Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Máte zkušenost s lékařem - cizincem?
Holky,
zajímal by mne Váš názor na lékaře cizince.
Ošetřoval nás někdy lékař, který nebyl Čech?
Byly jste s ním spokojené?
Jaký máte názor na to, že můžete v nemocnici potkat lékaře jiné národnosti – Ukrajince, Slováka, Pákistánce?
Já jsem za svůj 5 týdenní pobyt v nemocnici měla tu čest potkal se s několika lékaři cizinci a nevím…
Nejsem rasista ani nemám xenofobní názory, je mi jedno jak lékař vypadá a odkud je, mě vadila jediná věc – že neuměli česky. Teda, neuměli – kdyby to byla prodavačka, která takto česky umí, tak jí budu obdivovat, jak krásně se naučila česky, ale u lékaře mi to přišlo málo.
Příklad: vizita, lékař fešák – Pákistánec. Česky rozumí to je evidentní, ale jeho hláška: Sitrá budé welkej wizit a vy uvidět co dál je pro mě nezapomenutelná.
A to se hodně snažil, aby mu bylo rozumět.
Ještě jsem se setkala se Slováky, ti se snažili o češtinu, ale i když jim to ujelo, samozřejmě jsem jim rozumněla.
A pak jsem ještě narazila na nějakého Araba, který mluvil fakt dobře, ale měl malou slovní zásobu. Normálně mluvil a občas to prokládal slovy: takový tó, víte co?
Tak jsem si tak říkala, co chtějí naši lékaři dělat v Německu. Sice musí mít složené nějaké zkušky z němčiny, ale výše jmenovaní lékaři taky určitě skládali nějakou zkoušku z češtiny a neměla jsem z nich zrovna nejlepší pocit.
Abych nebyla špatně pochopena, nestěžuju si, kdyby bylo nejhůř, chtěla bych samozřejmě zavolat doktora s kterým se domluvím, ale přišlo mi to prostě takový zvláštní.
Lien,
takový maminek je spousta.
Já po prvním porodu měla malou u sebe, i jsem jí měla v posteli. Ale teď bych to nedala:-(.
To víš, že mi bylo líto těch miminek, když se maminky chtěli vyspat a nosili je na dětské aby se vyspali? Ale nikdo neví, jak té mamince je a když se necítili na to, aby se o miminko postarali..
Mě dostala jiná věc – ležela jsem na pokoji pro těhotné, pak jsem porodila, mezitím moji postel obsadili a dali mě na pokoj, kde měli maminky u sebe miminka. Čehož jsem se cebou dobu obávala, že to neustojím. Přece jenom kdybych byla po porodu na pokoji s těma těhotnýma, a neměla ty miminka na očích, bylo by to na moji psychiku lepší.
Jedna maminka tam taky neměla miminko, rodila hned po mě, holčička měla úplně stejné míry jako náš Marek, tak jsme si tam tak spolu povídali a uklidňovali se. Pak nám tam ale dali paní i s miminkem. Ona byla úplně fit, hned jak vstala, šla se nalíčit a vyžehlit vlasy… Holčičku měla u postele v postýlce a nechala jí plakat že jí prý nebude rozmazlovat, že má doma tříletou dceru a pořád jí tahala v ruce a teď se toho chce vyvarovat a normálně jí tam nechala pořád ležet, jen jí fotila a posílala MMS příbuzným.
Ta druhá paní to nevydržela, a když tahle maminka šla třeba na záchod nebo do bufetu, tak miminko chovala.
No a já jsem se nechala rychle zapsat do pořadníku na nadstandratní pokoj, protože tohle bych třeba 14 dní nevydržela. Tam jsem sice nechala polovinu porodného, ale měla jsem to k malému pár kroků a hlavně jsem tam byla sama.
Lussy, to je moc pěkné, jak píšeš, mám z toho takový příjemný pocit, že jsi mohla kdykoliv si chtěla a že jsi chodila. je to hezké, tohle číst. Jak jsem psala, osobní zkušenost zaplať bůh nemám, ale opravdu jsem slyšela mnoho příběhů maminek, které k dítěti chtěly a nemohly, a nejen k nedonošeným, třeba to bylo dřív a nebo jinde. Když jsem byla hospitalizovaná v jedné plzeňské porodnici (byla spojená s gynekologií, takže jsme tam byli jak na různé výkony, tak se tam rodilo a byly maminky na pokojích s dětmi vše v jednom), tak jsem tam právě zažila, jak maminka odnáší z pokoje své řvoucí miminko ke dveřím, zvoní na zvonek a podává ho sestře, která ho řvoucí odnáší a zase zamyká dveře. Byla jsem v šoku a následně jsem se ptala té sestřičky, proč je nutné to miminko mamince brát, když tolik brečí a ona mi odpověděla, že jí ho nikdo nebere, že chce maminka odpočívat, tak ho dává po kojení na novorozenecké oddělení. No a to jsem tedy zůstala úplně paf, takže možná je i pravda, že kolikrát něco může vypadat jako že lékaři do něčeho nutí nebo zakazují přikazují, ale ve skutečnosti je to jinak. A moc díky za tvojí zkušenost, je milá.
