Jídlo a tresty

Jestliže bude při jídle docházet ke střetu sil mezi rodičem a dítětem, nastane nevyhnutelně krize. Jablkem sváru může být to, co dítě jí, nebo způsob, jakým jí. Jestliže je „třeba“ jíst, jestliže dítě musí uspokojovat příkaz a už ne chuť, boj je téměř nevyhnutelný. Když dítě cítí, že to, co sní nebo nechá na talíři, přitahuje pozornost, už není svobodné a brání svou autonomii tím, že rodiče provokuje…

„Bez jídla!“
Roman (4 a půl roku) se u stolu chová nesnesitelně a i nechutně. Stále se jenom vrtí, křičí, útočí na sourozence, hraje si s tím, co má na talíři. Jeho vinou je společné jídlo pro všechny neúnosné. Otec, který mu to nehodlá trpět, ho několikrát poslal do dětského pokoje a jídlo už Roman nedostal. Zdá se však, že takové lekce k ničemu nevedou. Roman vztekle odejde od stolu, ale při první příležitosti všechno začne znovu.
Jídlo má, jak jsme viděli, důležitý citový a symbolický význam. I když dítě nemá hlad, bude odnětí jídla emočně interpretovat způsobem zcela nepřiměřeným banální situaci. Je to jako citové odmítnutí, jako nepřekonatelná potupa. Vinou intenzivního hněvu nebo úzkosti taková lekce ztrácí účinnost a spíš posiluje postoj odporu. Větší cenu by mělo, kdyby rodiče Romana upozornili, že jeho neúnosné chování u stolu povede k tomu, že bude jíst sám, v jinou dobu a na jiném místě. Pak by šlo o logický efekt jeho nespolečenského chování, a ne o odnětí jídla.

„Když nebudeš jíst zeleninu, nedostaneš zákusek!“
Zákusek je zde odměnou a jeho odepření trestem. To znamená, že jíst nebo nejíst je převedeno do rejstříku dobra a zla, stává se podnětem k morální lekci a přestává být potěšením. O přirozených potřebách se nemá vynášet morální soud: o tom, jestli člověk má hlad, nebo ne, jestli se mu chce spát, nebo ne, jestli chce jít na stolici, nebo ne. Takže tresty tohoto typu jsou v této oblasti naprosto neadekvátní.
Namítnete: „Ale tady jde o zdraví, on jí jenom maso, takže má zácpu. Je tedy třeba ho nutit!“ Člověk sedí u stolu, aby se najedl v příjemném prostředí. Maminka, která se neustále stará o to, co její dítě pozřelo, mu tak kazí radost a narušuje i vztah, který mezi nimi existuje. Je třeba mu při vhodné příležitosti vysvětlit, jak funguje zažívání a proč je lepší jíst také zeleninu. Zajisté, dítě okamžitě nepochopí, že například mezi jeho zácpou a čerstvou zeleninou je souvislost. Stejně tak mu nebude okamžitě srozumitelný pojem „vitaminy“. Ale to není nutné. Pro jeho rovnováhu je zdravější, že nebude nuceno polykat, co nemá rádo, než jíst zeleninu. Takže se uvolněme a zajímejme se spíš o osobnost dítěte než o to, co vchází do jeho trávicí trubice.

Vydírání
„Jedna lžička za maminku, jedna lžička za tatínka…“
Tato dobře známá metoda, která se bohužel někdy krátkodobě osvědčí, vychází z prostého citového vydírání. Přináší stejné nevýhody jako nepokrytý nátlak; nebere totiž v úvahu, že i když někdy s jídlem roste chuť, rozhodně neroste pod nátlakem! Z formulace totiž dítě pochopí, že musí jíst, aby rodičům udělalo radost, nebo aby zajistilo přežití maminky, tatínka, ba dokonce celé rodiny (protože většinou se uvádí celá plejáda jejích členů).
Jenže člověk přece nejí pro druhé, jí pro sebe.

Bonbon jako útěcha
Není to dozajista jen bonbon, kterým rodiče rozptylují dítě, je-li smutné nebo má-li strach. Toto řešení sice vychází z lásky k dítěti, ale pakliže se stane součástí výchovného systému, připravuje dítě o důležitý mechanismus obrany proti úzkosti.
Tomáš má citlivé a oddané rodiče, které vždycky velmi rozrušilo, když dal najevo sebemenší úzkost nebo neklid. Když byl malý, pokaždé se ho snažili rozptýlit, aby ho co nejrychleji uklidnili. Nyní mu slibují bonbon nebo zmrzlinu, aby přestal plakat nebo aby se uklidnil. Zdá se, že je tento systém úspěšný, protože Tomáš je zdánlivě veselý a bezstarostný chlapeček. Srdnatě čelí injekcím a zubaři díky tomu, že má slíbeny tyto pamlsky. V noci však mívá hrozné noční můry, a když se vzbudí, vůbec si na ně nepamatuje.
Jaký je vztah mezi bonbonem pro útěchu a Tomášovými nočními můrami? Jeho rodiče se tolik snaží uchránit ho před pocitem úzkosti, že ho nabádají, aby myslel spíš na potěšení (tedy na pamlsek) než na nepříjemnou situaci; nedávají mu téměř čas, aby si ji sám vůbec uvědomil. Tomáš tuto metodu přijal za svou – jedině to, co je příjemné, má právo být pociťováno. Chlapec je však ve svém nevědomí terorizován, protože když člověk nemá možnost naučit se čelit nebezpečí, cítí se vydaný všemu na milost a nemilost. A v noci, když metoda spočívající na vůli myslet na dobré věci a špatné zapomenout už nefunguje, se Tomáš ocitá tváří v tvář svým strachům.

Bonbon jako odměna
Stejným způsobem pak nabízení odměny ve formě sladkostí posunuje motivace – jestliže dítě kvůli bonbonu dojí, co má na talíři, není to proto, že má chuť k jídlu, ale proto, že bylo vydíráno. Stejně tak sladkost není dávána „pro radost“, ale protože dítě „udělalo radost“. A jestliže klidně sedí, není to proto, že se tak chce chovat a učit se sebeovládání, ale proto, aby získalo bonbon, čokoládovou tyčinku nebo zmrzlinu… Tento typ odměny zvyšuje hodnotu orálního uspokojení na úkor jiných, méně regresivních motivací (respekt, autodisciplína), které jsou pro vývoj dítěte vhodnější. Navíc tato metoda, která je založena na vydírání („Když budeš hodný v obchodě, dostaneš bonbon“), učí dítě vydírat ostatní… a začne u rodičů.
Podobně odměna typu: „Když dojíš to maso (nebo tu zeleninu), budeš si moci jít hrát (nebo se dívat na televizi)“, tak jako ta předešlá patří mezi formy vydírání a nese v sobě stejné nevýhody.

Nebojte se stanovit hranice
Když dítě pochopí důležitost, kterou jeho okolí přikládá stravě, samo z ní může udělat prostředek vydírání.
Kryštof (4 roky) velmi touží zhlédnout videokazetu, kterou mu rodiče koupili. Jen co dojdou domů, už se ptá: „Když se hned najím, dovolíte mi pak dívat se na televizi?“ Rodiče mu však vysvětlují, že ještě není čas k jídlu a že se na svou kazetu podívá potom. Kryštofovi dělá potíže vyrovnat se s touto frustrací a chodí sem tam po bytě. Konečně vidí, že maminka připravuje jídlo. Jakmile je u stolu, vyjednávání začíná znovu, chlapec rozdělí na dvě poloviny to, co má na talíři, a řekne: „Když sním tohle (polovinu), dovolíte mi hned se podívat na tu kazetu? Kdybych si vzal talíř, mohl bych jíst u televize.“
Jestliže rodiče povolí, protože si myslí, že hlavní je, aby chlapec jedl, je konec s jídlem, u kterého se schází celá rodina! Ale hlavně bude nahlodána rodičovská autorita. A pomocí takovýchto drobností se z Kryštofa, jestliže tomu rodiče nezabrání, stane domácí tyran.
V tomto věku totiž rozhodně dokáže snést frustraci z čekání na to, až svůj film uvidí, a dokáže pochopit, že se kvůli tomu nebude spěchat s jídlem. Společné stolování je jednou z forem společenského života, kterou si má osvojit. Rodiče mu tedy prokážou dobrou službu, když mu vysvětlí, že jestli chce jíst méně nebo vůbec, záleží to na něm, ale že doba jídla se tím nezmění, a jedině až bude po jídle (až i rodiče dojedí), může se jít podívat na kazetu, jak bylo dohodnuto.

Napsal/a: Bonnot-Matheron Silviane