Moje maminka má moc ráda bylinky, jak já říkám: je všehodruhová. Vaří si čajíčky ze všeho, co má kvítka a lístečky, a na všechno, co kde bolí. A když se poraní nebo řízne na zahradě, zafačuje si podle potřeby ručku či nožku do nějakého „jetele“ a za dva dny hopká jako srnka.
Styděla jsem se před svými spolužáky, když se moje matka znenadání vrhala po různých bylinách a když se pak v kleče na čtyřech dožadovala: „Mohla by ses na to podívat?“ A chtěla po mně, abych se spustila na všechny končetiny a studovala tvar lístečků a bádala nad barvou kvítků… děsuplná představa! Pokoušely se o mě mrákoty! Ohrnovala jsem nos!
A když jsme zasedli ke společnému stolu, nikdy si neodpustila nám celé jídlo zasypat „něčím“ zeleným (petrželkou, pažitkou, pórkem apod.). Všechno bylo zelené. Jak já jsem to nesnášela. Jen jsem čekala na okamžik, kdy nám jednou řekne: „Jděte se ven napást, ať to mám bez práce!“
A tak se na mě „matka příroda“ rozhněvala… Zcela oprávněně.
Za můj opovržlivý a přezíravý „tón.“
Začalo mě škrábat v krku. Přes den ve škole se to ještě dalo vydržet, ale večer se škrábání proměnilo v bolest. Při každém polknutí mi vyhrkly slzy. Maminka mi nabídla pomocnou ruku: „Chceš připravit šalvěj?“ Suše jsem konstatovala: „Nechci, vezmu si prášek.“ Vzala jsem si prášek, ale nedělo se vůbec nic. Jako bych ho nespolkla. V noci jsem nemohla spát. Polykat prostě musíte, ono to jinak nejde. A přidala se teplota. Ráno se mnou maminka šla k doktorovi, poté, co si pečlivě prohlédl moje krční mandle a prohlásil: „Ty musí ven“, mi předepsal Penicilin. Neschopná pohybu jsem se placatila v postýlce, tiše i nahlas skučela, střídavě nadávala i plakala, byl to děs, bolest byla hodně silná a ostrá. Antibiotika nezabrala. Na kontrole pan doktor předepsal další. Využívala jsem další… No a pak – po třech týdnech nevěda si se mnou rady, poslal nás na krční. Specialista koukl do papírů, ověřil si využívaná antibiotika, prošťáral mi všechny otvory v hlavě a pravil: „To chce šalvěj.“ Vykulila jsem očka. A on opakoval: „Říkám, že to chce šalvěj.“ Už už jsem otevírala pusu, že se zeptám, zda opravdu vystudoval medicínu… jenže jsem nestihla promluvit, psal papíry, diktoval sestřičce a dával instrukce: „Kloktat v co možná nejsilnější koncentraci 6x denně.“ A vyšoupl nás z ordinace.
Dva dny. Pouhé dva dny trvalo mé uzdravování.
A maminka neřekla ani slovo.
Nemusela….
Nebudu předstírat, že jsem ve čtrnácti letech zmoudřela a od té doby milovala všechny bylinky. A nechci předstírat ani teď, že už všechno znám a všechno vím. Nevím. A je toho ještě hodně, co nevím. Je ještě spousta knih, které jsem nestihla přečíst…
Ale jedno už vím s jistotou, matka příroda má obrovskou sílu a my ji neumíme využít.
A když mě dnes začne škrábat v krku, vykloktám si večer šalvějí… A nebudu muset do lékárny, mám ji doma, je to moje jistota 🙂
Článek byl zařazen do soutěže Napište o bylinkách a vyhrajte Bylinky pro děti a maminky, do které můžete až do konce března 2009 poslat svůj příspěvek i vy.
Cenu do soutěže věnovalo nakladatelství Grada Publishing.
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)
Heloušku, děkuji.
A přeji pěkný den.
Hezký článek.
Rozesmálo mě – jděte se ven napást…
Kekunko, moc a moc děkuji.
Tvé pochvaly si cením a dělá mi radost.
(objevuješ se tu zatraceně málo
a moc málo komentuješ příspěvky :-))))
Padmé, opět krásný a úžasný článek! 🙂 Nemůžu jinak, dávám 5*. 🙂 Skvěle vyvážené pobavení i poučení. Dík a piš dál! 😉
Petro, nebude to náhodou tou „životní zkušeností“??? :-)))
Pokud je mi známo, je geneticky nepřenosná … to už bychom byli dávno někde jinde … :-)))
A ke kadeřavce můžu ze sebe jen vymáčknout: „tak, tak“ 😀
… a já očima nejím… jdu po čeníšku a pak přijde na řadu mlsný jazýček 🙂
Padmé, no jo, maminka má holt vždycky pravdu 😉 – a nevím, kdo to řekl nebo napsal, nejhorší na tom je, že většinou to je skutečně pravda 😉
Podtrženo, sečteno – opět jsi nezklamala. Navíc jsi mi připomněla oblíbenou kadeřavku naší mamky, která nám ji sypala do polívek, na brambory, chlebíčky, čímž tyto pokrmy pro mě ztrácely na lákavosti. Těžké bylo vysvětlování, že se sice jí i očima, ale když to ten mlsnej jazyk nechce, tak žaludek se moc nepoměje 😉
(Mamko, nic ve zlým ;-))
Ájíku, děkuju ti.
A co se týká tvého syna – však jsem taky napsala „přechodné období“ – takže dobře víš, že TO přejde :-)))
A samozřejmě s tebou souhlasím: nejlepší škola je zkušenost. Já to jen říkám jinými slovy: „není nad to, když si natlučeš sám“ – podruhé si už nenatlučeš 🙂 aneb jen hloupí dělají stále stejné chyby, ti chytří dělají stále nové :-)))))))
Babofko, přísahám, že jsem tenkrát nezmoudřela a zároveň slibuju, že nezmoudřím :-)))) a jinak díky, díky, díky 🙂
Jsem ráda, mám na mysli doopravdy a skutečně ráda, že se ti můj příspěvek líbil. Kdybys mě viděla, jak se tady dmu… teda prsím… no, spíš dmu .. ;-D
Přeji krásný sluníčkový den 🙂
Předčasně zmoudřelá Padmé 🙂 to je moc hezký článeček, krásně se to čte, milounké pohlazení… Posílám ti oprávněně „řád zlatého písmenka“ 😉
Padmé, moc hezký článeček! :))
Jéje, nejstaršímu synovi je bezmála 13 a já VIDÍM, co si o nás někdy myslí…. :))))
Nicméně – nejlepší škola je zkušenost, říkám to pořád 🙂
Tak ať bylinky hezky rostou :))
Mobile Sliding Menu