Jak posilovat psychickou odolnost dítěte

Po nástupu do školy se dítě setkává s nároky školního systému, který po něm požaduje prokázání určitého výkonu, musí se také vyrovnat s autoritou učitelů a obhájit své místo mezi vrstevníky. Všechny tyto skutečnosti mohou podlomit, ale také posílit jeho psychickou odolnost…

Pokud chceme dítěti v této oblasti pomoci, měli bychom se držet několika základních principů. Týká se to zvláště dětí mladšího školního věku, jejichž psychická odolnost je ještě poměrně tvárná.

Psychická odolnost dítěte prochází vývojem, jehož pochopení nám pomůže při volbě správné strategie, jak ji posilovat nebo minimálně nepodrývat. Odolnost přitom významně souvisí se schopností důvěřovat svým schopnostem. Tatodůvěra umožní, že dítě bude považovat určité cíle za dosažitelné, i když bude cestou nutné překonat určité překážky. Zkrátka je třeba věřit v uskutečnitelnost cíle vlastními silami. Této schopnosti nebo spíše vlastnosti se říkávnímaná osobní účinnost (angl. termín self-efficacy). Ve školním věku se vysoká vnímaná osobní účinnost zakládá převážně na připisování úspěchů vlastním schopnostem a konstruktivním nakládání s neúspěchem.

Vývoj psychické odolnosti

Už kojenci vnímají souvislosti mezi akcí a nějakou zajímavou událostí v prostředí – například zatahání za provázek způsobí chrastění hračky. Postupně s vývojem psychického „já“ dítěte se dítě učí vnímat jako původce zajímavé akce sama sebe. Jsem to tedy „já“, kdo způsobuje zajímavé události v prostředí. V předškolním věku dítě začne své účinky na prostředí hodnotit. Začíná si uvědomovat své úspěchy a neúspěchy, ale má velikou chuť zkoušet nové věci. Předškolní děti jsou velmi optimistické, pokud jde o předvídání výsledku akce.

V mladším školním věku jsou děti stále ještě přirozeně velmi optimistické, všechny cíle jsou pro ně dosažitelné, pokud se budou dostatečně snažit. Mezi třetí a šestou třídou se pohled školáka na svět mění v souvislosti svývojem myšlení. Školáci začínají obtížnost úkolu vztahovat ke svým schopnostem. Postupně docházejí k náhledu, že sami nemohou zvládnout všechny úkoly. Jejich hodnocení vlastního výkonu začíná být realistické. Tento realismusse zvláště u méně úspěšných žáků může projevit ztrátou motivace k učení.

Představy o vlastní účinnosti ve světě se v zásadě dotvářejí v období mezi pátým a šestým rokem školní docházky. V dalším vývoji se přesvědčení o vlastní účinnosti modifikuje v různých oblastech (například prospěch v matematice, úspěšnost v partě, tělesná zdatnost). Stále však přetrvává vysoká míra přesvědčení o vlastní účinnosti co do kvantity. V období puberty a adolescence mladí lidé chtějí zkusit všechno, testují své hranice, budípozornost svého okolí podle hesla“čím víc, tím líp“.

Toto tempo nejde dlouhodobě udržet a proto přichází nutnost kvalitativního růstu v charakteristikách psychické odolnosti. Kvalitativní proměna přesvědčení o vlastní účinnosti jde ruku v ruce s vyjasněním vlastní identity austálením sebevědomí mladého člověka. Pokud však k této proměně nedojde, setkáme se dvojím druhem selhání. Jednak jsou to lidé, kteří podléhají nárokům, které jsou na ně kladeny. Pak jsou tu ti, kteří zachovávají pocit, že zvládnou všechno a stres si vytvářejí sami tím, kolik úkolů si „nakládají“.

Začít u sebe

Ať už se jedná o rodiče dítěte nebo jeho vychovatele, představují tito lidé pro dítě vzor a model chování. Tuto skutečnost bychom neměli podceňovat. Potížím, které se nám i dítěti postaví do cesty, bychom se neměli vyhýbat. Dítěsi totiž podle svých vzorů vštěpuje strategie, jak s problémy nakládat. Má za úkol zvyknout si nevzdávat se tváří v tvář těžkostem a překonávat překážky. Podporovat by ho při tom měli jak rodiče, tak i další dospělí, kteří jsou pro ně autoritou.

Dítě má možnost vidět dospělé v konfrontaci s různými situacemi, sleduje jejich chování a opakuje je. Učí se tak zmíněné strategie, způsoby, jakými se má postavit náročné situaci, jak v ní reagovat, jak komunikovat, řešit konflikt atd. Dejme si proto v takových situacích na svém chování záležet. Příklad: Sešly se kamarádky s dětmi. Po menší kolizi teče Honzíkovi krev z nosu. Jeho maminka ho začne ošetřovat, ostatní děti zvědavě přihlížejí. Maminka sedmileté Lucinky si ji přitáhne k sobě, zakryje jí oči a říká: „Nedívej se tam, nedívej se tam, to je hrozné.“

Především je důležité zbavit se své úzkosti, což znamená zbavit dítě jeho úzkosti – čili dopřát dítěti pocit bezpečí a jistoty. Rodiče a vychovatelé mají dětem důvěřovat, a to se jim daří, pokud mají dostatečnou důvěrusami v sebe. Příklad: Velká část rodičů dětí předškolního a mladšího školního věku nenechá své dítě krájet ostrým nožem. Argumentují tím, že by to dítě neumělo, pořezalo by se či ohrožovalo své okolí. Drtivá většina těchto rodičů však vychází pouze ze svých představ, nikdy totiž dítěti nůž do ruky nedali. Předpokládají, že dítě úkol nezvládne, aniž by to vyzkoušeli. Odněkud „vědí“, že dítě malým ostrým nožem krájet nemůže. Jen ojediněle od nich uslyšíte: „Nechala jsem ji krájet, ale ona přitom pořád mluví a s nožem v ruce kolem sebe mává, a proto jsem jí to už nedovolila.“

Nezávislí vychovatelé hodnotí samostatnost dětí často výše než rodiče. To otevírá dítěti jedinečný prostor a případnou kompenzaci příliš úzkostné rodinné výchovy. Vyšší důvěra a požadavky na samostatnost umožňují dítěti rozvinout schopnosti přispívající k zvyšování jeho kompetencí. Dospělí podílející se na výchově dítěte mají možnost mu tyto příležitosti otevírat a provázet je – každý den k tomu nabízí četné možnosti. Role učitele a dalších výchovných pracovníků je na druhou stranu ztížena právní odpovědností za dítě, takže je pochopitelné, když volí bezpečné a osvědčené aktivity.

Děti, na které jsou kladeny příliš vysoké nároky, zažívají často neúspěchy a méně si pak důvěřují. Děti, na které jsou kladeny příliš nízké nároky, nemají šanci poznat své možnosti. Dospělí jsou oporou při učení dětí. Vybírají a strukturují jejich aktivity, pak je směrují různými formami neverbální komunikace, nebo přímým vysvětlováním a zaměřováním. Dospělí, kteří chtějí rozšířit kompetence dítěte různými činnostmi, musejí získat zájem dítěte o úkol, zjednodušit jej, motivovat dítě, udržet jeho snahu, zaměřit pozornost na důležité rozdíly mezi tím, na čem se dítě ustálilo a ideálním řešením, kontrolovat frustraci a risk a ukázat ideální řešení. Tyto postupy napomáhající řešení úkolu se dítě postupně učí a provádí je samostatně, už bez přítomnosti dospělého.

Napsal/a: Simona Hoskovcová