Vzpomínky na nemocnici a strach z doktorů

Rubrika: Péče o dítě

Moje nejranější vzpomínky jsou spojeny s nemocnicí. Skrze tyčky postýlky vidím skříňku s loutkovým divadlem, dlouhou, bleděmodře vymalovanou chodbu – a také sestru Soňu. Její obličej už si vybavit nedokážu – vzpomínám si jen na její vřelý, přátelský hlas a cítím jistotu, kterou kolem sebe šířila…

Byly mi tenkrát tři roky a během letního pobytu u babičky jsem dostal černý kašel, který vyústil v oboustranný zápal plic. A tak mě nakonec odvezli sanitkou – daleko, až do dětské nemocnice ve Stockholmu. Maminka zůstala několik dnů ve městě a každý den mě v nemocnici navštěvovala. Nakonec ale musela odjet domů, kde ji potřebovali moji malí sourozenci. Vím, že se jí neodjíždělo lehce. Nezdálo se jí správné nechat mě tam takhle samotného. „Ale jen jeďte,“ uklidňoval ji lékař. „Lars je stejně z těch vašich návštěv jen zbytečně rozrušený.“
Tak se to tehdy říkalo. Hádám, že v dobré víře.

Když maminka odjela, přejmenoval jsem se, a když mě sestřičky oslovovaly mým jménem, neodpovídal jsem jim.
„Nejmenuju se Lars, ale Pettersson,“ vysvětloval jsem. Nakonec to dopadlo tak, že mi všichni říkali Petterssone, protože to byl jediný způsob, jak se mnou komunikovat.

Z nemocnice mě propustili až po mnoha týdnech. Domů to bylo šedesát mil, a než si maminka zařídila vše potřebné, aby se pro mě mohla do té dálky vydat, bydlel jsem několik dní u tety. Když jsem ji pak uviděl, běžel jsem se schovat. Teta mě našla a já se podezíravě zeptal:
„To je Petterssonova máma?“
Já sám se na to vůbec nepamatuji, ale mamince se už navždycky tahle věta zaťala do srdce jako trn.

Dlouho jsem si myslel, že mě tenhle pobyt na dětské klinice nijak zvlášť neovlivnil. Vzpomínky jsem nevnímal jako jednoznačně nepříjemné, a když maminka někdy vyprávěla o tom, jak jsem se přejmenoval, připadalo mi to jako celkem zábavná historka. Jenže o pětadvacet let později jsem se náhle v té bleděmodře vymalované chodbě ocitl nanovo – to když jsem začínal na dětské klinice lékařskou praxi. Jak jsem tam tak stál, okamžitě jsem všechno poznal. Hned jsem věděl, kde je pokoj, ve kterém jsem tehdy ležel – a zároveň mě přepadl hrozivý strach, s nímž se čas od času potýkám až dodnes. Ještě pořád mě totiž budí – i když čím dál řidčeji – děsný sen: stojím v posteli s ohrádkou, křičím a pokouším se dostat ven. Probouzím se vždy splavený potem a v dlaních ještě cítím chlad kovových tyček. Jsem vlastně za ten sen docela rád, protože mi pomohl se s tím nepochopitelným strachem vypořádat; teď, když už vím, odkud se vzal.

Zážitek s Larsem a Petterssonem mě názorně poučil o tom, že pobyt v nemocnici může v duši i těch nejmenších dětí – tak malých, že se nám zdá nemožné, že by si mohly cokoliv pamatovat – zanechat velmi hluboké stopy. Navíc díky této zkušenosti také lépe rozumím rodičům – mnozí z nich mají někde hluboko v duši uloženy obdobné vzpomínky, které jsou zdrojem všech těch nepříjemných pocitů, které zažívají při každé návštěvě nemocnice. Těch pocitů už se nikdy nezbaví – a někdy může k jejich vyvolání stačit i jen projíždějící sanitka. Teď mluvím o úzkosti a strachu, které nás přepadají pokaždé, když musíme se svým dítětem do nemocnice… Na celé věci je ale nejhorší fakt, že náš strach je nakažlivý a my jej přenášíme na dítě, které by teď ale ze všeho nejvíc potřebovalo cítit bezpečí. Z tohoto důvodu je nanejvýš důležité, abyste své špatné vzpomínky zpracovali – třeba tím, že o nich budete mluvit s rodiči. Nebo se vypravte přímo na „místo činu“.

