Hurá na lyže

Rubrika: Jen tak

1271641_cold_winter_afternoonPodlehli jsme trendům a naše nepříliš sportovně založené čtyřleté dítě přihlásili do lyžařské školy.

Odjezd 7:30. To znamená nejpozději 7:10 skočit do auta a doufat, že chytne baterka…

Ranní hygienu jsem prozřetelně omezila na letmé vyčištění zubů a dala přednost rychlé snídani, abych při nastalém kvaltu nezkolabovala. Ani jedno dítě nechtělo zrovna dnes vstávat, ačkoli jindy už jsou oba dávno vzhůru.

Na našeho hlavního aktéra padl strach z neznámého. Po ódách na lyžování a lákání na fikaně ukrytou müsli tyčinku v kapse kombinézy přišly na řadu výhrůžky.

Postupně se mi dařilo nás a jednotlivé svršky a části lyžařského vybavení přesunout do předsíně. Tam jsem nabrala do náruče ještě nechodícího mladšího brášku, přilbu, lyže, lyžáky, rukavice, batoh (kam se na mě hrabe africká žena se džbánem vody na hlavě) a vyrazili jsme. Nicméně jsem byla ráda, když jsem posléze v autě našla složený golfáček.

Ve školce jsme v oddělení myšek vyfasovali svačinu a byli odesláni k registraci do koťátek. Venku jsme ovšem spatřili přistavený autobus a nastupující děti. Náš lyžař se už z ranní hysterie jako mávnutím kouzelného proutku probral, tváře mu teď hořely nadšením a k autobusu se rozběhl jako o život.

Původně jsem našemu dítěti slibovala hodné, hezké a mladé instruktorky (jako je teta Zuzka), jakmile jsem tedy s přískoky protlačila sněhem náš rozhrkaný golfáček až k autobusu, radostně jsem vstříc instruktorům zvolala: „Podívej, jací jsou tady pěkní mladí kluci!“. Můj mozek už naplno fungoval v režimu žabek a veverek. Pěkní mladí kluci se mě zeptali, jestli jsme se už zaregistrovali a doprovodili nás do koťátek. Cestou zpět k autobusu se pěkný mladý kluk pokoušel udržet na nohách už obutých do lyžáků našeho malého nemotorného kluka, zatímco já jsem opět klopýtala s golfáčkem ve sněhu za nimi a snažila se zopakovat důležité informace o rukavicích, přilbě, jídle a pití: „Hned jak si sedneš do autobusu, vytáhni si ten řízek!“. Kamarádka mě totiž varovala, že svačina dětí probíhá nehorázně pozdě až na zpáteční cestě o půl 12.
Čerstvě napadaný bílý sníh křupal po nohama, začínalo probleskovat slunce a navzdory brzké ranní hodině bylo jasné, že je před našimi lyžaři krásný zimní den. „Hlavně, aby nám nezačalo pršet“, trefně přihodil k řízku mladý instruktor.
„A ještě pusu!“, volala jsem instruktorovi do zad. Moje dítě nereagovalo a tak PMK sestoupil ze schůdků do autobusu a podal mi našeho kluka k polibku. Další pěkný mladý kluk se na našeho podíval a sarkasticky poznamenal: „No to je teda drak.“ Pravděpodobně ho zaujala Libáskova kolébavá chůze v lyžácích nebo brčálově zelená kombinéza. A to bylo ještě štěstí, že kombinézy neměli v momentálně nejkrásnější barvě fialové.

Opřela jsem se o golfáček, zaujala jsem loučící pozici mezi ostatními rodiči a všimla si, jak na mě jeden z pěkných mladých sportovně oblečených kluků zírá. Upřela jsem na sebe svůj vnitřní pohled z vnějška a zhrozila se svých nerozčesaných vlasů halabala uchycených v culíku, kruhů pod očima a celkové bledosti, ještě podtržené prošívanou bundou obdobně mdlé barvy.

