Tour de Bary I.

Před deseti lety, to jsem se s mým manželem, kterému kamarádi říkají Bary, teprve rok „oťukávala“, se můj milovaný skautík rozhodl, že když začínají prázdniny a je krásně, je načase ukázat mi Českosaské Švýcarsko.

Měli jsme se rádi, čas nás netlačil, „víza“ byla s větším či menším úspěchem konečně za námi, nějaké penízky jsme si taky našetřili, takže naší „expedici“ nestálo nic v cestě.
Začínali jsme, jak jinak, v Děčíně na nádraží v hospodě. Kdo to zná, dá mi jistě za pravdu, že startovat vandr v hospodě, patří jaksi k tradici. Je to sice velmi zábavné, i když na druhou stranu dost ošemetné. Může se stát, že narazíte na fajn domorodce, že místní nálevna má opravdu, ale opravdu dobré pivko, že nožičkám se náhle nikam nechce, že jakoby náhodičkou zrovna venku začne příjemně poprchávat, zkrátka a dobře, chce se vám spíš hajat, než se někam plahočit. Po mnohaletých zkušenostech jsme přišli na to, že v takových chvílích platí, více, než kdy jindy, že „v nejlepším je třeba odejít“. Člověk by jinak seděl, třeba až do soudného dne.
První „mezipřistání“ se konalo v úžasném a krásném Hřensku. Procházeli jsme změtí turistů, obchůdků, stánků a já nevím čeho ještě a pomalu jsme si začali té pohody užívat. Samozřejmě, nezbytností bylo použít lodiček jakožto dopravního prostředku. To jsme si nemohli nechat ujít. Vezl nás převozník, který svým zjevem připomínal skutečného Chárona. Tedy lehce „reggae-metal“ Chárona. Cígo v puse, na tričku Kabáty, a mám za to, že i nějakou tu kapičku v krvi. Na lodičce jsme se sešli ve složení: my a ještě jeden český pár podobných bláznů, jako jsme byli my dva, a zbytek osazenstva tvořili občané německé národnosti. Složení posádky mělo velmi zásadní vliv na obsah a formu výkladu, kterým nás Cháron cestou „krmil“. Na tomto místě musím uvést, že to byl velice milý a veselý chlapík. Krajně sympatický a vždy připravený pro každou špatnost. Celý výklad si už samozřejmě nepamatuji, jisté je však to, že nejprve chudá, suchá verze v německém jazyce byla posléze překládána do jadrné, lechtivé a kapánek nemravné české verze. Nejvíce nám však utkvěla v hlavě „čechiše niagara na špagát“. To jedete kolem, ničeho zlého netuše, Cháron zatáhne za zmíněný špagát, který vede ke skrytému stavidlu na protějším břehu, a překvapená posádka je rázem křtěnou posádkou. Vzhledem k vysokým teplotám to nikomu, zdá se, nevadilo.
Na druhou část lodiček jsme se nedostavili, anžto jsme vystoupili a pokračovali po vlastní ose. Tedy supěli jsme po vlastní ose. Mezi lodičkami vedou schody rovnou do nebe, příkré a nekonečné. Tudy vedly naše „šoury“, o krocích nemůže být řeči. Jak velice jsme se styděli, když jsme se s plnou polní plácali vzhůru k nebesům rychlostí schod za minutu, přidržovali jsme se zábradlí jako tonoucí stébla, vzájemně se tiše nenáviděli a kolem nás křepce pobíhali němečtí dědečkové a babičky se svými špacírkami. Na těch schodech šel snad čas pozpátku. Na vrcholu schodiště nás však čekalo překvapení ve formě cedule, na které stálo: „Country festival Bezmezná Mezná – tudy“. To bylo lepší, než jakákoli hospoda.

Dorazili jsme na místo a za příslušný poplatek jsme si našli plac pro naše „áčko“. Rozvalili jsme se a ve vší svornosti jsme si pak, za zvuků příjemné hudby, navzájem nosili pivínko, langoše, buřty a jiné lahůdky. Večer se veselí náležitě rozproudilo a přetrvalo celou noc. My šli spát asi tak v šest (-:, takže z programu jsme měli zážitky jen přeneseně, neb hudbu nešlo neslyšet, ať jste dělali, co jste chtěli. Ráno jsme zjistili, že si vedle nás ustlal tramp jak se patří. Poté, co posnídal krmi připravenou na plameni, začal své zázemí balit do „usárny“. Která z vás, dámy, nezná, „usárna“ je vlastně jen pruh látky, který, když se to umí (a ono se to většinou neumí), se promění v úhledný váleček, který vám bezpečně sedí na zádech a který obsahuje ložnici, kuchyň, šatnu, koupelnu a já nevím, co ještě. Když se to neumí, sedí vám bezpečně na zádech hrouda zelené látky, ze které do všech stran něco nebezpečně trčí. Můj drahý „tál“ nad precizností našeho nového souseda, a nechával se unést do krajů divů a fantazie řka, že dotyčný jde jistě z daleka – chápej, měl ochozené kanady, taky zaručeně ty nejpravější, je to tramp jak se patří a jistě je ten „vlk samotář“ dokonalým mužem lesa. Mně spíš ten „mlčoch“ připadal jako nevychovanec, protože navzdory tomu, že jsme sdíleli lože téměř společné, vůbec nemluvil, ba co dím, ani pozdravit to neumělo. S troškou cynismu musím dodat, že poté, co perfektně složil svou „domácnost“, pravý muž lesa hodil bagáž do kufru naleštěné škodovky s děčínskou poznávačkou (skutečně lán světa), a zanechavši na místě něco odpadků a jednu spadlou bradičku, bez pozdravu odfrčel.
Tento den byl vyjímečný ještě něčím jiným. V poledne bylo vedro přímo k uzoufání, louka, na které se inkriminovaná akce konala, byla jedna plotna. Přijeli hasiči a „hořící“ skotačily „dobrovolně hasili“. Úžasný vynález. Když už jsem, nahatá, zalezlá ve stanu, přemýšlela, zda by nebylo možné vysvléct se i z kůže, můj drahý se rozhodl jít opalovat. Vytáhl před stan celtu a jal se škvařit. Na mé připomínky, že je vážně blázen a že cítím spálené maso, řekl jen, že se nikdy nespálil a že se opaluje velmi dobře. Výsledkem bylo, že následujících deset dní, tedy po zbytek naší výpravy, svou bagáž na zádech se sykotem lehce nadnášel a po lese trousil kousky kůže, což nevím, jestli bylo ekologické. Třetí den jsme zvedli kotvy a vydali se na Jetřichovickou Mariinu vyhlídku, ale o tom příště…

Napsal/a: Bramborka