Překřičet, naplácat, ignorovat nebo odvléct? Malé děti nejsou moc přístupné našemu vysvětlování nebo zákazům. Co zbývá nám? Vydržet to. Puberta není jenom v 15 nebo 18, ale už i ve dvou letech…
Zkuste nadhled
Já moc dobře vím jak je někdy dost těžké si nadhled udržet, zvláště když spěcháte třeba na autobus a Vaše dvouleté dítko si usmyslí, že si ty boty prostě obuje samo.
Vaše dobrá předsevzetí dostávají zabrat každý den. Jenomže děti jsou ve věku, kdy chtějí vše vyzkoušet a udělat samy. Dobrá zpráva je, že to období přejde samo a Vy budete mít čas nasbírat sílu na to další. Špatná zpráva je, že to potrvá déle než týden. Určitě si budete říkat „po kom to dítě je?“ Nebojte je po Vás. Schválně se zeptejte svých rodičů, jací jste byli v jejich věku Vy. Určitě se budete divit, co všechno jste dělali.
Děti vidí, co všechno děláte Vy a chtějí to dělat taky. Chtějí se sami obléci, chtějí sami jíst. Připravte se na to, že více bude mimo talíř, než v bříšku. Nějak se to ale naučit přece musí. Obouvání, česání, čištění zoubků a mnoho dalších věcí budou chtít prostě vyzkoušet. Budou neustále něco zkoumat a zkoušet (pozor na nebezpečné věci v kuchyni!) Snažte se zájem dítěte obrátit na co nejméně nebezpečné věci.
Mezi druhým a třetím rokem se toho děti naučí spoustu, zjistí, že některé věci zvládají samy. Jakmile už dítě umí mluvit, pak také často uslyšíme „ne, já sám“.
Dítě se snaží najít prostřednictvím svých reakcí, které se nám můžou zdát často nesmyslné, správnou míru při prosazování své vůle, což se ne vždy obejde bez konfliktů.
Děti se dost často snaží dosáhnout svého. Jestliže zvolíme špatnou taktiku, dočkáme se obvykle hysterické scény třeba na veřejnosti. Jenomže jak poznat co je v dané chvíli to nejlepší? Každé dítě je jiné a na každého platí něco jiného. Asi nikdo nemá rád, když musí potrestat dítě na veřejnosti. Pohoršené pohledy lidí, kteří vůbec neví o co jde, úsměvy jiných maminek, které jsou plně na Vaší straně a které jakoby říkaly „jo to znám“.
Asi nejčastějším příkladem je scéna v obchodě, kdy čekáte u pokladny. Kolem Vás jsou regály s bonbony a dítko se snaží zmocnit alespoň něčeho. Ať uděláte cokoli, vždy to bude špatně. Nevím, proč ještě neudělali pokladnu pro maminky s dětmi, kde by nebyly vystaveny sladkosti.
Možná Vás potěší, že takové scény dítěti prospívají. U dítěte se vytváří jeho osobnost a také se osamostatňuje. Což je pro vývoj dítěte dost důležité.
Také se může stát, že v tomto období plném pokroků se může dítě v něčem zhoršit, třeba se může začít počůrávat. Ale nejde o nic hrozného. Připravte se na to, že cokoliv uděláte Vy nebo kdokoliv jiný u Vás doma, bude chtít malý objevitel vyzkoušet také. Také bude chtít všechno a hned, není ochoten přijmout kompromis. Čekání na cokoliv je v tomto věku přímo nesnášející.
Určitě také znáte to, že se snaží něco udělat ale nejde mu to. Pomoct si nenechá, ale vzteká se. Nechte ho, nabídněte mu svoji pomoc, ale nenuťte ho k něčemu, co nechce.
Vytvořte doma prostor, kde se bude moct volně pohybovat a neuslyší stále „stůj, nechoď tam, nechej to, pozor je to nebezpečné“. Dítě chce mít taky malý koutek pro sebe. Pokud se vzteká a pláče, obejměte ho, uvidíte, že to pomůže. Důležité je, aby věděl, že jste tady pro něho. A i když svým chováním provokuje, nepotřebuje tresty a hubování, ale pomoc a pochopení. Vždyť on si nemyslí, že dělá něco zlého. Malé dítě nechápe ještě spoustu věcí. Ono se jenom učí samostatnosti. Pro nás věci samozřejmé jsou pro něho nové. A jak jinak než zkoušením se to má naučit?
Někdy je lepší jít nakoupit bez dítěte, znám maminky, které to tak dělají, protože nemají jinou možnost. Snažte se vyjít dítěti vstříc. Chce se oblékat samo? Nechte ho, nachystejte mu věci dříve, stejně si nechá nakonec pomoci. Vzteká se? Nekřičte, stejně Vás v tu chvíli nevnímá. Mluvte potichu, pokud Vás bude chtít slyšet, bude se muset utišit.
Naše děti jsou zlatíčka. I když zlobí a vztekají se. Já bych ty své neměnila. A že se venku ušpiní? No a co, pračka to vypere. Hlavně, že jsou zdravé a naše.
Napsal/a: nuninka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)
Nuninko, moc hezky jsi to vystihla 🙂 Je pravda, že naše tříletá raubířka dělá někdy věci, které na mě působí, jak červený hadr na „bejka“, ale už jsem se naučila různé dýchací metody a různé metody odproštění mysli :-)))))
Prostě děti nejsou hračky a v každém z nich se vytváří osobnost. Ano některé věci, tím mám na mysli chování, můžeme ovlivnit, ale musí se zachovat svoboda vyjádření se.
K těm obchodům, tak dcerka je zvládala vždy obstojně a nějaké výstupy bych asi spočítala na prstech jedné ruky. Ví že se se mnou může domluvit a není u toho třeba dělat národní divadlo 🙂 A pokud hodlám jít na velký nákup a to třeba bez manžela, tak jí nechám doma nebo u babči, či to prostě situuju na dobu, kdy je ve školce. Prostě pokud vím, že budu spěchat a budu toho mít hodně, tak jí do toho nezatahuju.
Ranní spěch do školky s nějakým vztekáním prakticky neznám. Těší se a to je základ. Vstává s předstihem a máme rituál, který je neměnný a vše stíháme bez nervů. Je to pár dní, co maminka zaspala 🙂 a i tak se dcerka i se mnou byla schopna vybrat z domova během patnácti minut, to jsem jí chválila jéééje :-)))
Neříkám, že jsme neměli zajímavá období, ale prostě odezní a vše se vrací k normálu, chce to jen trpělivost a nic nehnat do extrému, vždyť to jsou jen děti.
Matildo, to co ty máš zaproblémy se sedmiletou dcerou, tak má moje mamka s desetiletým synem, je to samé, vzdorovitý a dokáže se vztekat a brečet, jak malý miminko, když mu něco nejde, tak piští, to leze na nervy i mě:)
Není to zralé na žádnou poradnu, uvidíš, časem se všechno uklidní, ona si tím jen vydobývá pozornost, tak jako můj bratr, když je tam má dcera u babči na víkend, tak se věnuje jí a on se cítí odstrčený, protože je poslední.
S odstupem jednoho roku – božínku, ten čas tak letí – můžu napsat další poznatky s vývojem mých dětí:-)
Malý má rok a půl a je úplně v pohodě. Už se sám krásně nabaští, já mu jen asistuji a občas se mu snažím vrazit lžičku do pusy sama, když dlouho lelkuje. S oblékáním už se dost pokouší, pořád má na hlavě navlečeno cokoliv, co někde najde, špinavé tátovy trenky ležící u koše v koupelně nevyjímaje:-)
Vzteká se často, ale krátce, zatím se daří mu vše vysvětlit či odvést jeho pozornost jinam. Nemůžu se teď jeho věku nabažit, je naprosto skvělý.