Následně jsem tímto nelaskavým pohledem sjela celou naši skupinku. Matka z luxusního vozu byla upravená, dokonce se mi zdálo, že zhubla, ale i přes makeup bylo znát, že pro mladého vysokoškoláka spadá již zřejmě do kategorie kamarádek jeho matky.
Vzápětí jsem si ovšem vzpomněla na středoškoláka Vojtu, spolužáka z kurzu angličtiny (tady by se dalo parafrázovat, že šlo opravdu o kurz pro starší a pokročilé). Když měl Vojta specifikovat věk své angličtinářky, kterou nevybíravě nazýval „starou krávou“, uvedl po dlouhém zamyšlení, při němž se na něj upíraly zraky všech mladších i starších spolužaček, číslovku 30. Tehdy poprvé jsem zalapala po dechu a teď jsem v duchu rozšířila řady máminých kámošek. Nakonec kafe s kamarádkou je teď pro mě skoro jako výjev z říše snů.

Pomalu rozjíždějící autobus mě vytrhl z rozjímání, za jeho tmavými skly nebylo možné rozeznat vlastní dítě, vrhali jsme proto postupně úsměvy a zuřivě mávali do všech oken všem třepetajícím ručkám a všem pěkným mladým klukům.

Minula jsem naleštěný luxusní vůz, silou jsem odervala dveře (jak jen mohly tak rychle zase přimrznout?) a naskládala nás do našeho obstarožního auta a vydala se do obchodu. Asi bych to auto měla přeci jen parkovat v garáži, jak mi radí manžel.

„Jakej máte ročník?“, zaskočil mě hned na parkovišti starší pán a začal kolem mě zkoumavě kroužit. Tedy vlastně kolem auta. Poté se pochlubil svou znalostí disků a odkráčel.

„Už by sis měla koupit novou bundu„, zákeřně na mě místo pozdravu vybafla v liduprázdném obchodě vlastní matka, která vyjela z podhůří Jeseníků do města ještě za tmy, aby jí neuniklo avizované zboží z letáku. Tepláky, trička a flísové mikiny se obchodníci tentokrát pokouší udat jako speciální oděv na jógu.

Mám nepříjemný pocit, jako bych se stala obětí nějakého spiknutí.

„Tak jaký to bylo?“, snažím se o pár hodin později zjistit, jakým způsobem probíhal kurz.
„Nuda“, říká naše malá myška s gustem a s opovržením puberťáka. To u něj ještě neznám.
„A co jste dělali?“
„Nic.“
„Nejezdili jste ze svahu?“
„Ne.“
„Tak, kde jste byli?“
„Na rovině.“
„Učili jste se zatáčet?“
„Ne, jenom jsme stáli.“
„Celou dobu?“
„Jo.“
Vzdávám to.

Před usnutím je sdílnější a svěří tatínkovi, že byli ve skupině tři, učili se chodit do kopce a zřejmě z něj i sjížděli za asistence dlouhovlasého instruktora. Všichni instruktoři měli na prsou nějaký obrázek. Ten jejich si jako svůj identifikační znak zvolil žalud. Vtipálek. Jmenoval se prý Sanda.

„Nebyl to Standa?“, pokouším se u snídaně taky něco dozvědět.
„Ne sranda, NUDA!“


„Tak PMK na půl stránky a já jenom v jedné větě, jo?“, nahlíží mi přes rameno manžel.
„Ještě na tebe vzpomínám s tím garážováním.“
„No jo, manžel blbec, kterej se stará o auto.“
„Ale jinak je to vtipný, ne?“
„Ta pointa se Standou Žaludem tam nějak zanikla, ale to jak jsi se divila, že ti znovu přimrzly ty dveře, to jsem viděl úplně živě.“
„Pointa bude, že si koupím tu novou bundu.“
„Abys ji měla na příští pondělí, ne?“
Příští pondělí je samozřejmě druhá lekce.
„Ale jak mohly za takovou chvilku ty dveře zase přimrznout, to nechápu,“ raději měním téma.
„No jak? Natekla tam voda, tak přimrzly.“
„Trochu jsem samozřejmě fabulovala,“ snažím se vysvětlit mírné předsunutí času, kterého by si manžel bez mého upozornění zřejmě ani nevšimnul (odjezd byl až 7:45, ale nechtěla jsem vypadat tak neschopná).
„Tebe se vyptával na parkovišti nějakej chlap?“
„Hm.“
„A matka přijela tak brzy?“
„Koupila si tu jogínskou soupravu,“ přikyvuju.

„Počkej, ty jsi těm instruktorům fakt řekla, že jsou pěkní mladí kluci???“

Napsal/a: Martyčka

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (15 vyjádření)

  • Bezva článek, konečně jsem si udělala čas, abych si jej v klidu přečetla bez Kubíka v závěsu. (Už se těším na další počteníčko od Tebe.)

    A co bundu, už máš novou? Taky bych si ráda něco nového pořídila, ale to jsem buď těhotná, nebo na mateřské, a to je mi zas líto něco kupovat, když to uvidí max. pár maminek v MC.

  • Super článek, moc jsem se pobavila 🙂
    Ať se synek uzdraví a sníh vydrží a můžeš psát pokračování 🙂

  • Jé, tak to je škoda, doufám, že se lyžař brzy uzdraví! Super článek, jseš skvělá vypravěčka.

    Barunka dostala lyže od Ježíška, ani si o ně chudák nenapsala a byla na nich zatím jednou. Slečna instruktorka ji učila plužit a sjíždět z kopečka, ale naše mladá tím nebyla zrovna uchvácená, uvidíme, snad ji to někdy chytne.
    Třeba by PMK zabrali víc….

    Jo ještě k tý zkratce, je vidět, že jsem pravěj škodovák, PMK je totiž zkratka jednoho oddělení ve škodovce, takže mi chvilku trvalo, než mi to docvaklo 🙂

  • Martyčka

    No však mě už taky došel humor. Od včerejška má náš lyžař laryngitidu, tak se obávám, jestli už letos nedolyžoval…

  • Martina 2

    Krásný článek Martyčko, zase jsem se s chutí začetla. Nás čeká lyžařská školička až v březnu, tak jsem na to zvědavá, ale takhle vtipné to asi nebude.

  • Fakt jsem se pobavila, moc děkuju za článek, nejmladší spí a po rychlověšení prádla a ůklidu kuchyně je to fakt balzám. Hlavně jsem se bavila u té africké ženy. Mám totiž tři kluky a když se všemi vyrazím jednou za týden do města autobusem, připadám si taky tak. Určitě piš víc.

  • No to je balzám na duši, zase od tebe (po letech ;-)) něco číst.

    U nás to bude s učením trochu horší. Taťka nelyžař, mamka by se bez problémů na lyžích udržela, ale z nedostatku příležitostí absolutně nevyježděná (na horách jsem byla snad pětkrát v životě) a v Praze není sníh…. Takže jestli se někdy k výuce našich ratolestí dostaneme, tak to bude fakt prča.

  • Martyčka

    Kaťule, vidíš, mně ani nenapadlo vzpomenout vlastní lyžařské zážitky – tak jsem se teď taky nostalgicky ponořila.

