Zapomenuté zpívání

Rubrika: Volnočasové aktivity, Výchova školáka

Byla jednou jedna malá holčička, jmenovala se Anička. Anička byla šikovné, zdravé, hravé a zvídavé malé děvčátko, které moc rádo zpívalo a tančilo…

Jak by také ne, zpívání a tanec je nám všem přirozená, do vínku daná vlastnost. Anička s velikou radostí a vášní předváděla „své umění“ mamince a tatínkovi a dělala jim tím velkou radost.

Jak Anička rostla, zdálo se, jakoby její zpěv a tanec přestal oba rodiče zajímat. Co bylo ale postupem času vůbec nejhorší, že se rodiče začali na Aničku i trochu zlobit. „Prosím tě, nech těch blbostí, a jdi dělat něco pořádného. Už máš uklizený pokoj?“  slýchávala  Anička čím dál častěji.

Nechápala, proč se na ni rodiče zlobí za něco, co bývalo pro celou rodinu velkým potěšením…

Vzpomínala, jak jí rodiče tleskali, když napodobovala známou zpěvačku, nebo jak v sukýnce s volánky tančila jako o život, až málem upadla na zem. Tatínek ji obdivoval a říkal, že je to jeho malá víla… Rodiče byli nadšení z každého „uměleckého pokroku“ své dcerky, ale jak byla větší a větší něco se pokazilo…

Nebyla už nálada poslouchat „skřehotání“ malé slečny, nastal čas zasvětit ji do „důležitých povinností“.

Ve škole to bylo něco podobného

Její spolužačka Adélka měla krásný, křišťálově čistý hlásek a paní učitelka na jakékoliv vystoupení vybrala právě Adélku…

„Nooo, Aničko, ty budeš raději recitovat, ano!?“

… Co tím paní učitelka myslí? Že nemůžu zpívat? Vždyť já zpívám tak ráda, proč mi nedá šanci? … říká si v duchu pokaždé Anička – ovšem nikdy se nic nezmění…

Anička dospívá a z malé slečny se stává slečna velká

Na zpívání raději zapomíná, aby si „neutrhla“ nějakou ostudu…

S velkým zaujetím obdivně sleduje různé úspěšné zpěváky, zpěvačky a kapely, zpívá si tajně své oblíbené songy a sní o tom, jak stojí na podiu a zpívá… Považuje to za velkou troufalost, říkat něco takového nahlas, tak ji ani nenapadne se někomu svěřit s tím, že jí ta hudba a zpívání přitahuje a že ji činí šťastnou

Z Aničky se stává maminka a manželka

Svým dětem raději nezpívá, co kdyby jim to nějak ublížilo… přece nemůže svým dětem kazit sluch… Její děti odrůstají a Anička má více času jenom pro sebe. Něco uvnitř  ji „dloubá“. Cítí, že potřebuje něco udělat, něco zkusit, nějak se pohnout…

Až jednou narazí na webové stránky lektorky, která nabízí jakousi alternativní výuku zpěvu. S Aničkou tahle nabídka tak moc zarezonuje, až se celá zachvěje!

„Jééé, kdy já jsem naposledy zpívala!“ „Jak moc dobrá zpěvačka bych vlastně mohla být…“

„Co to zkusit, udělalo by mě to šťastnou, …“ přemýšlí Anička, až jí to nedá a přihlásí se na hodiny zpěvu.

Jako pytlík neštěstí a absolutního nesebevědomí přijde k oné lektorce a tiše hlesne, že vůbec  netuší co tam dělá, že se stydí zpívat, a že vlastně ani zpívat neumí…

Lektorka ví, že za každou touhou se skrývá nějaký talent, a rozhodne se, že Aničce pomůže najít ztracenou radost ze zpívání a ukáže jí, jak velkou sílu a možnosti má její hlas!

Anička je štastná, vše se daří lépe a je čím dál sebevědomější….

V dospělosti tak Anička hledá sama sebe, a překonává své bloky z dětství – o co by to bylo jednodušší, kdyby měla skutečnou podporu?…

Typický příběh!

Kdo z vás se v něm poznal?

Ano, takto vzniká většina bloků, které nám brání se naplno otevřít takové úžasné činnosti, jako je zpívání. Zpívání je doslova „samoterapeutické“, prospěšné po stránce duševní i fyzické!

Je to naše zapomenutá přirozenost, kterou naši předkové prováděli každičký den.

Ráda bych apelovala na to, aby rodiče své děti v těchto činnostech podporovali. A to i přes to, že třeba budou muset překousnout, nějaké nelibé tóny, výstupy či kreace.

  • Zpívejme s dětmi, nechme je zpívat, nechme je tančit, ať je jim 5, nebo 15 let…
  • Nezakládejme v jejich dušičkách zbytečné bloky k činnostem, které je dělají šťastnými!
  • Nemusí to být hned Gotťáci, nebo Houstonky, aby se mohly muzikálně projevovat, dle jejich potřeb.

V minulosti bylo již zákazů, příkazů co jak má vypadat dost! Naučené, leč nesmyslné fráze typu: „dělej něco pořádného“ nebo „co tady křepčíš jako divoženka“ nebo ještě hůř „skřehotáš, že se to nedá poslouchat“, „Mlč už!“ jsou dávno pasé…

A dnešní mladí rodiče si díky bohu čím dál víc uvědomují, že když už se vracíme někam k minulosti, je dobré se vrátit do takové minulosti, kde bylo vše tak nějak přirozené, v souladu s přírodou… kde maminky svým dětem zpívaly úplně automaticky, a babičky si zpívaly k práci místo rádia…

Tak šupky, dupky, jde se zpívat, nebo tančit… 🙂

Udělá vám to jen dobře.

Toto taky stojí za přečtení!

Mámin hlas

Nedávno jsem s úžasem a zaujetím sledovala video, kdy neslyšícím dětem a dospívajícím instalovali speciální naslouchátko, které jim umožnilo, alespoň

Čtu dál →

[Tvoření] Myš z proužků

V dnešním návodu zůstaneme u proužků a tentokrát ukážu návod na papírovou myš. Její vytvoření je velmi jednoduché a

Čtu dál →

Učíme se s dopravními prostředky – Počítání a barvy

Stejně tak jako u puzzle si dneska vyrobíme další dopravní prostředky, pomocí kterých se děti hravě učí. Dneska to

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist