Záměrné lhaní jistě není u dítěte žádoucí chování a rodiče se oprávněně snaží lhaní zamezit. Avšak příliš přísné tresty za lhaní nebo příliš časté tresty jsou kontraproduktivní. Z rodiče by se neměl stát dráb, který jen stojí u dítěte s rákoskou a čeká na jeho prohřešky a při každém drobném uklouznutí ho potrestá. Uvědomte si, že normální dospělí také občas lžou a není potřeba je tvrdě trestat.
A časté tresty? Pokud dítě budete trestat za lhaní několikrát denně, za chvíli už nebudete mít školákovi co zakázat a vaše vzájemná komunikace se bude točit hlavně kolem lhaní a trestů za něj.
Bylo by dobré dopředu zvážit, jaké tresty jsou pro mě jako pro rodiče přijatelné a jaké už ne. Jaké prostředky jsem ještě ochoten použít k tomu, abych svým potomkům pomohl naučit se chovat žádoucím způsobem. Každý rodič má hranice ještě akceptovatelných trestů jinde a přijatelnost trestů se mění i s věkem dítěte. Měli byste si rozmyslet, v jaké situaci je připustíte (např. když dítě lže tak, aby poškodilo někoho druhého apod.). Není dobré dítě trestat v afektu.
Při trestání lhaní je vhodné být konzistentní. Mít nastavená pravidla tak, abyste dopředu věděli, zda a jak dítě za nějaký druh lži potrestáte (nebo odejmete výhody) či ne. Tresty za stejné lhaní by měly být pokaždé stejné. Nemělo by se stát, že reagujete hlavně podle své nálady nebo svých výsledků v práci nebo úsměvu dítěte apod.
Představte si například školáka Marka, který často lže o známkách i o poznámkách ze školy. Občas si dokonce vytrhává listy ze žákovské knížky a samozřejmě to zapírá. Rodiče Markovo chování zlobí. Jednak nemají přehled o synových školních výsledcích a jednak jim vadí to vytrhávání listů ze žákovské. Chtěli by, aby Marek dokázal i špatné známky a poznámky přiznat. Za špatné známky ho netrestají, ale vždycky pak víc dohlížejí na jeho učení.
Rodiče se s Markem domluvili, že pokud se lhaní ohledně známek bude opakovat, tak rodina nepojede v neděli na výlet. Marek s tím souhlasil. Za pár dnů ale maminka objevila další vytržený list ze žákovské knížky. Bohužel to byla ten den pro matku poslední kapka do poháru jejího rozladění a naštvání. Maminka měla v práci konflikt s klientem a ještě jí nějak nebylo dobře. Navíc jí připadalo, že Marek už od rána zlobí a odmlouvá. A teď ještě zase lže, i když slíbil, že už to dělat nebude. Matka byla hodně rozčilená. Marka zbila, zároveň mu zakázala chodit ven, chodit na počítač a jíst sladkosti. Pak se trochu uklidnila, a uvědomila si, že to s trestáním přehnala. Zbití už nešlo vzít zpátky, tak aspoň většinu zákazů zase odvolala a na výlet v neděli jeli.
Za nějakou dobu se zapírání známek a schovávání žákovské zase opakovalo. Tentokrát se rodičům povedlo postupovat podle domluveného pravidla a o víkendu se na výlet nejelo. Marek chvíli sekal dobrotu.
Za čtrnáct dní tu byl ale opět známý scénář – další vytrhané listy ze žákovské knížky. Jenže při zjištění prohřešku byla zrovna na návštěvě babička a rodičům připadalo hloupé před ní Marka trestat zákazem výletů. Po návštěvě se na prohřešek nějak pozapomnělo a výlet přece jen byl.
Myslíte, že se z toho Marek naučil, že je lepší známky přiznat? A že má cenu dodržovat něco, co si s rodiči dohodl? Když ani oni nedokážou dodržovat dohodnuté pravidlo (tj. za lhaní o známkách a za vytrhávání listů ze žákovské knížky nebude o víkendu výlet)? Pravidlo rodiče dodrželi pouze jednou ze tří pokusů, což není dobrý výsledek.
Děti by se měly učit nést následky svého chování. To je nejlepší reakce na odhalení lži. Tj. když Marek dopředu ví, že za lhaní o známkách nebude výlet, a sám s tím dokonce souhlasí, tak by měl po každém zapírání známek skutečně zažít, že na výlet nepojede. I když už bude potom moc hodný, bude se na rodiče usmívat a doma uklízet, i když bude o víkendu krásné počasí… Prostě rozumné pravidlo by mělo platit. Jen tak to Marka přiměje příště nebo přespříště zkusit nelhat a raději se přiznat.
Nezahanbujte děti při odhalení lhaní. Zkuste hodnotit jen jejich čin, a ne to, jaké jsou. Tj. rodičovské prohlášení typu: „Sáro, nelíbí se mi, žes mi neřekla pravdu o tom, co se stalo dnes ve škole. Dotklo se mě, žes mi lhala.“ je vhodnější než lamentace typu: „No to snad není možný, ty lhářko prolhaná, jak jsi mi to mohla udělat.“ Děti by měly vědět, že jsou rodiče zklamaní z jejich skutku. Ale neměly by mít pocit, že jsou jako lidé úplně špatní jenom proto, že lhaly.
Přivést dítě k pravdomluvnosti je cesta, ne jednorázový čin. Jak již bylo řečeno, lhaní by se dítěti nemělo vyplácet a dítě by mělo být odměňováno za pravdu. Rodiče by měli být dítěti dobrým příkladem. Z jejich jednání by se měl školák učit, že je lepší říkat pravdu než lhát.
Další tipy jak reagovat, když školák lže, najedete v knize Když dítě lže, ze které je také tato ukázka.
Vydalo nakladatelství Grada, 2010.
Napsal/a: Tereza Beníšková