    V prváku jsme vyrazili na kurz s čerstvým absolventem TV, v podstatě PMK, ale tehdy to byl pro mě především ZMT (zuřivý mladý tělocvikář). Hned první den si nás rozdělil do tří výkonnostních skupin. Zatímco skupina B a C nacvičovala již zmiňované stání a pády, jeho „áčko“ se stalo týmem dálkových běžkařů složeným z několika sportovně založených kluků, mé kamrádky Mileny a mně (zřejmě si myslel, že jako dcera kolegy tělocvikáře to podkluzování jen předvádím). Obě jsme byly rozené vytrvalostní typy – obzvlášť Mili (cca 175 cm a 40 kg). Já jsem tehdy měla asi o pět kilo víc.
    Když jsme pak v polovině jedné naší „menší“ dopolední vyjížďky (asi po 10 km jízdy na zledovatělém sněhu, kdy jsme se opravdu posouvali 2m dopředu a jeden zpátky) postaveny pod pětikilometrové stoupání s 400m výškovým převýšením, psychicky jsem to přestala zvládat. Plazila jsem se jako poslední, ZMK mi nervózně najížděl na konce lyží a dával mi za vzor kamarádku, která pro mě nepochopitelným způsobem sebrala zbytky sil a vystřelila do kopce. Cítila jsem se opravdu hrozně. Za další zatáčkou ovšem ležela na zádech vyčerpaná kamarádka a zoufale volala, že už dál nejde.

    Jo a ten tělocvikář, nebudete tomu věřit, se jmenoval Standa, nekecám.

  • Tak jsem si díky tvému článku krásně zavzpomínala na školní léta a lyžařské kurzy. Ná základce to bylo nic moc, spíše katastrofa. Na střední jsme byli dívčí třída (zdravka), takže jsme se na „hory“ pořádně připravily a nic neponechaly náhodě. Taky jsme ale podcenily sluníčko, takže jsme po obídku pěkně posedaly před chatu s výhledem na možný větší výskyt PMK (pěkných mladých kluků), postupně odhazovaly bundy a vystavovaly svoje pěkné roláčky a zimní svetříky … samozřejmě, že brýle zůstaly ponechány na obličeji, protože byli hodně „in“. Večer jsme se nestačily divit, protože jsme měly všechny doslova rudé obličeje s vypálenými bílými „brýlemi“. Katastrofa pro nás všechny, ještě, že jsme byly domů na zpáteční cestě … k překvapení nás všech se naše obnovená školní výuka vylidnila a zůstalo pár odolných, vetšina z nás skončila doslova z popáleninami i II. stupně. Některé, ve snaze po dokonalejším opálení použily indulonu …
    Letos jsme s manžou přemýšleli, jestli má cenu kupovat lyže našemu téměř 4 synovi, nakonec jsme usoudili, že není ještě takový tvrďák. Necháme tento úkol letošnímu Ježíškovi …

  • quendolina
    quendolina

    Martyčko, díky za článek, úplně jsem si vybavila celou Tvoji rodinku.
    A piš pokračování, hezky se to čte. Já s těmito kurzy zkušenost nemám, oba kluky jsem učila sama a ještě mě to čeká s Toníčkem.

  • Peťka

    Martyčko, pěkný článek.
    Určitě pak napiš, jak pokračuje lyžování!
    Starší dcera byla na kurzu ve třech letech. Chodila 5x a naučila se skvěle. Vůbec jsem nechápala, jak to ty prcky za tak krátkou dobu naučili. Jezdila sama na dětském vleku, uměla zatáčet, zastavit, sjela i prudší kopec…pohoda.
    Takže jsem letos vyndala s velkou slávou z půdy lyže + boty po Šárce, že si to zkusí i Baruška. Velikost skvěle seděla.
    Jenže Bára začala přesně jak píše Petra neskutečně řvát. „Já nechci ty boty zapínat, hrozně mě to škrtí…..hůůůůůůů.“
    Takže z lyžování asi nic nebude, protože si opravdu nenechá přeskáče ani zapnout ( ona je na toto hrozná – třeba nesnáší punčocháče, pořád jí někde něco škrtí, leze někam atd…to zimní strojení je horor!).
    Takže lyžování zdar!

  • Martyčka

    Tamino, zeptám se, jestli Standa Žalud nepořádá i nějaký kurz pro rodiče a budoucí rodičky:-)))

    S garážováním to dopadlo tak, že negarážované auto druhý den ráno opravdu kleklo. Nejdřív jsem si myslela, že je to vtip nebo se mi to zdá, ale bohužel to byla realita. A zrovna, když měl marťas plavání… Asi pomsta za PMK.

    Dopoledne jsem pak strávila přesuny s kočárem, mezitím jsem si pochodila a zazpívala v bazénku. Když jsem ve dvanáct vyběhla z bazénu do školky a zabořila se s kočárem do rozbředlých zmrazků, podlomily se mi nohy. Celou cestu jsem si pak nadávala, že s sebou nenosím příkrm i pro sebe (moje poslední jídlo byla snídaně). Naštěstí dostal Libásek k obědu jabko, které mi po několika kousnutích věnoval, jinak se obávám, že bych snad domů ani nedošla…

  • Ivča a Domča
    Ivča a Domča

    Já když byla ve škole na lyžáku, tak to byla tenkrát noční můra, dneska se tomu už směju.Byla jsem v tom nejhorším družstvu( ty co na lyžích stáli poprvé) a lektorka nás učila sjíždět takový malý ( fakt malej a krátkej) svah. Stejně jsme všichni skončili dole ve škarpě, byli jsme celý mokrý, to se ani nedá popsat, ale když si na to vzpomenu, tak se musím smát.A vím, že jsme děsně záviděli těm co sjížděli ty velký kopce, sjezdovky a měli super oblečení na lyže a tak. My,kteří jsme na lyžích nikdy nestáli, jsme byli oblečení v oteplovačkách a na hlavách čepice s bambulí.Ještě mám z toho fotky, fakt hustý…
    Petro, vím přesně co myslíš s tím padáním. Nás taky učili jak padat, jak co dělat a když šlo do tuhýho, tak každý stejně skončil v příkopu.Jsem ráda, že jsem jenom já nebyla nemehlo( nic ve zlém).

  • Petra Vymětalová

    Martyčko, super. A hlavně doufám, že bude i nějaké pokračování (a klidně můžeš psát i o něčem jiném).
    My zrovna tento týden byli půjčovat Áně lyže:
    vešli jsme do obchodu – řev
    vybrali jsme speciální teplé ponožky a natáhli jí je – řev
    pán donesl přezkáče na vyzkoušení – řev
    nazuli jsme je – ještě větší řev
    padla zmínka o přilbě – řev
    zkoušíme přilbu – řev (uklidnilo ji až to, že na ní byli motýlci a ona má motýlka jako značku ve školce)

    Dojeli jsme na návštěvu a Áňa nadšeně vykládala, jak bude mít „hevmu s motývkama“.

    Jo a k té lyžovací lekci – my jsme na lyžáku strávili první den nácvikem pádů. Prostě hezky na rovince jsme stáli na lyžích a na pokyn padali a pak se snažili zvednout :-))) Asi nemusím říkat, že když pak opravdu šlo do tuhého, tak stejně každý padal naprosto neprofesionálně a na nacvičené bezpečné skládání své tělesné schránky do sněhu jsme si vzpomněli, až když jsme lovili lyže v lese apod.

    Každopádně nezapomeň napsat, co PMK 😉

    PS: jak to vypadá s tou garáží????

  • Pokud by se mi zaručilo, že dostanu za instruktora PMK Standu Žaluda, možná bych se do kurzu přihlásila 🙂 Jinak někteří PMK vyhledávají starší ženy kolem 30…, koupila bych si tu novou bundu, trochu se přičísla a uvidíš. Jestli bude vejrat jako minule, zřejmě k němu promluvilo tvoje fluidum :-)) V tom případě bych se o tom ale nezmiňovala písemně za asistence manžela :-)))
    Pěkný Martyčko, pobavila jsem se a pevně doufám, že se při druhé lekci Standa Žalud pochlapí a nechá děti se i trochu sklouznout ze svahu 🙂

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist