Proč obvykle teenageři lžou? Co je k tomu vede? Dále uvedené důvody nejsou nespojité kategorie, mohou se překrývat. Teenagera může přivést ke lži několik důvodů najednou. Každý sám o sobě by třeba nemusel být dostatečným spouštěčem lhaní, ale když se jich sejde více, už je to pro teenagera přiměřený impuls k užití lhaní.
Teenager chce získat svobodu, vlastní prostor, nezávislost na rodičích
To je například David z úvodu kapitoly, který vynechával hodiny v hudebce a místo toho chodil s kamarády do parku, ale doma předstíral, že do hudebky stále chodí. Matka to brala od Davida jako zradu. Proč jí neřekl, že už nechce do hudebky chodit? Proč jí opakovaně lhal? Vždyť kdyby se jí David zeptal, jestli může přestat docházet na kytaru, tak by mu to dovolila. Přece nikdy netlačila na to, aby z něj byl nějaký virtuoz. Proti jeho kamarádům také nic neměla. Maminky se nejvíc dotklo, že David o její souhlas vlastně nestál. Že to udělal jí a otci za zády. Chtěl být nezávislý a rozhodnout si to sám. Rodiče už pro něj přestali být partnery v rozhodování, těmi, s kterými by se radil a jejichž svolení by chtěl.
Strach
Strach je běžným spouštěčem lhaní. Strach z následků může být opodstatněný či neopodstatněný, racionální či iracionální, ale jeho vliv na spouštění lhaní je stejný. Díky lhaní teenager získává dočasnou ochranu před následky svých činů a před potrestáním. To je například případ Zuzky z úvodu kapitoly, která se bojí, co matka řekne na její čtyřku z matematiky na vysvědčení. Tak raději o známkách lže a v den vysvědčení uteče k babičce.
Předvídání zamítavé reakce rodičů
„Stejně by mi to nedovolili…“ Teenageři často lžou také proto, že už dopředu předvídají zamítavou reakci rodiče („tam tě rozhodně nepustím, na tu chatu nepojedeš“). Protože se teenager negativního verdiktu rodičů bojí a nedokázal by v takové situaci vyjednávat nebo ví, že vyjednávání u nich doma není možné (rodič: „Řekl jsem a hotovo, tak to bude.“), tak raději zvolí lež. Řekne třeba, že se jde ke kamarádovi učit a na chatu přece jen jede.
Ae může se stát, že zrovna v dané situaci by to rodič dovolil. Když se na lež přijde, je rodič zklamaný. Proč se ho teenager nezeptal a raději lhal? Vždyť by ho tam pustil…
Nápodoba rodičů či okolí
O důležitosti chování rodičů a o jeho napodobování dítětem jste se již dočetli v kapitolách o předškolácích a o školácích. U teenagerů to platí úplně stejně. Když teenager nějaké chování vidí u rodičů, tak proč by ho měl považovat za špatné? Proč by to rodiče mohli dělat, ale on ne? Proč by se měl chovat jinak? Proč by se měl snažit říkat pravdu, když se lhaním je život jednodušší?
Ze zvyku
Lhaní se může stát pro teenagera obvyklým vzorcem chování. Díky tomu, že teenager lže často, stává se pro něj lhaní běžným jednáním. Je to jeho „první volba“ v jakékoliv jen trochu zátěžové situaci. Vlastně ho ani nenapadne, že by se také dalo reagovat jinak nebo že by jeho lhaní mohlo někomu vadit. Když teenager lže ze zvyku, tak při konfrontaci se skutečností většinou stále trvá na tom, že jím předkládaná verze je pravdivá, že on přece nelže.
Lenost
Když se teenagerovi nechce dělat nějakou práci nebo rodičům něco dlouze vysvětlovat, tak může raději lhát. To je případ Karla z úvodu kapitoly, kterému se nechce luxovat, tak si raději vymyslí, že se právě učí. Lhaní z lenosti většinou volí teenageři, kteří vědí, že následky při odhalení lži nebudou tak strašné. Že se jim lhaní vyplatí. Například u Karla – Karel si je jistý, že kdyby matka náhodou zjistila, že se neučí, ale chatuje na internetu, tak ho jen vyžene z pokojíčku luxovat a dál se neděje nic. Tj. následky budou zhruba stejné ve chvíli, kdy řekne pravdu (pak bude muset jít luxovat) i ve chvíli, kdy zalže a lež bude odhalena (bude muset jít také luxovat, jiné nepříjemnosti z jeho lži nevyplynou). Tak proč si dělat život zbytečně těžší…
Lhaní jako indikátor něčeho závažnějšího
Lhaní teenagera může být ukazatelem nějakých závažnějších potíží. Může se jednat například o specifické poruchy chování, začínající psychické poruchy (např. schizofrenie, jiná psychóza, bájivá lhavost) apod. Teenager si pak „nemůže pomoci“ a musí lhát, ke lhaní ho nutí jeho nemoc.
Jak na lhaní teenagera poznáte, že se děje něco závažnějšího? Teenager nelže obvyklým způsobem, ne tak jako jeho vrstevníci. Lže „divně“, nepochopitelně. Mnohdy ani nemůžete najít důvod jeho lhaní. Máte pocit, že mu lhaní nic nepřináší, že si jím škodí, přesto lže. Domluvy a vysvětlování nepomáhají. Když si o jeho lhaní promluvíte s rodiči podobně starých dětí, tak se diví, že tohle z domova neznají. Takovéhle lhaní by se raději mělo hned konzultovat s odborníkem (psycholog, psychiatr).
Jak reagovat, když teenager lže a jak se chovat, aby lhal co nejméně se můžete dočíst v knize Když dítě lže, ze které je také tato ukázka.
Vydalo nakladatelství Grada, 2010.
Napsal/a: Tereza Beníšková