Ale ruku na srdce – od té doby se toho přece tolik změnilo! Léky dnes mají lepší chuť, injekce už tolik nebolí a lékaři používají úplně jiné formy umrtvení a narkózy. A co je úplně nejdůležitější: potřeby dítěte během pobytu v nemocnici se dnes setkávají s daleko větším pochopením – volné návštěvy, rodiče mohou s dítětem zůstat i přes noc, terapie hrou, škola… Proto se snažte nevnímat situaci ve smyslu:
„Proč musí prožívat to samé, co já?“ Říkejte si místo toho:
„To je škoda, že jsem nemohl ležet v nemocnici za dnešních podmínek!“
O dodnes přetrvávajících nedostatcích všichni víme a musíme se je pokusit společnou rukou odstranit.

Jedná se o ukázku z knihy Dítě je nemocné! Co mám dělat?.
Vydalo nakladatelství Motto, 2009.
Od 10. do 30. března můžete 3 výtisky této knihy vyhrát v soutěži Víte…?.

Napsal/a: Lars H. Gustafsson

Toto taky stojí za přečtení!

Pořízení tažného zařízení je snadné a cenově výhodné

Disponovat vozem bez tažného zařízení není žádný hendikep, jak by se mohlo zdát. Pokud potřebujete využívat přívěsný vozík, karavan, nosič

Čtu dál →

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →

Návod na výrobu vánočního zvonečku

Vánoce se pomalu ale jistě blíží a proto je vhodné ve volných chvílích začít s přípravou vánočních ozdob. Největší radost

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)

  • Petra Vymětalová

    … nikdo nemá vzpomínky na pobyt v nemocnici?

    Tak teda začnu já 😉
    Naštěstí s holkama jsem nemocnici nezažila, když nepočítám standardní pobyt v porodnici (ťuk, ťuk). Sama jsem byla v nemocnici třikrát během první třídy a jednou ve čtvrté, ani na jeden z těch pobytů nevzpomínám moc ráda.
    Jako prvňáček jsem byla vždycky bez návštěv, ze stejného důvodu, jak to píše autor knížky, ze které je ukázka – rodičům návštěvy nedoporučili, aby mi prý pak nebylo líto, až budou z návštěvy odcházet. Mamka mi aspoň ráno mávala do okna, jak chodila kolem do práce, ale ne vždycky se mi podařilo u toho okna zrovna být.
    Pamatuju si na sestru, která nutila všechny děti do jídla, a na finty, které jsme vymýšleli, abysme nemuseli pozřít tlusté maso a žampionový sýr (ten nemůžu dodnes). Taky podávání léků stálo za to, já neuměla polykat prášky, takže to byl boj. Čím drsnější sestra nastoupila, tím hůř to šlo. Brrr.
    Nevím, jestli to bylo všude, ale u nás platit absolutní zákaz jakýchkoli sladkostí. Babička mi jednou napekla vanilkové rohlíčky a poslala po našich do nemocnice. Sestřička na příjmu jim je ale poslala zpátky domů.

    Na druhou stranu jsem se v nemocnici pokaždé i něco naučila – když jsem byla na infekčním v úplně jiném městě, naučila jsem se psací „b“, když jsem psala pohled domů. Ve čtvrté třídě jsem se tam zase neaučila celou azbuku – ležela jsem na pokoji s páťačkou 😉 Což pro mě v té době rozhodně nebylo nijak utěšující 🙂
    Tak si kolikrát říkám, že ač ani v dnešní době to nefunguje v nemosnicích tak, jak by mohlo, opravdu je to podstatně lepší. I přesto doufám, že tohoto zážitku budou naše holky ušetřeny.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist