Období dospívání (11–20 let) II.

Rubrika: Výchova teenagera

Je důležité zajímat se o dítě. Zajímat se o to, co si prožívá, co dělá ve škole, jaké má kamarády a o čem si s nimi povídá, poznat je. Rodič by se měl zajímat, jaké jsou jeho první lásky, zda je spokojené, zda má vztek, protože ten, o kom si dítě myslelo, že je má rád, mu už tři dny nezavolal. Někdy je třeba nabídnout znovu náruč, pohlazení. Náročné je udělat si na tuto komunikaci čas. Ale jde to.

Někdy má rodič hledat, říct sám dítěti, že se chce spolu s ním rozdělit o svůj zážitek, o své radosti, obavy… Pokud je dítě nemluvné, je právě ze strany rodiče důležité, aby hledal příležitost mluvit o tom, jak se on sám má, co si prožívá. Pak snad bude mít i dítě odvahu promluvit o tom, jak se cítí a co si prožívá.

Při jedné příležitosti mi sedmnáctiletá dcera řekla, co považuje v naší vzájemné komunikaci za důležité:

  • Otevřenost.
  • Vzájemná důvěra.
  • Rodič má vnímat dítě jako svého partnera, nemá ho shazovat.
  • Rodič má naslouchat svému dítěti.
  • Rodič má dát dítěti odezvu na to, co dítě říká.
  • Rodič a dítě se mají komunikačně zajímat jeden o druhého.
  • Rodič by měl vycítit, kdy má promluvit.
  • Obě strany mají být při komunikaci taktní.

Možná jsou to náročné požadavky. Rodič má být ten, kdo stále buduje oboustranný vztah. Buduje také vzájemnou důvěru. Pokud tedy rodič něco řekne, má to platit. Pokud se někdy rodič zachová špatně, nevědomky poníží dítě, má se za to vždy omluvit. Jsou to všechno komunikační pravidla, ve kterých se upevňuje i dítě, ze kterých si bere příklad a z nichž se učí pro svůj život. Omluvu také velmi dobře přijímá.
Mezi rodičem a dítětem má být také takt. To znamená, že rodič dítě před druhým člověkem neshazuje, nezesměšňuje ani neříká poznámky, které se ho mohou dotknout. Pokud má něco proti tomu, co dítě říká nebo dělá, má mu to říct mezi čtyřma očima. I tímto způsobem buduje důvěru mezi sebou a dítětem. Rodič má být také ve vztahu k dítěti tím, kdo mu fandí, pochválí ho, neshazuje ho. Období puberty je velmi náročné pro dítě, pokud jde o budování autenticity. Má být povzbuzováno, aby mu rodič dodal sebevědomí.
Rodič má mít ke svému dítěti respekt. Má ho vnímat jako partnera, nemá být tedy povýšený, ten, který všechno ví, všechno zná. Má si v mnoha případech nechat poradit i od dítěte. Matka poradí dceři například v tom, zda se hodí její oblečení pro určitou příležitost, mnohdy jde s dcerou i nakupovat. Bere si dceru jako „poradní“ hlas. Má být samozřejmě sama sebou, na druhou stranu vzít v úvahu i názor dcery. Syn i dcera mohou pomoci rodičům se skypem, orientovat se v tom, co je to iPod, flashka atd. Jsou poradním hlasem, který typ televizoru si koupit apod. Mají mnoho znalostí a je mnohdy velmi důležité dát to vše dohromady a navzájem cítit vzájemné obohacení. Rodič a dítě se tak navzájem stále více poznávají, pomáhají si navzájem přijmout vlastnosti druhého, neútočit, ale pracovat s danou vlastností.
V tomto období je důležité pomáhat dítěti komunikačně, aby se dovedlo v sobě zorientovat. Rodič má mluvit také o věcech, které již dítě dovede pochopit. Má mluvit o tom, co pro něj znamená morálka, jaký přístup má k antikoncepci, co pro něj znamená spravedlnost… Dítě je schopné chápat tato slova a vede s rodičem o těchto věcech rozhovor.
Dítě často rychle vyspívá fyzicky, ale pomaleji vyspívá psychicky. Pokud je tedy nějaký projev dítěte pozitivní, pokud udělá pozitivní věc, má být vždy pochváleno. Pokud udělá něco negativního, má mu rodič říct, že se mu to nelíbí, a dát jiný návrh řešení. Nemá to být forma nucení, ale návrhu. Pokud tento návrh dítě přijme, snáze a daleko lépe se pak podle něho zachová.

