zánět průdušek. Antibiotika a dalších léků, že bych mohla otevřít lékárnu… Není týden, kdy by byli oba zdraví a někde v provozu, pořád dokola řeším, kdo co obstará, kdo půjde se mnou a kde bude. A protože jsem k letnímu období celou zimu vzhlížela jako k času, kdy si odpočinu od starostí, mám teď pocit, že co jsem doteď vždycky zvládla, teď už nepůjde. Od šestinedělí jsem poprvé bezmocně brečela, jenže to bohužel nepomůže… Dovolená zatím v nedohlednu, zato kolegové již čerpají, takže už nemám pocit, že v tom plavu, ale že se topím, ach jo. Málokdy někomu něco závidím, ale teď se přistihuju, jak moc závidím ženám, které mají pevnou a jen osmihodinovou pracovní dobu, jak po tom toužím, jak o tom sním… Závist je strašný jed, a taky nic neřeší. Kam až tohle může zajít? Odmítla jsem dvě letní návštěvy kamarádek a naštvala jsem je, ale já nejsem vůbec schopná při své návštěvě domova 3xtýdně v podvečer upokojit děti a ještě dát do pořádku kulisy v bytě. Když někdo přijde neohlášený, nejsem schopná vůbec žádného hovoru, jen mlčím, chce se mi spát a doufám, že brzy odejdou… Jsem to vůbec ještě já? Nejsem už jen stroj na výkon v práci a na opečovávání věčně nemocných a tím i nešťastných a rozfňukaných dětí? Už nenávidím slovo čas, protože ho nikdy a na nic nemám, a při rychlém vaření a rychlém poklízení nádobí, prádla, při každém vyřizování telefonu se nenávidím za slova určená mým dětem: teď mě nech, nemám čas…
Je to asi všechno nějak začarované. Kouzelnickou hůlku, udělat čáry, máry, bublifuk… Moje největší přání je aspoň 10dní dovolené z mého života – vzala bych jen děti a možná muže. Domov, sociální okolí, nemoci, net, všechno ať tu zůstane a já budu zase chvíli svobodná, sama sebou. Nemáte někdo k dispozici kouzelnickou hůlku?
Virenko, je mi tak nějak moc líto, že jsi se dostala do Papinova hrnce plného spousty vysilujících věcí. Držím palečky, aby ten hrnec nepřekypěl… Bohužel hůlku taky nemám (třeba se někdo najde a prozradí to na sebe a půjší Ti ji), zatím se za Tebe budu modlit, ať to zvládneš…
Drž se, myslíme na Tebe s Davídkem!
Virenko, posílám aspoň povzbuzení a pohlazení dětem, ať jsou zdravé! Drž se.
Vírenko, k tomu, že děti nasávají tvůj stres a pak můžou být nemocné. Já si myslím, že můžeš klidně pracovat, nebýt s nimi často a nemusí to vnímat zle, pokud to tak nevnímáš ty. Doufám, že jsem to napsala srozumitelně. Myslím, že není řešení nepracovat, jestliže tě práce naplňuje. Možná máš jen špatný pocit, že ve společnosti by to mohlo být posuzováno jako kariéra na úkor rodiny. Někde bude zakopaný pes. Přece se říká spokojená matka, spokojené děti. To, že jsou kluci nemocní už je jen následkem, ale čeho?
Já vím, ty to asi nechceš řešit, jen sis chtěla ulevit. Stejně toho víš nejvíc sama, takže tohle ti nepomůže, ale když já nic lepšího napsat neumim.
Virenko, taky bych Ti ráda poslala po netu trochu optimismu, velkou hromadu zdraví pro kluky a o kouzelné hůlce ani nemluvím…., ale nevím, jak se tyto přílohy vkládají do virtuální zprávy…. 🙁
Myslím na Tebe…. Držím palce, aby bylo za pár dní lépe…. Bohužel, více poradit neumím…. A zrovna bych tak ráda…..
Virenko, holka zlatá, na Tebe se to sype ze všech stran, ach jo, máš toho moc. Myslím si, že všechny Tvé reakce jsou přirozené – i ten pláč, prostě to muselo někudy ven. Virenko, asi Ti nenapíšu nic nového, se dvěma malými a často nemocnými dětmi bys to měla komplikované i v obyčejné normální práci. Tohle prostě musíš vydržet a přetrpět, než děti povyrostou a zesílí.
S tou prací – jako nezasvěcený divák – se mi to nelíbí. Měl by u Tebe fungovat zástup, asi je to složité v tom konkrétním případě, ale měla bys mít někoho, kdo to vezme na chvíli za Tebe. Tohle mi nepřipadá v pořádku.
Každý člověk má právo na odpočinek, na spánek a čas k nabrání nových sil. Ty tu dovolenou (mám na mysli skutečnou dovolenou ve smyslu VOLNO) zoufale potřebuješ. Nedokážu Ti účinně pomoct, moje rada Tě asi nevysvobodí – přesto ji napíšu – vem si pár dní volna (dřív než se něco semele, jsi na nejlepší cestě si něco uhnat).
Posílám Ti po káblu pohlazení a povzbuzení.
“Za každým mrakem je schované sluníčko.“
(citace z pohádky Myšák Stuart Little)
Virenko, opatruj se. 🙂
Virenko, je mi líto, že prcek zase marodí. Ouško je fakt hodně nepříjemné a navíc jsou prázdniny! Ach jo.
Hůlku bohužel taky nemám, ale posílám pohlazení s přáním, ať to dobře zvládnete. Jak se říká, vše je k něčemu dobré. I když takový stres, nemoc a vůbec, to fakt nevím, k čemu by mělo být dobré? 🙁
Virenko, možná to už tady padlo, nečetla jsem všechny komentáře. Ale mám takový pocit, že v případě nemocnosti tvých dětiček, už to bude opravdu problém někde jinde. Ty jsi silně přepracovaná, to se prostě musí někde odrazit, ne? Ty děti to vnímají, nasávají. I když se jistě snažíš v tom krátkém čase, kdy máš volno se jim věnovat. To chápu, ale i když na takové věci až tak nevěřím, tady bych se toho už i chytla.
Šárko, nebuď labuť. Myslíš, že tvoje problémy jsou menší než moje? Z jakého úhlu pohledu? Problém se stává menší, až když se najde dobré řešení, ať je jakýkoliv, tak prosím nepiš nic o stydění. To o té hůlce se mi ovšem líbí :-))
Petro, díky, díky. Tobě zvlášť, VD jsou moje úlitba bohům, mám pevně povoleno sama sobě – vždycky po službě, dobu si netroufám moc omezovat, co nejsem s dětmi, to většinou zírám do VD. To je fakt zvláštní, jak mi pomáhá, že tady ke komunikaci nemusím používat hlas. S kamarádkou se po službě cítím ještě mnohem víc unavená, i když si nemůžu stěžovat, že bych neměla dobré kamarádky. Nekecala jsem, VD jsou moje hůlka, i když ne kouzelná. Ony stačí i ty nekouzelné, když zrovna nevidím černě, což, jak už jsem tu jednou kdysi sama rozpoznala, bývá pravidelně z únavy po službách.
Takže jdu spát, to je asi nejrozumnější prevence deprese ze zátěže.
Virenko, mít tu kouzelnou hůlku, věř, že v tuto chvíli bych tu s ní už mávala o 106. Bohužel nemám tušení, kde jsou k mání 🙁
Tak aspoň moc držím palce, ať jsou kluci co nejdřív oba dva naprosto fit a můžete si užívat léta, i když jinak pracovního.
Posílám aspoň virtuálně i trochu optimismu, s ním se i ty nejčernější chvilky zvládají snáz.
Virenko, drž se – hoď za hlavu to, co není akutní, a prosím, najdi si v tom frmolu každý den nějakou chvilku sama pro sebe, byť by to bylo jen pár minut.
Reni, tak já si ti“vyfňukávám“ svoje bolístky a ty máš přitom nejspíš o moc větší trápení než já 🙁 Stydím se, že jsem nejdřív neprojela Tam-tam, ale jukla na schránku…Včera si Anežka k tomu princeznovskému časopisu jednu kouzelnou hůlku se stužkou koupila a “kouzlila“ s ní cestou od doktorky ….jdu jí říct, ať mi ji půjčí a pošlu ti ji po netu, ju? :-)) Ale teď vážně, věřím, že je toho na tebe moc, tím spíš, když máš takové náročné povolání…a moc ti přeju, abys´měla sílu vyřešit v sobě to dilema, o kterém píšeš…
Horempádem, s dobře naplánovaným volnem souhlasím, ale velká část naší dovolené padá právě na nemoci našich dětí. Díky za přání.
Nechtěla jsem řešit svou pracovní situaci. Ivčo, máš pravdu, chyba je však především v systému, vedení pak v druhé řadě. Ale to není důležité, to všechno jsem přece věděla dopředu. Nepočítala jsem s tím, jak moc mě bude vytěžovat stálé stonání kluků, neuměla jsem si to prostě v tom rozsahu představit.
Myslím, že to není postavené tak, že si mám vybrat jedno nebo druhé, práci nebo rodinu. Většina lidí přece musí i pracovat (živit rodinu) i pečovat o rodinu. Řešení přijde samo, s uvolněním prázdninové situace. Ale teď se nahrnulo očekávané množství práce a neočekávané a těžší stonání uprostřed léta. Jsem zaskočená a nevím, jak si ulevit, ale těžko můžu prostě zítra nepřijít do práce, když tam jsem sama… Mně by úplně stačilo, kdyby to bylo jako loni – od května do října zdravé děti, spokojeně si hrající každé odpoledne venku a my užívající si to s nimi. Právě tohle je zcela mimo moji moc – a přitom by to situaci dramaticky změnilo. Obávám se, že i kdybych zítra zůstala navždy doma, na naší situaci by to změnilo jen tu menší část starostí…