Jako ve vatě

„Tenhle příběh je pravda…..“, tak takhle nějak by to zazpíval Michal Tučný ve své písničce. A tenhle příběh, co Vám tady píšu, je taky pravda.

Můj bratranec je i ve svých skoro čtyřiceti letech veselá kopa. No, proč by také nebyl – je „na volné noze“, protože by údajně nesnesl příkazy od nadřízených, žije se svou maminkou, takže se nemusí starat o praní špinavých ponožek a jídlo má na stole 3x denně…

Ženu ke svému boku si zatím jaksi nemůže vybrat, žádná, jak on tvrdí, není ta pravá. Má také dost vysoké nároky na svou budoucí manželku. Občas mu říkám z legrace, že zůstane sám, jak ten kůl v poli. On se tomu vždycky jen zasměje a tvrdí, že mu to vlastně nevadí. Když přijde k nám na návštěvu, tak nezapomene vyřknout svou velmi oblíbenou větu „ty tvoje děti jsou velmi účinná antikoncepce i pro mě“. Nejsme nijak velká rodina, máme dvě děti, ale velmi často jsou u nás kamarádky starší dcery, takže se to tu opravdu jen hemží dětmi. A tak si žije dál, vesele se baví na večírcích a každou chvíli je nadšený z „nové“ slečny. Je také důležité se zmínit, že je opravdu velký blázen do sportu a všeho, kde se člověk musí nějak hýbat. Vyzkoušel snad úplně všechno. Lyže, běžky, ragby, online brusle, plavání, box i kurzy tanečních. Ovšem jeho nejoblíbenější činností je jízda na kole. Jezdí, i když venku skoro mrzne.

Před dvěma lety si takhle vyjel zase na kole, do pražské obory Hvězda. Miluje tam jezdit po těch výmolech. A čím rychleji, tím lépe. A tak si tak vesele jede a přeskakuje všechny ty hrby. Já bych to tedy spíš nazvala demolicí toho drahého kola, co si koupil. Udělal několik otoček kolem parku a vyjel z obory ven směrem k rodinným domečkům, které se nacházejí poblíž. A co čert nechtěl, jeden z jeho tak oblíbených hrbolků mu, snad nechtěně, vstoupil do cesty. Tedy vstoupil do cesty vlastně jeho kolu. A můj milý bratránek letěl po hlavě přes řidítka, směr tvrdá země. A natáhl se, jak jinak, jak široký, tak dlouhý, na zem. No, řeknete si, to se mi už stalo také. Jenže Pepa, tak se můj bratranec totiž jmenuje, měl hodně velkou smůlu, jak se za chvíli dozvíte. Měl sice ochrannou přilbu, ale hlava mu i tak drnčela o sto šest. Kromě toho, že měl odřená obě kolena do krve, ho taky dost bolela ruka. Zprvu si myslel, že má ruku zlomenou, ale jak záhy zjistil, hýbat s ní tak nějak mohl, i když s bolestí. Takže zlomeninu si vyloučil. Rozhodl se tedy, že pojede pomalu domů. Neměl to ostatně moc daleko, jen pár bloků. A protože se mu točila hlava, vzal milé kolo za řidítka a ruku v ruce s ním kráčel domů. Jenže udělal jen pár kroků, začala se mu točit hlava tak, že viděl bílou mlhu a také se mu chtělo pěkně zvracet. A hlavně ta ruka, ta bolela. V tom bílém oparu uviděl pár metrů před sebou domek a na zahrádce starší paní, jak tam věší prádlo. Sotva už pletl nohama, mlha před očima se mu nijak neztrácela, zkrátka bylo mu pěkně zle. Stačil se už jen doslova doplazit k plotu. Paní ho viděla a sama mu šla naproti. Pepa se chytil za plot, stačil už jen říct „prosím Vás“ a pak se skácel k zemi.

Pamatuje si až okamžik, kdy se nad ním ta paní skláněla, držela v ruce kastrůlek a Pepovi tekla po obličeji studená voda. Ruku už vůbec bolestí necítil, hlava se mu točila také pořád stejně, ale přesto se rozhodl dojít domů. Doma si dal studenou sprchu, převlékl se, a protože se stále necítil dobře, vyrazil na polikliniku, která naštěstí nebyla daleko. Tam zjistil, že je už dost hodin a rentgen, na který ho chtěl lékař poslat, už je zavřený. Vyrazil tedy se žádankou na rentgenové vyšetření do blízké nemocnice. Musím tady podotknout, že se mu stále točila hlava, ruka ho bolela jako čert a on přesto všechno objížděl takhle doktory. V nemocnici mu udělali rentgen a vyřkli diagnozu: zlomenina klíční kosti a lopatky. Milého Pepu pěkně obvázali, pod obvaz mu nacpali vatu, dali mu nějaké prášky proti bolesti a pustili domů s tím, že za měsíc má přijít na kontrolu.
Šťastný Pepa dorazil konečně domů a těšil se, jak si lehne a bude spát. Ale to se mýlil. Lehnout si s tím obvazem a hlavně s tou zlomeninou nemohl, mohl jen sedět. A tak se uvelebil v křesle a snažil se spát. Samozřejmě se mu to nepodařilo a další měsíc strávil spaním v nepohodlném křesle, venku chodil s oteklýma očima a hlavně se hrozně, a to doslova, škvařil. Zapomněla jsem upozornit na to, že bylo léto a to dost teplé. Bylo mi ho líto. Pod obvazem se škrábal máminou jehlicí na pletení a po měsíci takového chození byl, promiň Pepo, trochu „cítit“. A tak se těšil, jak mu ten obvaz v nemocnici při kontrole sundají. Chyba lávky. Doktoři rozhodli, že je potřeba ještě nějaký ten pátek vydržet a Pepu poslali domů i s obvazem. Byl nešťastný, vůbec jsem mu to nezáviděla.
Ale Pepa, veselá kopa, si to zase tak nebral a vyrazil autem do Českého ráje za jednou slečnou. Opravdu, autem. Celý svázaný, pouze s jednou volnou rukou. Celý Pepa, optimista. Ale zvládl to, šikula. Jen co se vrátil domů z výletu, něco do něj vjelo a na celý ten děsný obvaz se pěkně naštval. No, kdoví, co za tím bylo. Přece jen slečna ve slunečném Českém ráji a Pepa zabalený do obvazu a vycpaný vatou. Zkrátka a dobře, vzal nůžky a sádru s vatou roztříhal. No, ruka ho ještě nějaký čas bolela, ale víc šťastnějšího člověka jste neviděli. Taky za pár dní na to vyrazil zpátky do Českého ráje…..

A ještě dodám, že láska ke kolu ho neomrzela, ale všem těm hrbolkům se už vyhýbá. Nedivím se mu, taky bych se nechtěla několik týdnů cítit doslova jako ve vatě……..

Napsal/a: Ivča a Domča