Rodič má dítěti pomáhat plánovat jeho budoucnost. Má se ho ptát, co ho baví, co se mu líbí, má také vnímat, k čemu více tíhne, co ho dovede zaujmout a nadchnout. Má mu umožnit jít se podívat na školu, která ho zaujala, má ho třeba seznámit s někým, kdo se zabývá oborem, který se dítěti líbí, a může mu ho víc představit.
Jsem také příznivcem toho, aby se rodiče a dítě domluvili a aby dítě dostalo svůj bankovní účet ve věku 15 let. Může se tak více a odpovědněji starat o část financí.
Rodič se v tomto věku dítěte dostává vůči němu častěji do komunikační opozice. Dítě chce jít večer (např. v 15 letech) za kamarády, chce být s nimi mimo domov delší dobu, než si přeje rodič. Opakuji, že vztah, na kterém staví rodič již od útlého dětství dítěte, se v tuto chvíli často zúročí. Rodič má reagovat na tento požadavek dítěte s rozmyslem, s odpovědností a také podle podmínek, ve kterých dítě žije (má vědět, jak se dítě dostane zpět domů, zda ještě jezdí autobus, metro, vlak, zda pro ně má někdo přijet apod.). Často se na důvěře v dítě buduje i nadále vztah, dítě nechce překročit to, na čem se s rodičem domluvilo. Mnohdy je také důležitý kompromis.
Může se ale přihodit, že některé dítě se nechá zlákat partou. Neodhadne, co se může stát.
Vzpomínám si na jednu maminku, která mi povídala:
„Žiju sama jen se sedmnáctiletým synem. Měli jsme a je fakt, že i nadále máme spolu velmi pěkný vztah. Vyprávěli jsme si, co prožíváme, jak se máme. Syn se mi dokonce svěřoval s tím, kdo se mu líbí… Na základě důvěry, kterou jsem vnímala, že k sobě máme, jsem jej pustila se spolužáky na večírek. Měli jsme domluveno, do kolika hodin přijde. V daný čas se nic nestalo. Nepřišel. Ani jsem se mu nedovolala na mobil, měla jsem opravdu strach. Za dvě hodiny někdo zazvonil u dveří, a když jsem přišla otevřít, už tam byl jen syn, který ale ležel na zemi. Byl opilý jako hrom. Celou noc zvracel.
Nevěděla jsem, jestli mám zavolat na záchranku, protože se mi zdálo, že to hraničí s otravou. Zvládli jsme to v noci, syn pak usnul. A ve mně se ozývaly různé pocity. Zdálo se mi, že jsem jako matka selhala, měla jsem na něj i vztek. Byla jsem ráda, že se mu nic horšího nestalo, byla jsem ráda, že ho někdo dovezl domů. Nevěděla jsem, jak se zachovám, když se probudí. Jestli budu vřískat a řvát, jestli ho mám seřezat nebo jestli budu brečet nebo co vlastně.
Byla jsem v kuchyni, když se probudil. Přišel se slzami v očích a moc se omlouval. No, tak to skončilo tak, že jsme pak brečeli oba dva. Vyprávěl mi, jak ho kamarádi hecovali, aby se napil, a on neměl sílu, aby jim řekl „ne“. Byla to pro mě i pro něj velká zkušenost. Nechtěla bych, aby se opakovala. Byla to ale zkušenost. I on si zapamatoval, jaký je to pocit, když zklame sám sebe a také toho, koho má rád. I on si zažil, jaké to je, když je mu hrozně špatně.“
Tento syn přišel po měsíci znovu za mámou a ptal se jí, jestli jej pustí na další mejdan s kamarády. Co myslíte, že máma odpověděla?
Správná odpověď je: ano. Tím ukázala dítěti míru důvěry, kterou v něho měla. Důležité je, aby si znovu krátce řekli pravidla. Ale jen krátce. Syn má jistě vypěstovaný cit pro to, co má a nemá dělat. Po zkušenosti, kterou si prožil, možná má tento cit vypěstovaný ještě víc než kdy dřív. Matka nemá používat při komunikaci se synem výčitky, manipulativní výhrůžky, zesměšňování. Komunikace má být vedena ve formě přátelského rozhovoru a na základě důvěry, kterou jistě stále matka v syna má.

