Naši kluci

Milé maminky i tatínkové. Jsem máma třech dětí. První dvě jsou jednovaječná dvojčata. Jsem pro každou špatnost, a proto se s vámi podělím, jak to u nás tehdy probíhalo. Jak to bývá, před narozením dětí mě okolí dostatečně „proškolilo“, že jsem vlastně ani nevěděla, mám-li se na děti těšit, nebo se spíš bát.

Naše dvojčátka se narodila o pět týdnů dříve, ale vzhledem k tomu, že i tak mělo každé tři kilogramy a dýchalo bez problémů, startovala jsem svoji mateřskou kariéru celkem obvyklým způsobem. Jen jsme si při tom užili dost zajímavých chvil. Nečekejte však, že zde budu popisovat dojemné momenty prvního kojení či radost prvního přebalování, to přenechám čerstvým rodičům, od nich to bude autentičtější a určitě i krásnější.

Začalo to už vlastně tím samotným porodem. Cestou na sál se mě sestra ptala, jaké že jsme to vybrali jména pro děti. S klidem jsem jí oznámila dvě chlapecká jména a dál se bavila s manželem.

„Maminko, ale vy jste mi řekla jen jméno pro chlapečka, to druhé musí být pro holčičku!“ jemně připomenula sestra.

Oba jsme s manželem ztuhli. Tady něco nehraje, čekáme DVA kluky, jednovaječná dvojčata, tak jaká holčička? Manžel chtěl zachovat tvář neohroženého budoucího otce a s úsměvem tuto skutečnost sestře oznámil. Zakončil to laškovným mrknutím oka, které mělo sestře naznačit, že ON je těžce nad věcí a fakt ho nic nerozhodí.

„Ale tatínku, takových už tu bylo. Počet dětí a pohlaví je definitivní přece až na porodním sále, tak máte to jméno?“ nedala se sestra.

Tatínek, v tu chvíli barvou úplně splynul se zeleným obložením operačního předsálí. Najednou se přiřítil náš známý porodník a na celou porodnici zvesela provolával:

„Tak co, otče, vy jste nějaký nazeleno, vždyť se ještě nerodí, tak jak ty kluky pojmenujeme?“

„Tomáš a Tadeáš…“ hlesl můj manžel.

„No vy jste teda originální! Budete mít děti jako přes kopírák a ještě jim dáte takovýhle jména,“ řehtal se doktor. „Víte co, já vám ty kluky porodím a jeden bude po mně, co vy na to? Druhý prcek by mohl být po kolegovi, co mi bude asistovat, ale to bych vám fakt  nepřál,“ nepřestával si nás dobírat.

„Fajn,“ povídám, „bude po vás a bude z něj doktor.“ To už se smál i můj manžel. S doktorem si za hlasitého smíchu sestřiček plácli a jelo se na sál.

Jak jsem již předestřela, rodila jsem předčasně. Náš pan porodník je veselá kopa, ale s odstupem jsme se s manželem shodli, že jeho legrácky před porodem bylo celkem nutné odlehčení, protože v tu chvíli netušil, jak budou doopravdy kluci velcí a jak si v prvních chvílích života povedou.  Jak jsem psala, kluci byli úplně v pohodě, veselá nálada mohla pokračovat.

„Tak tatínku, tady je Áčko a tady Béčko, jak jim ta jména rozdělíte?“ Zase ta sestra. Ona nedá pokoj!

„No… vždyť jsme říkali, jeden Tadeáš a ten druhý teda Martin tady po panu doktorovi,“ odvětil lehce nejistě můj manžel. „Oni jsou úplně stejný, já myslím, že je to vlastně jedno, prostě pak zavelím: ,Chlapi, jdeme na fotbal´ a bude to. Ale jestli na tom trváte, tak ten vpravo se na toho Martina hodí víc,“ hlesl odevzdaně manžel.

Z porodnice jsme odjížděli šest dní po porodu. V nemocnici šlo všechno dobře, takže jsem doma očekávala výjevy jako z časopisů. Děti spinkají, maminka si odpočine s nimi, všude naklizeno, milující manžel donese čaj na podporu kojení a pak se vydáme na romantickou odpolední procházku, na cestu nám bude svítit sluníčko… Co na tom, že byla zima v plném proudu a všude sněhu, že i pluhy cestářů mizely v závějích, kojila jsem co dvě hodiny (a to i v noci), manžel pracoval od rána do večera a čaj na kojení mi nechutnal a dojímala mě i znělka Televizních novin. Zpětně bych řekla, že mi vyplavování poporodních hormonů fungovalo skvěle. Stejně jako kojení. Kojila jsem ráda, líbilo se mi to. Poprvé v životě jsem silně cítila, že jsem důležitá a tak trochu nenahraditelná. Manžel to glosoval, že nikdy jindy mě ty děti už tak baštit nebudou. Ač jsem spíše hubená, mléka jsem měla dost, dokonce přebývalo. Abych si ulevila, občas jsem v noci trochu mléka odstříkala a uložila do lednice s tím, že ho v nejhorším dám kočce.  Nikdy jsem však přesně nevěděla, kolik jsem v rozespalosti odstříkala. Mlíko z lednice ale mizelo, to mi bylo jasné hned. Vysvětlení přišlo v době, kdy se mi tvorba mléka ustálila.

„ Miláčku, ty už nekupuješ tu výbornou smetanu do kávy?“ prohodil jen tak mimochodem jednoho večera můj manžel.
„Jakou smetanu myslíš? Nakupovat chodíš teď ty a já kafe nepiju.“
„Mám na mysli tu v té lahvičce, co vypadá jako od sunaru a …“ manžel se zarazil a já se rozesmála.
Ano je to tak, můj manžel si lil do kávy jedinou potravu svých potomků a ještě ji považoval za delikatesu. Ovšem jen do doby, kdy zjistil, co že to doopravdy pil. Však mu to Martínek spočítal.

Věděla jsem, že kojené děti nemusí několik dní kakat. Ale znáte to, čerstvá matka…  Po třech dnech, kdy měl Martin plínku vždy jen počůranou, jsem začala propadat panice. Dítě bylo spokojené, evidentně mu nic nescházelo, spíš přebývalo – máma na zabití. Každou chvíli jsem se mu štrachala v pleně, cvičila nožičkama, sahala na bříško, zda je měkké. Večer přišel manžel a samozřejmě si po chvíli všiml, jak naše dítě „terorizuji“. Jemně mi Martínka vzal, jeho oči mě s výrazem „nech to na odborníkovi“ krásně pohladily a směrem k dítěti chlapsky prohodil:

„ Mates, pojď, omrkneme, co tu mámu na těch tvejch plenách tak dojímá.“ Rozbalil malého, zvedl mu nožky a… „Martine!“ Dostal přímý zásah přímo do obličeje!

Když jsme se doma pořádně všichni zaběhli, tatínek kluků pyšně vyrukoval s návrhem, že SÁM vezme oba kluky na procházku a já že si mám odpočinout. Bylo mi jasné, že můj odpočinek by se v ideálním případě měl doma projevit v podobně nějakého dobrého oběda, ale i tak jsem celkem ráda souhlasila. Manžel opravdu s dětmi od samého počátku pomáhal, co mu síly stačily, dokonce  i v noci vstával a přebaloval, tak jsem mu chtěla udělat radost.

Venku bylo nasněženo, trochu mrzlo. Z okna jsem se ještě s manželem loučila. Manžel se otočil, mával a v tom se to stalo. Zabržděný kočár se po uklouzaném povrchu sám rozjel. Zoufale jsem zaječela: „Kočár!“ Než manželovi došlo, co se děje, kočárek i s dětmi uvnitř malým drcnutím zastavil o obrovskou hromadu sněhu u našeho plotu. Kluci stále spali, evidentně jim nic nebylo, tak se můj muž jal vyprošťovat kočár, jemuž nikdo z našeho okolí neřekl jinak než tank. To už jsem samozřejmě vylétla z domu i já, v obavách, zda jsou děti v pořádku. Pohled, který se mi naskytl, mě totálně odrovnal. Manžel tahal kočár z hromady sněhu, klopýtal, klouzal, funěl, supěl, nadával si. Zároveň přiložili packy a zuby k dílu naši dva statní labradoři. Jeden tahal manžela za bundu, druhý hrabal u koleček kočáru, až sníh lítal na všechny strany, především pak manželovi do obličeje. Chtěla jsem se také k tomuto výjevu jako z pohádky O veliké řepě připojit, ale podjely mi nohy a zajela jsem do hromady sněhu hned vedle kočárku. Dodnes netuším, jak jsme se z té šlamastiky vyhrabali, ale sousedka, která nás tehdy sledovala z okna, piští smíchy ještě teď, když na tuto historku padne slovo.

Vážení, podobných historek máme v rodinném archivu spousty. Mezi evergreeny patří třeba ty, jakým způsobem naše děti kdo rozeznával, ale to už je  jiná kapitola. Dnes už jsou naši kluci předškoláci a věřte nebo ne, Martin nedávno přišel s nápadem, že se z něj stane doktor.

Všem, kteří jste dočetli až sem, přeji, aby vám vaše děti dělaly jen  samou radost a abyste si s nimi užili spousty legrace. Doufám, že se pak také podělíte!

Napsal/a: Inna2