Naopak mi ujíždí nervy s mou sedmiletou dcerou, která je přesně taková, jak v článku nuninka popisuje dvouleté dítě. Na všechno reaguje vzdorem a odmlouváním, na každé moje zamítavé NE spustí vzteklý pláč a řev. A u sedmiletého dítěte si nějak nevím rady. Je fakt, že je taková od narození a má střídavě lepší a horší období. Ale poslouchat ten její kravál od rána do večera a neustále se s ní hádat a posílat ji do svého pokoje, neboť rozumná domluva s ní není veškerá žádná, je už docela nad moje síly, takže uvažuji nad návštěvou psychologa. A zároveň se tomu velmi bráním, po všech špatných zkušenostech z mého okolí… Ach jo…
Pravdivý článek, věřím, že pubertu mohou mít i menší děti:)
Jsem obrněná velkou dávkou trpělivosti, dokáži hodně s dětmi o tom daném problému komunikovat, ale když není zbití, tak plácnutí na zadek je poslední variantou:)
Mám trpělivost, když chtějí dělat všechno sami, vztekají se u toho, ale čekám, pokud opravdu vidím, že už je to vztekání neúnosné a já na to nemám nervy, zakročím a udělám to za něj, i když dítě protestuje, jinak to bohužel nejde:)
U svých dvou holek jsem to taky nezažila, nakonec se to dalo vyřešit žvýkačkou nebo lízátkem, ale vždycky jen za nějaké zásluhy, nikdy ne proto, že by si to vykřičely, v tu chvíli mám záklopku a nevidím, neslyším, řeším jen to nejnutnější, ale to u nich nebývalo časté. S naším benjamínkem to bude ale jiné, je divočejší, hlasitější, je ho všude plno a jeho ručky jsou taky všude, však víte, jak to myslím. Nedávno jsem byla sama v sámošce a přede mnou paní s vozíkem, vedle ní její syn, asi rok a půl starý, měl svůj malinký vozíček a do něj neustále dával všechno, na co mu ručičky dosáhly. Paní nestíhala všechno vracet na své místo, potila se, pořád mu vysvětlovala, že to nemá dělat a hošan se dobře bavil, jen se otočila, už měl zase ve vozíku tři čokolády. Pán za mnou začal nadávat, že je to nevychovaný fracek, ale bylo to hlavně proto, že zdržovali u pokladny, protože paní mezi placením pořád vracela ty věci, co nechtěla. Na toho prcka bych se moc nezlobila (spíš mě štval ten chlap), protože ten dělal jen to, co mu bylo umožněno, v tu chvíli to byla pro něj hra a bavilo ho to. Já bych ho buď nebrala sebou, nebo ho měla v kočárku připoutaného nebo ve vozíku. Do ruky rohlík nebo koblihu a byl by klid.
Ale článek je hezky napsaný a nuninka nepsala jen o nákupech. Je fakt, že v tom období, kdy chtějí prckové dělat všechno sami, se jim to musí co nejvíc umožnit. Nachystat vše dopředu, nehonit nic na poslední chvíli, protože pak je z toho jen dusno, my vystresované a malí uvztekaní. A nikam to nevede. To období má něco do sebe, dítě se napodobováním učí samostatnosti a tím nám později ušetří práci, naše nejstarší dcerka se v roce a půl sama najedla lžičkou, a když měla ráno nachystanou snídani od tatínka, který vstával do práce, tak se napapala sama a šla si hrát, nemusela jsem vstávat v šest jako jiné maminky. A pak to od ní nádherně odkoukala ta mladší, můžu říct, že ten dětský věk od dvou do tří roků byl pro mě nejkrásnější, s děckama se už dalo úžasně řádit, v noci se člověk vyspal a ráno věděly, že se maminka nemusí budit, že se zvládnou nasnídat a obléct i bez ní.
Nevím, jak jsme to dokázali, ale naše holky nějak po sladkostech u pokladen nechňapají.
Pravda, skoro vždy jim něco „na zub“ koupíme, ale je to po vzájemné dohodě v klidu u regálu, a ne v nervozitě u pokladny.
Nuninko, bojím se, že ty sladkosti u pokladen jsou vystaveny právě kvůli těm chňapajícím dětem. Aby se toho víc prodalo :o(
Mobile Sliding Menu