Jedná se o ukázku z knihy Komunikace mezi rodičem a dítětem.
Vydalo nakladatelství Grada Publishing, 2009

Napsal/a: Ilona Špaňhelová

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)

  • Anonymní

    ze mu rict????????????????????:DDDDDD

  • Alexandra

    Milé „kolegyně“ maminky dospívajících dětí, mám podonou zkušenost se svou slečnou dceruškou, jako má mamka v úvodním článku. Bydlela jsem s dcerou v malém městě. „Otec“ dcery dlouho žije v USA, prostřednictvím internetu dceři vykládá Pohádky tisíce a jedné noci, jak se mu tam vítečně daří, prostě země neomezených možností…jenže možnosti končí, když má poslat výživné (2xročně). Na vše jsem byla sama, začala jsem podnikat jako OSVČ. Podnikání vyžadovalo hodně času na školení i čas pracovně mimo místo bydliště. Při podnikání jsem i pracovala jako zaměstnanec. Dceru jsem měla v 19-ti letech, takže jsem mladá a výkonná. Mohu pro společné blaho pracovat i 10-14 hodin denně včetně víkendů. Měla jsem výčitky svědomí vůči dceři, že s ní netrávím moc času. V 16-ti už byla veliká holka, měla své koníčky. Rozumně uznala, že když budu každé odpoledne doma, bude to fajn do té chvíle, něž si budeme chtít něco koupit. Plat zaměstnance nebyl příliš vysoký, ještě jsem musela dát dost peněz za dopravu. Plánovala jsem, že když se mi v podnikání bude více dařit, nebudu chodit do páce. Nějakou dobu to u nás doma funfovalo v pohodě. Dcera se učila, trochu mi pomohla s domácností. Po nějaké době jsem si všimla, že se dceruška změnila. Začala být vůči mě hrubá, hádavá. Chodila jsem domů kolem 21 hod, stávalo se, že dcera nabyla doma. Když jsem jí volala, napsala sms, že už jde. Přišla až kolem 21,30 hod. Druhý den měla jít do školy. Pozdní příchody byly čím dál častější, dcera byla unavená a podrážděná. Vždycky se na něco vymlouvala. Prospěch ve škole šel rapidně dolů. Byla jsem v pasti. Peníze jsme potřebovaly, ale hádky byly dnně, těžko jsem pak své pracovní tempo zvládala. Začala jsem mít strach, jestli dcera nebere drogy. Podařilo se mi vyzvědět od dceřiných kamarádek, že ji viděly s hodně pochybnými staršími „místní spodinou“. Parta děcek, kteří měli přes 18 let, ndokončili střední školu nebo chodí za školu. V té době byla dcera každý měsíc několik dní „neocná“. Ačkoliv dříve jsem s ní šla jen vyjmečně k lékařce. Známý mě upozornil, že je tato „parta“ vyhlášená po celém městě. Ať si dceru hlídám. Bylo to moc náročné období, celé hodiny jsem dceři slušně domlouvala, ať se učí a s tou partou se nestýká. Mluvila jsem pozdě do noci, přesto to bylo druhý den stejné. V zoufalství jsem dokonce začala komunikovat s „otcem“ dcery přes internet. Chtěla jsem, ať jí domluví. Marné. Nkonec jsem začala možná i kvůli těmto trablům, chodit s kamarádem z volejbalu, který náhodou bydlel přes ulici v paneláku. Přímo nám viděl do oken. Přítel právě rodiče těch dceřiných „kamarádů“ znal. Ti lidé se o děti vůbec nestarali, bylo jim jedno co dělají. Přítel byl ochotný mi s dcerou pomoct. Chodil na 8 hodinu do práce, kousek od dceřiny školy. Já jsem z bytu odešla před 5 hodinou. Přítel se kolem 7 hodiny díval, jestli dcera svítí v oknech, sem tam i dceru zavezl autem do školy, aby tam byla včas. Večer, když jsem ještě pracovala, se přítel díval, jestli je dcera doma. Měl i klíč od bytu, chodil v poledne na obědy. Občas byt zkontroloval. Toto trvalo 7 měsíců. Dcera se pomalu zklidnila, začala se učit. Postupně se i mezi ní a mnou obnovila důvera. Chtěla jsem dceři dopřát i zábavu, diskotéku. Většinou jsem ji šla zkontrolovat. Dcera si našla jiné kamarádky, ve škole se zlepšila. Nakonec jsem se s přítelem rozešla. Měla jsem možnost jiného zaměstnání, odstěhovaly jsem se 40 km od toho hrozného „místa“. Uplynuly už 2 roky. Dcera je šikovná a příjemná mladá dáma, jako byla před „tím“. Má v „tom“ městě hodně dobrou kamarádku. Sem tam chce za ní jet. Dceruška mě musí dlouho přemlouvat, abych jí za kamarádkou pustila. Nakonec to vždy povolím. Po dceřině návratu domů bedlivě poslouchám, co, kdy, kde dělaly….Chci dát dceři důvěru, je to těžké….MUSÍM TO ZVLÁDNOUT(-: Přeji všem hodně síly a zdaru při cestách i necestách našich „děťátek“. Alexandra

