Když dítě nic nejí

„Dítě, které nic nejí“, patří do kategorie dětí, již velmi dobře znají lékaři, pediatři a v neposlední řadě také psychologové. Obecně lze říci, že to je dítě veselé, živé, aktivní, normálního vzrůstu, bez viditelných příznaků podvýživy, které snadno navazuje kontakt. Lékařská prohlídka u něj v 95 % případů nenajde žádnou anomálii ani nedostatek…

Ale toto „dítě, které nic nejí“, své pravé úmysly tají – zcela jistě je nemocné, zemře vysílením nebo přestane růst, protože to nakonec říká jeho maminka – prostě nic nejí!

Obvykle bude mít dotyčné dítě snahu jíst zcela normálně podle svých potřeb (slovo „normálně“ má zde velmi široké rozpětí). To, co sní, mu prospívá a postačuje jeho potřebám. Ale rodiče, a obzvláště maminka, která stojí v těchto konfliktech v první linii, mají za to, že dítě se stravuje špatně. Podle nich by mělo jíst víc, něco jiného, pravidelněji, vhodnější potraviny atd.
Podívejme se na příklad: Dítě má zcela přirozeně sníženou chuť k jídlu, a v důsledku toho jí méně. Matku taková situace znervózňuje. Dítě, které je velmi citlivé, rozpozná, že může mít navrch, zcela odmítá podřídit se teoretickým pravidlům o tom, jak by se mělo stravovat, a zkouší při každém dalším jídle stejný scénář. Vzniká velké napětí, stejné střety se začnou opakovat při každém jídle.

Jakmile maminka k dítěti přiblíží lžíci, dítě uhne hlavou. Matka na něj naléhá, otec se zlobí. Zkusí tedy dítě zabavit tak, že dělá kašpárky, vypráví mu pohádky, posadí ho před televizi, a jakmile otevře pusu úžasem, strčí mu do ní lžíci polévky. Rodiče se také uchylují k vydírání – jednu lžičku za maminku, jednu za tetu Věru, jednu mně pro radost…
Každý z účastníků tohoto divadla v sobě hromadí hněv a znepokojení. Jídlo trvá hodinu, ale dítě spolkne jen několik soust, která by nestačila nikomu. Přestává sledovat své tělo, potřeby a chutě. Snaží se vyhovět, nebo se naopak protiví přáním své matky.

V závažných případech je nátlak takový, že dítě nakonec opravdu v přítomnosti matky nic nejí a zvrací, pokud ho do jídla nutíme. Vybuduje si jak nechuť k jídlu, tak také odhodlání být silnější. Věřte tedy tomu, že dítě se do jídla nutit nemá.
Ve střetech kvůli jídlu jsou rodiče vždycky těmi, kdo prohrávají. A to jak v krátkodobé perspektivě, protože dítě se utvrdí ve svém odmítavém postoji, tak ovšem i v dlouhodobé perspektivě, protože dítě, které si zvykne na konflikty, může je vnášet i do dalších oblastí, například do oblasti spánku, nebo začne trpět jinými rozmary. A to za to nestojí.

Myslíte si, že vaše dítě nic nejí, nebo přinejmenším že nejí dostatečně? Nabízíme vám několik postřehů a dobře myšlených rad, které mohou pomoci dítěti zachovat (nebo navrátit) radost z jídla a které mu umožní, aby bylo zodpovědné za své potřeby a zdravě rostlo.
• V naší společnosti, která zápasí s nadbytkem, si dospělí lidé zvykli jíst vzhledem ke svým potřebám a zdraví příliš mnoho. Zapomínáme na své skutečné potřeby, zatímco děti si jich jsou stále vědomy. Čtyři pravidelná a vyvážená jídla denně jsou společenským zvykem, nikoli tělesnou potřebou. Potřeby každého z nás jsou velmi různorodé. Proto nemá vážnější význam, když některé z jídel vynecháte.
• To, že se zpomaluje růst dítěte, nesouvisí s malým příjmem potravy.
• Společné jídlo s rodinou by nemělo být ani příčinou úzkosti, ani zdrojem napětí.
• Když jíme jen tehdy, když máme hlad, nezasluhuje si to žádnou zvláštní pochvalu. Když naopak nejíme, pokud hlad nemáme, nezasluhuje si to zase žádnou výčitku. Naopak to dokazuje, že nasloucháme svým vlastním potřebám. Jíme přece proto, abychom uspokojili své potřeby, ne abychom udělali radost mamince.
• Pokud má dítě malou chuť k jídlu, je potřeba předkládat mu malé (tedy skutečně velmi malé) porce. V opačném případě ho odradíme dokonce i od toho, aby vůbec začalo jíst. Navrhněte mu, že mu později přidáte. Pokud bude mít ještě hlad, nechá si přidat.
• Nezabývejte se tím, co má vaše dítě na talíři, ani co na něm zůstalo. Seberte mu talíř ve stejnou chvíli jako ostatním, pokud jíte společně, nebo po rozumné době, pokud jí samo, a přineste další chod bez jakýchkoli poznámek.
• Stejně máte-li dojem, že dítě snědlo během společného jídla málo, nevařte mu náhradní pokrm speciálně jen pro ně. Nesnažte se ani dítěti jídlo vynahrazovat tím, že mu budete během stolování nabízet sušenky („Alespoň když se nají těch sušenek!“) Zákusek není odměna, proto ho dítěti nezakazujte, pokud nedojedlo hlavní chod.
• Nikdy dítě do jídla nenuťte, ani rádoby zábavným způsobem, například tak, že budete dělat šašky, abyste odvrátili jeho pozornost, nebo vyprávěním pohádek o autíčkách, která jedou zaparkovat do garáže.
• Pokud to je potřeba, dejte dítěti jídlo a nevšímejte si ho. Chovejte se, jako kdyby vás otázka jeho stravování už nezajímala.
• Pokud se takové postupy zdají maminkám příliš tvrdé, možná to zvládne tatínek (sestřenice, babička…). Někdy je k vyřešení konfliktu, pokud už jednou vznikne, vhodnější méně úzkostná osoba.

A několik slov na závěr – jestliže jste si jisti, že vaše dítě je zdravé a roste normálně, přestaňte se neustále zabývat množstvím jídla, které dítě pozře, a soustřeďte se spíš na jeho radost z jídla. Uvidíte, že problémy, máte-li jaké, se dají rychle do pořádku.