Tak když jsme u těch inkubátorů, taky přidám zkušenost.
Musím říct, že jsem vůbec neměla pocit, že se tam snaží držet mimča zuby nehty.
Malý měl porodní váhu 2600 g,ale jelikož byl narozený v 34. týdnu, do inkubátoru taky putoval. Bylo mi řečeno, že to je z toho důvodu, že je sice velký, ale jelikož je tak brzy narozený, můžou se kdykoli objevit nějaké komplikace. To bylo ve čtvrtek v jednu ráno.
Po porodu jsem na tom byla tak, že první ho šel navštívit manžel – ten mohl na JIPku kdykoli od 6.00 do 19.00. Mě tam večer kolem deváté odvezla sestra na vozíku.
Druhý den, v pátek, se mi podařilo dojít tam po svých a začít tam nosit pár kapek odstříkaného mlíčka. Bylo mi tak zle, že jsem přinesla mlíčko, doslova mrkla na malýho a šla si lehnout.
V sobotu odpoledne jsme poprvé zkoušeli kojit, za tak dlouho to bylo kvůli mě, do té doby jsem ho neudržela v ruce a jinak než v sedě se tam kojit nedalo. V neděli ráno,když jsem za ním přišla už byl v postýlce. V pondělí nás chtěli přendat na dětské oddělení, abychom byli spolu,ale mě nastaly komplikace a celý další týden jsem ležela na porodnici, nikdo mě tam odsud nevyháněl, dala jsem se dohromady a další pondělí jsme šli na dětské. Tam jsme byli do čtvrtka, protože malý prospíval a viděli, že se o něj umím postarat,
Miminka z JIPky totiž z nějakých záhadných důvodů nemůžou jít když jsou OK k maminkce na porodnici, ale mimi a maminka jsou pak přeloženy na dětské oddělení, kde si maminka miminko poprvé vykoupe, přebalí atd.
Já s tím neměla problém, ale byla tam třeba paní, prvorodička, holčička měla asi 2400 g a ona se na ní bála sáhnout, 100 x se sester na něco ptala ,pořád řešila ,že neví jak má malou držet, do čeho jí pak doma oblíknout atd. a ta tam byla přes týden.
Ještě k té JIP – já tam mohla kdykoli, ve dne v noci, chodila jsem malého i krmit každé 3 hodiny z flaštičky, ale byla jsem jediná. Ostatní maminky tam “jen“ nosily mlíčko a chodily se na děti dívat, fotily a natáčely si je. My máme 1 fotku z inkubátoru, a tu dělal manžel, já to fotit nechtěla.
A ještě k tomu pobytu v inkubátoru – malý celou dobu spal. Prostě jako v bříšku. Což mě hodně uklidňovalo, protože tam třeba byla holčička, narozená ve 41. týdnu, skoro 4 kila, byl jí plný inkubátor, ale neměla vyvinutou jednu plíci a ta druhá to neutáhla a přístorje musely dýchat za ní, tak ta tam plakala a mlátila sebou, pořád si tím vytrhávala ty hadičky.
ne, babofko, takhle to už asi opravdu nikdy nebude, nemůžu ale stoprocentně říci, že by to bylo horší, než teď.
Jarmüschko, tohle asi nechce zažít nikdo, ale jsou rodiče, kteří by si děti prostě vzali domů, pokud by bylo jen trošku možno, což je na posouzení rodiče, pokud je převáželi někam jinam, už asi v ohrožení života nebyly, nebo by si místo poblíž nich zkrátka vydupali, tudíž by tvou situaci nezažili. Nežijeme snad za Hitlera, nebo je tedy zdravotnictví ještě v horším stavu, než si myslím, podle tvého příběhu mi to tak připadá.
Zavo, to je přesně o čem mluvím, teď člověk řekne, bylo v inkubátoru, MUSELO, jinak by nepřežilo, ale tohle ve skutečnosti nikdo neví (opět, pokud nemá půl kila že), tohle nám jenom tvrdí nemocniční personál. A já jsem přesvědčená, že min. v 8o% případů nemá pravdu a dokonce si myslím, že někdy i záměrně lže, pokud potřebují “zaplnit stav“. to ale samozřejmě netvrdím o většině, na to člověk potřebuje i žaludek a možná že jsem snílek, ale takhle černě lékaře a sestry nevidím.
Zavo, když mají miminka cca 1900g, tak se dávají do postýlek. Holčičky dříve než kluci – prostě my ženy máme dáno geneticky, že víc vydržíme…
Moje holky měly dohromady asi 3100g…
Z inkubátorů do postýlek šly asi při těch +/- 1900 g.
Já byla asi týden na gyndě o patro níže. Chodila jsem dle potřeby – ve dne v noci. Nosila jsem mlíčko (doslova pár kapek), hladila, mluvila.
Pak už pro mě na gyndě nebylo místo (byla jsem “zdravá“). Mateřské lůžko pro mě nebylo.
Najednou jsem mohla za holkama “od – do“.
Byla jsem u nich denně. A čekala na volné místo v mateřském pokoji.
Z dojíždění MHD (v předvánočním čase) jsem chytla hnusnou chřipku a nemohla jsem za dětmi vůbec. Mlíčko jim vozil co druhý den dědeček.
Pak mi je – jako nejlépe prospívající miminka – odvezli z krajské do okresní nemocnice – míst na neonatologii bylo třeba pro potřebnější. Obrečela jsem to.
Kvůli nemoci jsem holky neviděla asi 2 týdny.
Pak už jsem měla “jen“ rýmu, tak mě konečně přijali k nim.
Nikomu to nepřeju zažít.
Ani těm “rouhajícím se“…
Jestli můžu, uvedu jeden příklad ze života nedonošených /nevím přesnou definici, zkrátka narodili se předčasně/. Nechci tím vůbec nic říct, jen se to takto skutečně stalo.
Moje maminka se narodila jako jedno z dvojčat v roce 1947. Bydleli na vesnici, do města cca 20 km, sněhu do pasu a nejbližší autobus cca 2 kilometry. Babička je s porodními bolestmi ušla pěšky, na hlavní silnici “chytla stopa“ – vůz s koňma a do porodnice se dostala včas. To jen pro dokreslení té doby:-) Obě miminka měly dohromady cca 3,60 kg, tedy každá necelá dvě kila. Žádný inkubátor, jely za nedlouho domů – nějak mě nikdy nenapadlo zeptat se, jak dlouho v nemocnici pobývaly. Doma mimina odmítala mlíčko, když už něco vypila, letělo to rychlostí blesku zase ven, hubla. Tady mi opět chybí informace, proč se babička neobrátila na lékaře (řekla bych, že to byla ta dálka a pak peníze), ale porodní bába v té vesnici jí poradila – placky z kukuřičné mouky, nasucho pečené na plotně, rozemleté a rozpuštěné ve vodě. Světe div se, bez léků, bez umělé výživy, inkubátorů a jiných vymožeností přežily. A vesele žijí stále:-) Možná mi chybí ještě jedna informace, jak “velká“ miminka se do inkubátorů dávají dnes?
Lien, kéž by to tak šlo, jak píšeš. Obávám se ale, že by personál mohl školit každou maminku (a tatínka, kteří se mohou střídat u miminka na neonatologii a u staršího doma, například), jak se má zachovat v každé situaci, např. které parametry má u dítěte sledovat, jak postupovat při zástavě, apod.
Maminky chodí klokánkovat (přikládat na holé tělo), odstříkávají a donášejí mléko, pokud je mají, atd.
Přeci nechceš žít zase v jeskyni? Nebo když mi dítě spí a nechce kojit a já už nemůžu bolestí vydržet a neumím a nejde mi odstříkat, použiju odsavačku. Nebo abych měla čistou karmu, mám raději naodsvačku zapomenout a dostat zánět do prsu?
A pokud si dítě nemůžu porodit doma (a sama), nebo není schopno z jakéhokoli důvodu “přežít“ samo bez pomoci, pouze v matčině přítomnosti a objetí, necháme ho umřít?
Omlouvám se, ale já tvá slova takto vyhroceně pochopila…
Lien, taky naštěstí nemám osobní zkušenost, ale co jsem slyšela, tak právě na neonatologii tohle funguje dobře. Hned jak to je možné, snaží se personál rodiče zapojit do dění kolem miminka.
Peťko, nepřu se v tom, u extrémě nedonošených dětí je to jasné, ale i tak by se mohla maminka více podílet /myslím/ na péči i v inkubátoru, nemám vlastní zkušenost, ale vím, jak moc maminek by chtělo být miminku nablízku i když nemůže ven z inkubátoru a mají nějakou povolenou návštěvu někdy a konec, zbytek obstarává nějaká cizí paní, která tedy má údajně více zkušeností s péčí o nedonošené. Myslím, že pokud by byl nedostatek personálu, prostě by se zaučily maminky a bylo by lépe všem.
Navíc mám stále na paměti tu kauzu x let starou, jak si sestry fotily mimčo v kapse u pláště, na dlaních apod. (mám pocit že snad nakonec umřelo :-() Možná si na to někdo vzpomenete, mně se to z hlavy nikdy nevymazalo. Myslím, že větší intervence maminek by neuškodila ani extrémě nedonošeným.
Lien, tak leda, že by si ta maminka k tomu děcku do toho inkubátoru vlezla. 🙂
Věřím, že i předčastně narozenému miminku je lépe u maminky, na jejím holém těle. A možná by to i tak mohlo fungovat. U extrémně nedonošených miminek to jde bohužel těžko.