Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
EEG
Dnes jsme byly pro výsledky EEg Marušky, nedopadly zrovna nejlépe, i přesto, že nespala a neustále se hýbala paní doktorka vyčetla, že nad pravou hemisférou má opakovně spicifický epileptický nález.
No a co to pro nás v této chvíli znamená?
Prý hospitalizaci v nemocnici 4-5 dní!!!!!, kdy jí budou dělat nějaká další vyšetření, magnetickou rezonanci, opakované eeg a něco, při čem musí do narkozy, aby zjistili, zda za tím stojí cysta, epilepsie, nádor, nebo dalších prý mnoho možností.
Zatím jí mám dávat při teplotě diazepam a vůbec, když je neklidná, nesmí nikdy zůstat sama u vody, nesmí spát na palandě a další různá omezení aby si v případě záchvatu neublížila.
Tak jsem rovnou pětidenní pobyt v nemocnici prozatím odmítla, že si vezmu čas na rozmyšlenou, tak mi nabídla opakované eeg u nich, zda to nebude lepší, ale i kdyby ano, stejně je nutnost tento nález dovyšetřit, protože není normální :-(.
Tak a co teď, není tady někdo neurospecialista? Já se jí ptala jaká nebezpečí by jí hrozila, pokud bychom to nechaly být, nebo v případě, že bych vůbec nikdy na eeg s ní nešla, na což mi neodpověděla nic, že je tolik možností, že nemůže říci. Mohl by mi někdo naznačit, co by se jí mohlo stát, pokud bychom žádné eeg nepodstoupily a vůbec to nevěděly, popř. pokud bychom se teď rozhodly nadále nepokračovat ve vyšetřeních?
Každé dítě, které leží v nemocnici a podstupuje nepříjemná vyšetření, po návratu domů, se začne chovat “jinak“. To by musel být jo flegmatik či “silná“ osobnost, aby mu to bylo jedno.
Holka se mi taky začala počůrávat po týdnu v nemocnici a to neměla žádnou narkozu a byla jsem tam sní. Když se vrátila z lázní, vůbec jsem nemohla poznat vlastní dítě a od té doby tvrdím, že bych to už v životě neudělala, poslat dítě do lázní, byť tam nebyla úplně sama, ale já tam s ní nebyla.
Neznám dítě, kterému by pobyt v nemocnici nevadil, co se týká emočních prožitků.
hmm tak jsem tu našla odpověď na to co jsem čekala…a jen doufám že nás ta další operace po 4 roku mine, i když to zatím tak nevypadá…
možná jsem změny nevnímala protože to bylo od malinka a né tak jak to dopadlo u Ivči…
Teda holky s tou narkózou jste mě dostaly 🙁 věděla jsem, že to není OK, ale že až tak…
Lien někdy bych chtěla mít tvoje odhodlání – tím myslím, stát si za svým i kdyby dr. říkala nevím co….nás čeka v únoru kontrolní EEG s Markem, a myslím si, že to bude OK…
Lien, já především přeju Marušce, aby to dobře dopadlo vše, aby se z toho nevyklubalo nic, co si žádné děti rozhodně nezaslouží.
A ano, má pravdu, dříve bych asi napsala o narkoze přesně to, co jsi čekala:-) Zkušenost je matka života. Ovšem znova říkám, jsou situace ohrožující život atd. kdy je prostě nutná. Jen mě mrzí, že jsem třeba zrovna tohle musela pochopit, až na příkladu vlastního dítěte.
S tou aurou, jak píšeš, mi to nepřijde nijak přitažené za vlasy – začínám přemýšlet trochu jinak, než dříve, v tomto se mi zdá, že máš pravdu – bohužel:-( Na záchod se naučí chodit, horší je, že tyhle psychické problémy ho budou provázet kdovíjak dlouho (ostatně má s nima problémy už ve školce, kdoví jak to bude dál ve vývoji).
A ještě k té auře :-), mě napadlo v souvislosti o separační úzkosti, jak píšeš. Ono je právě její roztržení nebezpečné, protože se okolo pohybují různé energie a pokud tě nechrání tento obal, můžou se na tebe navázat, u dětí to platí dvojnásob, jsou hodně otevřené, tam právě může dojít až k úplné změně osobnosti v návaznosti na tom, že je tu teď někdo s tebou, někdo, nebo něco, kdo se tam dostal právě při porušení tohoto ochranného obalu. Ale to už určitě většině přijde přitažené za vlasy, já jen, že mě to tak napadlo. Ty fyzické věci jsou taky blbé, ale mně přijde tohle nebezpečí stejně důležité.
Ivčo děkuji moc za napsání zkušenosti, popravdě jsi mě překvapila, u tebe jako zdravotníka jsem čekala, že budu číst o tom, jak je narkoza super a neškodná. Děkuji a malému držím palce.
Chtěla bych napsat názor na tu narkozu u dětí. Sice jsem si to dříve nemyslela, ale po zkušenosti jsem přesvědčená, že to na dítěti musí nechat nějaký následek – v různé míře.
Domča měl narkzu celkovou ve třech letech kvůli operaci očí (šilhání). Po propuštění domů se začal počůrávat pokakávat, prostě se vrátil do věku, kdy se to teprve zkoušelo učit (už to před výkonem ale uměl). Začal na mě být víc fixovaný uplakaný atd.Dětská Dr. mi nevěřila, že je to narkozou, tvrdila mi, že kluci jsou v tomhle pomalejší – což je sice možná pravda, ale jak píšu, on už tyhle věci zvládal a pak se najednou zase zača plně počůrávat atd, jako batole, co se teprve snaží pochopit, k čemu je nočník…
Až teprve psycholožka, ke které jsme začali chodit mi řekla, že se s tímhle už setkala i u jiných dětí, taky po narkoze. Domča od té doby trpí separační úzkostí.
Tím nechci říct, že prostě narkoza někdy potřeba není. Jsou situace, kdy to prostě nutné je.
Naše oční Dr. trvá na další operaci, aby se oči srovnaly úplně (má to už daleko lepší, vlastně to ani není vidět, i když ten problém tam je). Odmítla jsem, počkám, až bude starší, nedokážu si představit, že se tahle situace bude (možná?) opakovat, nebo se to projeví ještě jinak…Z mého pohledu nejde o nic akutního, přinejhorším se zvolí konzervativní postup a na operaci by šel ve starším věku.
Tak jsem normální člověk, vím že tam ta možnost je vždycky a je jasné, že z toho nemám srandu, nebo radost. Ale strachem bych to taky nenazvala, bohužel správné slovo nenalézám, pro mě strach je něco, co člověku odstaví jakékoliv vlastní uvažování a ten opravdu nemám.
Když jsem se ptala, jestli nemáš strach, tak přesně toto jsem měla na mysli.
bami, děkuju, tak u Honzíka není co řešit, tam prostě být musely, nedá se nic dělat. A k Marušce, já se popravdě vůbec neobávám epilepsie, bojím se nějakého toho nádoru, že by tam mohl být, ale ta možnost, že by tam bylo něco životu nebezpečného a nijak se to neprojevovalo se mi jeví tak neskutečná a malá, že kvůli takové hypotéze do zcela zřejmého rizika nepůjdu. Jsem přesvědčená, že až to jednou absolvujeme, bude výsledek – nic. Mně taky říkali, že určité procento populace ten nález má, i když nakonec žádnou příčinu neobjeví, ale zase nemluvila o nějakém vysokém počtu, ale stát se to může, tak budeme věřit a je to :-).