Prožíváte šťastné chvíle s roztomilým děťátkem. Náhle vás zcela nečekaně brutálně kousne, i když nebylo nijak rozmrzelé. Dobrá, nepřejete si nic jiného než pro ně najít omluvu…
Proč se andílek náhle stává démonem? Dítě není dobré ani špatné, je to jen kulička plná energie, která prýští všemi směry:
Veškeré výchovné poslání spočívá v pozitivním usměrnění této energie.
Pozor na špatné reakce!
Neodpovídejte nikdy na násilí násilím, neoplácejte dítěti údery, nekřičte na ně… Jestliže to uděláte, bude to považovat za normální způsob komunikace mezi lidmi.
Nepředkládejte nikdy vašemu dítěti špatný obraz o něm samém – budu i nadále „zlobivým“ dítětem, když maminka říká, že takový jsem!
Když se začne chovat agresivně, odveďte jeho pozornost: „Ne, pojďme si raději hrát s nákladním autem, to je zajímavější…“ A jestliže i nadále vzdoruje, udělejte to, čemu Angličané říkají time out: „Jdi k sobě (do své postýlky, do svého koutku, do svého pokoje) a já půjdu také k sobě (číst, telefonovat), a zůstanu tam tak dlouho, dokud se nebudu cítit lépe.“
Nezapomínejte nikdy, že nejste obětním beránkem svého dítěte!
Hraní
Existují rodiče, kteří si sednou na zem a hrají si se svým dítětem. Pojmenovávají vykonávané činnosti a dítě se při hře cvičí ve slovní komunikaci. Tito rodiče budou mít děti méně agresivní než ostatní. Anna Freudová prohlásila, že svou profesi dětské psychoanalytičky přestane vykonávat, až jí kolena ztuhnou tak, že už nedokáže sedět na zemi. Stanley Greenspan to nazval „časem na zemi“: „Tím, že se přizpůsobíte úrovni svého dítěte, naladíte se na jeho rytmus. Dialog, interakce a sdílená pozornost se odehrávají výhradně v podmínkách dítěte.“ Právě takto, v pozici na stejné úrovni s ním, jsme skutečně vpuštěni do jeho světa představ a naše slova podporují a strukturují jeho myšlení. Dítě zkoumáním zapojuje své mentální obvody. Hra může vypadat neužitečně, ale hrát si znamená pro dítě pracovat a také objevovat, pozorovat, manipulovat, komunikovat, pochopit.
Hra s dítětem je tedy preventivním opatřením proti rozvoji jeho agresivity. Učíte ho zaměřovat pozornost, soustředit se, mírnit zvýšenou pohyblivost ve prospěch intelektualizace činnosti, učíte ho sdílet s vámi své pocity. Když si mi rodiče vyčerpaně stěžují, že si jejich dítě neumí hrát úplně samo, musím jim dát následující vysvětlení: Dítě, které si ve věku mezi jedním a třemi lety často hraje samo a hlučně, uniká pozornosti rodičů, zůstává ve svém světě… Všeobecně lze očekávat, že bude agresivnější než ostatní. Tímto ovšem nepopírám, že i komunikativní dítě má svůj herní prostor, kam se uchyluje jeho dětská mysl a kde sní…
Úloha tatínka
Někteří tatínkové mají temperament spíše verbální a jiní spíše fyzický. Většina fyzicky založených otců ráda se svým dítětem při hře zápasí, i když patří k dospělým, kteří své násilné impulzy kontrolují. Radím vám však, abyste k tomu dítě nepodněcovali.
Jestliže ho rozrušíte a povzbuzujete jeho agresivitu, nedomnívejte se, že si vybije psychické napětí a bude potom klidnější. Je to naprostý omyl. Naopak s ním títo způsobem násilí procvičujete.
Jestliže se vy sami necháte touto „hrou na zápasení“ strhnout natolik, že dítě bude marně vynakládat všechny síly, trochu mu ublížíte nebo se unaví a vy mu jdete příkladem v tom, že násilí lze zneužívat.
Jestliže používáte slova povzbuzující k násilí, například: „Pojď, ukaž, kdo je nejsilnější, buď silný, braň se!“ hýčkáte tím jeho agresivní impulzy.
Myšlenka, že úlohou tatínka je naučit chlapce, aby uměl zápasit a násilně si hrát, je vskutku karikaturou lidství. Znám mnoho tatínků, kteří jsou velmi pozitivní, žertují se svými dětmi při konstrukčních hrách, vyprávějí jim pohádky, jezdí s nimi na kole, ukazují jim zábavné hry na počítači… Tímto způsobem učí své děti zaměřovat energii na pozitivní zájmy. Toto chování je mnohem lepší prevencí agresivity než pobízení ke rvačce vystřídané pochybnou autoritou vynucovanou křikem a pádnou rukou. Právě takové chování činí z dětí rebely.
vydal Portál, 2004 (dotisk 2006)
Napsal/a: E.Antier
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (11 vyjádření)
Jsem rada, že se mi potvrdilo, že hrát si s dítětem je normální! I když u nás na vsi na mne koukají jako na tu jinou…(nezajímá mne kdo, kde, ským, jako ostatní maminy) Jezdím se synem(21měsíců) na klouzačce, houpem se spolu na houpačce, stavíme hrady a silnice… Je toho moc co spolu děláme, vím že se mu snažím i kompenzovat to že jsme bez tatínka, a musím říct, že nelituju ani okamžiku, i když někdy musím volit systém menší zlo.. Třeba když zaléváme zahradu… Raději mu dám vodu do konyvky sama než aby se náklaněl do sudu…. Stejně vím, že bude mokrý tak jako tak… Ale co je důležitý? Že je šťastný!
no a co děláte, když dítě neposlouchá a nejde o blbosti ale o něco opravdu nebezpečného? Jakože např. 5x 6x vysvetlím ze do silnice se nebehá, proc se tam nebehá – veliké au, byla by z tebe placka….:)atd a udela to po sedmé??
po osme po devate?
Nepouzijete ani trochu sily na to abyste ho odveli nebo ho ani trochu neplacnete??
Jinak je to chytry hodny chlapecek:)
Článek je velmi inspirativně napsaný líbil se mi.Ony ty děti asi se nemohou jinak bránit než tím křikem a kousáním.Je tu pro ně všechno nové neznámé a zvykají si na nové okolí.Nediv me se jim,že jsou takové,ono se to zlepší.Nedaloby mi abych se nepozastavila nad bitím dětí-to je pouze výlev zlosti nás rodičů,protože se nám něco nelíbí a jinší řešení nás nenapadá tak dítěti jednu utřeme,ale ono to nepomáhá.Musíme mít svatou trpělivost a zkousnout mnoho věcí,které se nám nelíbí.Uvidíte,že to půjde a budeme se na svět a naše děti dívat úplě jinším pohledem.
Synovi je 16 mesicu a zacal se po mne ohanet, bit pres oblicej a stipat do ruky. V 9 mesicich prodelal komplikovanou invaginaci strev (zauzleni), kdy jsme o nej malem prisli. Lezel 14 dni na ARU a pak na JIP chirurgie. Hodne si prozil a i nyni je casto nemocny, tedy je stale po doktorech, stale se mu deje neco, co se mu nelibi a i ja se toho musim ucastnit (injekce…). Po navratu z nemocnice je na me strasne upnuty, histericky a neduverivy k lidem. Bojim se, abych neco nezanedbala nebo neudelala spatne ve vychove.
Moc se mi ten článek líbí, hlavně proto, že vím, že své dítě vedu správně. U nás je to tak napůl – když si malý v klidu hraje, tak ho nechám, ale když mi nosí hračky nebo pastelky, tak si s ním jdu hrát. Teda většinou, když zrovna vařím, tak ne. Teď když jsme zdobili cukroví – přisunula jsem stůl k lince, posadila na něj malého a malý se díval. Sice mi pár kousků zničil, ale to nevadí – stejně se to sní. Jinak měl na stole autíčka, aby vydržel dýl. A celkově se ho snažím zapojovat do chodu domácnostti, třeba když peru – malý háže věci do pračky, sice to trvá, ale to taky nevadí, jsem přece na MD. Taky dlouho uklízíme hračky, podávám mu je a on je dává do bedničky, když skládám nebo žehlím prádlo – malý podává, když loupu grep, malý každý kousíček vyhodí do koše. Musím říct, že mě vánoce nedělají problém, to že jsem nevyspaná je tím, že dlouho jsem u netu, nebo si ještě večer kreslím a tak různě, ale nestěžuju si. Nejlepší na tom je, že ho to baví a když dostane pochvalu, tak se směje. Třeba se někdo inspirujete. Myslím, že děti jsou energické bytosti, a někdy znamená zkrotit=zabavit nebo dát úkol.
Tak u nás opravdu zabírá to, jdi za dveře a až se uklidníš, tak přijď a řekni co chceš, většinou ani nestačí malá dojít ke dveřím a je v klidu.
hi hi, u nás byla taky druhá Ema a první Nela, a vyhrála to Ema. Adélka je taky moc pěkný jméno :o)
kristy.malá je Ema?to bylo naše druhé navrhnuté jméno.vyhrála Adélka..
článek se mi moc líbí, zrovna čtu knížku, kde jsou podobné věci detailněji rozepsány. Co říkají děti než senaučí mluvit – hodně se klade důraz na aktivní naslouchání a včasné reagování na potřeby malých capartíků. Velmi se s tím stotožňuji :o) Díky. Jsem ráda, že se aspoň někde dozvím, že to co dělám a myslím, je správné. Krom toho si myslím, že jsem od toho abych ukázala Emince (15M) jak si může hrát, bude to později pro ni snažší :o)
poučný a zajímavý článek!
nikdo není dokonalím rodičem,ale vidím,že já dělám dobře,když si hodně a ráda s dcerkou hraju,u všeho,co dělám používám názvy,popisuju,co dělám,nebo co dělá malá!!!hodně čteme,stavíme z kostek..ikdyž jsme venku,tak si také hraju s ní.klábosení s maminkama je fajn,ale pro mě spíše u kávy u nás doma,sama nemám ráda tu častou větu,co slyším na písku-neotravuj a běž si hrát!!..vzpomínám si,že tohle hodně často používala moje máma..taky jsem často unavená,každý má starosti,kolotoč povinností,vždyt mám děti tři..ale vím,že hraní a věnování se dětem se mi vrátí mnohonásobně!!a strašně rychle to utíká..
Vím, že je to reklamní článek, ale stejně díky. Uvědomila jsem si, že nechávám dcerku hrát si hodně samotnou. Málo si hraji s ní, i když čas mám nebo bych si ho mohla samozřejmě udělat. Ale … musím si to přiznat … jsem líná. Ráda si sednu a čtu si nebo se dívám na televizi. Když jsme venku, tak si zase povídáme s maminkama na písku a od dětí chceme (aspoň podle toho jak se chovají i ostatní) aby nás neotravovaly a pěkně se hrály.
Snad se mi podaří se v tomto ohledu trochu změnit, protože dcerka začíná být pořádný vztekloun a snad to trochu pomůže.
Mobile Sliding Menu