Agresivita a útočnost dětí

Agresivní chování je společné všem dětem mezi prvním a třetím rokem života. Zneklidňovat by nás spíše měla jeho absence, která z dítěte může učinit oběť kamarádů, anebo je vlastní takovému dítěti, které nedává najevo, co cítí…

Na druhou stranu velmi důležitým prvkem výchovy a socializace dítěte je usilovat o to, aby dítě dokázalo kontrolovat své jednání a vybilo své agresivní nálady na neživých předmětech (může se vztekat a kopat přitom do fotbalového míče, ale ne do nohy malé holčičky).
Agresivita dítěte se může v tomto věku projevovat přímočaře – dítě například tahá kočku za ocas, pere se s kamarády, strká do nich, poškrábe je nebo pokouše, hodí dřevěné kostky do kočárku s menším bráškou, rozbíjí hračky, tahá maminku za vlasy nebo ji uhodí. Agresivita se může také projevit neustálým naléháním a požadavky na rodiče, které přímo dusí.
Tyto dvě podoby dětské agresivity jsou normální. Zneklidnit by nás měla taková situace, kdy dítě projevuje kruté nebo brutální chování vůči svému okolí, slabšímu dítěti nebo zvířeti, a to bez známky lítosti nebo pocitu viny.

• Účinná výchova spočívá v tom, že dítě naučíme, aby se nenechalo ihned strhnout k agresivním projevům, protože to k ničemu nevede. Na jedné straně je nutné dítěti jednoznačně agresivní jednání zakázat a naučit ho respektovat morální pravidla: „Nechci po tobě, abys měl svého kamaráda rád nebo aby sis s ním hrál, ale zakazuji ti, abys mu ubližoval.“ Nebo: „Jestli jsi na mě rozzlobený, jdi na chvilku do svého pokoje, ale nenechám tě, abys mě tloukl.“ Dítě, kterému toto řeknete, bude vědět, že jeho pocity (vztek, nenávist…) respektujete a nemáte z nich strach. Tím, že tyto pocity vnímá a porozumí jim, se utlumí i jeho agresivní jednání.
• Na druhé straně je ovšem potřeba dítěti umožnit, aby mělo kde vyjádřit své agresivní pocity takovým způsobem, že neutrpí morální pravidla ani jeho bližní. Některé aktivity pomáhají takovému jednání čelit, dítě si může například hrát se svými plyšáky, s vodou a hlínou, tlouct kladívkem nebo kopat do balonu, běhat nebo skákat. Můžete tak pro dítě vymyslet trochu „agresivnější“ hry, při kterých se agresivita uvolní, ale nebude působit destruktivně na dítě a jeho okolí.

Pokud rodiče vedou dítě k sebekontrole a nepřesvědčují ho, že život je jeden velký boj, a čím dřív se na něj připraví, tím lépe, začne se postupně u staršího dítěte agresivita projevovat mnohem přijatelnějším způsobem – projeví se ve slovech nebo hrách na „tvrďáky“ (na kovboje, na rvačku, na bitvy…) – a neobrátí se přímo proti živé bytosti.

• Pro tuto výchovnou etapu, kdy se rodiče snaží respektovat pocity dítěte, ale potlačovat jeho agresivní jednání, je určující jeden faktor, a to jejich vlastní jednání. Dítě se naučí sebekontrole tak, že mu půjdete příkladem. Jak by mohl rodič chtít po svém dítěti, aby se nechovalo agresivně, když on sám se snadno rozčílí, křičí a fyzicky svému dítěti ubližuje?

Musíte se vyvarovat jednání oko za oko, dítěti, které kouše nebo bije druhé, nesmíte udělat to samé. Jinak byste totiž jeho chování ospravedlňovali víc, než když s ním jen mlčky souhlasíte. Dítě si pomyslí: „Když to může dělat maminka, proč bych to nemohl dělat já?“ Pokud budete na dítě křičet, budete mu dokazovat, že se chová agresivně, budete mu hrozit, že už ho nebudete mít rádi, dáte mu nálepku „zlého a zlobivého dítěte“; nebo když před ním budete snižovat autoritu druhého rodiče, dočkáte se jistě v krátké nebo delší době negativních důsledků.

Napsal/a: Anne Bacus