Foukám, foukám na bolístku… část 1.

Nic nebolí tolik rodičovské srdíčko, jako dětský pláč. A nejvíce tehdy, jedná-li se o pláč nemocného dítěte.

Nemocné dítko mívá velké výkyvy nálad a je mnohem víc plačtivé.  Některé děti jsou statečné a jiné si naopak nemoci užívají, nechají se rády „obskakovat“ a rozmazlovat. Dítě není dobré litovat, ale je zapotřebí zaujmout citlivý a pozitivní přístup.

Pozor na falešné sliby!!!

Psychika nemocného dítěte je velmi křehká a zranitelná, proto bychom se sliby typu „Když si vezmeš broučku ten sirup proti kašli, tak určitě přestaneš hned kašlat!“ měli zacházet velmi opatrně. Dítě bere sliby doslova a bezmezně jim důvěřuje. Mnohem lepší bude, když si otevřeně s dítkem promluvíte… Proč má horečku, proč zrovna teď musí polykat léky, proč mu děláte zábaly tepových míst a proč trváte na tom, aby hodně pilo. Dítě tak lépe pochopí, co se děje v jeho tělíčku, a že k uzdravení může a musí samo aktivně pomáhat. Nejlepším povzbuzováním je samozřejmě pochvala, jak statečně nemoc nese!!!

Velký pozor si ale dávejte i na vyčítavé věty „Ty už jsi zase nemocný, to abych zase zůstal/a z práce doma!!!“ Dítě za svou nemoc nemůže!!!

Když dítě odmítá léky

Děti se dovedou chovat často tvrdohlavě a většinou si k tomu vyberou ten nejméně vhodný okamžik, ke kterým patří i podávání léků.

Jestliže potřebujete, aby to vaše poupátko bez dlouhých průtahů nebo plačtivých scén spolklo léky, vyhněte se dlouhým řečem a přípravám. Dítě je jako radar, který bezpečně zachytí vaši váhavost nebo nervozitu. Nejlépe uděláte, když jen tak mezi řečí přijdete k dítěti a „mimochodem“, jen tak uprostřed vašeho rozhovoru, prohodíte: „Tady si vezmi prášek.“  Buďte suverénní a nepřipouštějte žádnou diskusi o oddálení léku.

Jestliže jste v situaci, kdy není nutný takto rychlý přístup, můžete dítěti nejprve vysvětlit, proč si lék musí vzít. Pozor!!! Je velmi důležité, abyste to udělali dřív, než se k němu budete blížit se lžičkou v ruce.

Po spolknutí medicíny se dítko snažte rozptýlit nějakou malou hrou nebo básničkou. A samozřejmě nezapomínejte chválit, jaká je to šikulka!!!

Pár triků, jak na podávání léků

Při podávání léků můžete také odpoutat pozornost básničkou, kterou budete ovšem říkat jen v ten daný okamžik… něco jako „malý ozdravný rituálek“.

Kapky můžete ukrýt do pudinku nebo oblíbeného jídla.

Rozdrcenou tabletu vsuňte do koláče, kousku chleba nebo banánu, tvarohu…  (Honzíkovi jsem loni dělala ATB jogurto-sendvič… jogurt-rozdrcený penicilin-jogurt. Zapíjel to velkým douškem vody. Samozřejmě, že vše probíhalo za jeho velké asistence, kdy drtil prášky a hlídal každé pidi-zrníčko penicilinu, aby nevykukovalo z jogurtu.)

Některé děti jsou šikovné a brzy umí tablety polykat v celku. Obecně ale platí, že teprve „předškoláci“ zvládají bezproblémové polykání tablet.

Nechte dítě „trénovat“ – ne s léky, ale například s kouskem vařené zeleniny, kterou vyříznete do tvaru léku. Vše připravte jako hru a buďte trpěliví. Rozhodně dítě netrestejte a nevyčítejte mu, že se polknutí nezdařilo. Je taky dobré dítěti říct přesný postup polknutí léku: „Vezmu tabletu, položím si ji co nejdál na jazyk a zapiju velkým douškem vody. Když ji nepolknu, napiju se znovu. Nic to není, jako když omylem někdy spolkneš bonbon.“

I zavádění čípku chce trošku „fíglů“… špičku čípku potřeme trochou olejíčku nebo ji navlhčíme, zavádění je pak snadnější a tím pádem méně stresová situace pro malé dítě. Jakmile zasuneme čípek do konečníku, přidržíme hýždě u sebe (cca 1 minutu), aby dítě instinktivně čípek nevytlačilo.

Uklidňování hlasem

Nejlepším tišícím lékem na psychiku nemocného dítěte je pohlazení a kdykoliv otevřená náruč k mazlení a zklidnění nemocného dítka. Mluvte s dítětem uklidňujícím hlasem nebo mu můžete i něco zazpívat. Velmi záleží na tom, jaký výraz svému hlasu dáte, protože dětské ouško je velmi citlivé. Jakmile dítě vycítí z vašeho hlasu něhu, tak ji nechá do sebe vplynout. Zároveň také pochopí, že se o něj staráte, a to dítko uklidní.

Domča je právě „požitkářka“ a nemoc si dokáže velmi, velmi užívat. Potřebuje neskutečně zvýšenou pozornost, jinak i při obyčejné rýmě to vypadá, že se rána nedožije.  Honzíkovi od malinka stačí, když se mi smotá v náručí a slyší hlas. A protože jsem nevěděla, co mám klidným „monotónním hlasem“ pořád povídat, tak mu od 6 měsíců vypravím pohádku „O řepě“.  Malinko jsem si upravila konec, tak abych ji mohla vyprávět i v polospánku pořád dokola…

„… a když řepu vytáhli, tak ji dovezli do chaloupky, kde ji očistili, umyli a udělali z ní kompot, který má hodně vitamínu, aby v zimě nebyli nemocní. A když přišlo jaro a z políčka zmizel poslední sníh šel dědeček na pole a zasadil řepu… Řepa rostla a rostla, až byla véééliká převeliká. Dědeček chtěl řepu vytáhnout a táhl, táhl… ale řepu nevytáhl! Zavolal na babičku… atd.“

Je to takový náš „bolístkový rituálek“. Uvědomila jsem si to až před 2 lety, kdy jsme se jen tak povalovali a mazlili a mě napadlo říkat pohádku „O řepě“. Po pár slovíčkách jsem byla zaražena Honzíkovou nechápající větou „Ale vždyť nejsem nemocný?!“ Tehdy mě to hrozně moc zarazilo, ale i mile překvapilo. Takže pohádka „O řepě“ se u nás povídá jen jako tišící lék. A Honzík se jí sám dožaduje.

Napsal/a: suodal