  • Mě to teprve všechno čeká:)))
    Ale už se i těším a představují si, jaké to bude u nás:)))
    A těm, co už mají děti tohoto věku držím palce a hodně radostí a málo starostí:)))

  • Skvělý článek…. jéje, kéž by se nám podařilo takové vztahy s kluky vybudovat 🙂 Zatím je u nás puberta teprve “ v rozpuku“, nejstaršímu je 13,5 a zatím je moc šikovný, nejsou s ním problémy, občas se rozpovídá a dokonce se ještě občas přijde potulit (nenápadně, samozřejmě)… i když jinak je to už typický teenager 🙂
    Jistě je třeba velká dávka trpělivosti ze strany rodičů, krotit své touhy usměrňovat a poučovat – jelikož opravdu zjišťuji, že názory dospívajícího syna nejsou mnohdy vůbec od věci a stává se skutečně spíše partnerem v komunikaci.
    No, tak nám rodičům dospívajících držím palce, ať to zvládnem 😉

  • Jak jednoduché se to zdá,když to člověk čte.Má předcevzetí,že se ve výchově vyhne tomu co jejich rodiče při jejich výchově dělali a skutečnost je víc než těžká…

    I já měla svá předcevzetí:nikdy na své děti nebudu křičet,všechno v klidu.Jenže když dítka nejmíň po desáté udělali tu samou věc a po jedenácté již má trpělivost byla u konce a já „zařvala“a večer,když oni už spali měla šílený výčitky,že jsem přece nechtěla NIKDY na ně křičet a přemýšlela zda opravdu mám to právo nazývat se MATKOU.
    Je pravda,že jsme měli vzájemný vztahy spíš na úrovni kamarádů,teda odsuď-podsuď.Nikdy jsme nemuseli řešit žádné vážné problémy.Snad jsem měla víc štěstí než rozumu,ale zvládla jsem to.
    Aspoň myslím.Klučina je na svůj věk dost uzavřený,ale to byl od malička.Spíš sám pro sebe a dost těžko se k němu přibližovalo.Kdo ví zda i v tom nemám já příčinu svou výchovou.
    Byl prvorozený,mě 21let a já moc práce s ním neměla.Tichý,neprůbojný,samotářský.
    Zato dcerka byla dračice,tam už starší zkušenější /snad/jsem musela víckrát zasahovat.

    Dneska jsou dospělí a mě někdy přepadnou pochybnosti,ale asi zbytečné.Do dneška jsme s dcerou jak dvě kamarádky,který se i dohadují jak dvě puberťačky:)))

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist