Pláč miminka představuje pro rodiče už od jeho narození jednu z největších výzev. Pokud miminko pláče, většinou máme tendenci ho co nejrychleji utišit a zklidnit. Pokud ale i přes naši veškerou snahu stále pláče, často v nás jeho pláč vyvolá silně nepříjemné pocity. Tak nepříjemné, že v tuto chvíli chceme jediné: Okamžitě to mimino vypnout!
Pokud i vy často hledáte u svého miminka tlačítko OFF, mám pro vás tři důvody, proč začít přemýšlet o pláči svého dítěte jinak.
Naše společnost drží silné emoce pod pokličkou
V naší společnosti jsou silné emoce, zejména pláč, pořád tabuizované. Ani my sami si často nevíme rady se svými vlastními pocity a není nám příjemné být v přítomnosti člověka, který pláče.
Proto pláč obvykle maskujeme, potlačujeme a všemožně rozptylujeme. A že těch způsobů rozptýlení dnes máme na výběr. Držíme své pravdivé emoce na uzdě a řídíme se „radou nad zlato“:
„Hlavně už na to nemysli.“
Pokud si přece jen uvědomíme, že máme chuť plakat, hodíme si v obchodu do košíku Studentskou pečeť navíc, zamíříme k lednici pro něco ostřejšího, zapálíme cigaretku, pustíme si televizi nebo si jdeme zasportovat. Díky těmto kompenzačním mechanismům, které jsme si vytvořili od raného dětství, svoji potřebu pláče nedokážeme správně vyhodnotit. Často si jen řekneme: „Přece tu nebudu řvát jak malá holka, radši půjdu něco dělat.“
Potřeba pláče se často skrývá pod rouškou psychosomatických obtíží
Od raného dětství si pěstujeme osvědčené způsoby, jak se nerozbrečet. Většinou zatneme zuby, spolkneme slzy a přesuneme pozornost jinam. A ejhle, za pár let si stěžujeme:
- „Ach jo, zase se mi bloknul krk!“
- „Hele cítím zase ten knedlík v krku, špatně se mi polyká!“
- „Píchá mě mezi lopatkama!“
- „Včera mě tak strašně bolela hlava, že jsem si musela vzít Ibalgin!“
Zadržovaný a potlačovaný pláč často zvýší napětí svalů v oblasti obličeje, krku, ramen, hrudníku a břicha. Zvýší se napětí právě těch svalů, které by se zapojily, pokud bychom dali volný průchod pláči. A po pláči by se zase OPĚT uvolnili. To se ale neděje v případě popření a ignorování potřeby pláče.
Proto při zadržovaném a popíraném pláči často vzniká dlouhodobé (chronické) napětí těchto svalů, které může být zdrojem bolesti a řetězení do dalších oblastí pohybového aparátu.
Tuto souvislost si ale málokdy uvědomíme a místo toho nás napadne: Ale tak co, tak nás „náhodou“ bolí za krkem, dám si tabletku a bude po bolesti . A nasměrujeme pozornost místo do svého nitra zase úplně JINAM.
Reakce na pláč se předává z generace na generaci
Najednou se nám narodí miminko, které pláče a dokonce i na veřejnosti! Okolí se nás ptá, zda je hodné (= tiché a spavé), nebo zlobivé (= pláče a chce se nosit). A my zjišťujeme, že je pro nás velmi nepříjemné, pokud naše miminko pláče pro nás „bezvýznamným“ pláčem.
Co teď? Zamyslíme se. A vzhledem k tomu, že náš mozek nám nabídne vždy zkušenosti a situace, které známe, často je naše reakce na pláč stejná jako reakce našich rodičů, když jsme byli malí.
Dnešní výzkumy ale ukazují, že metody utišení, které se v naší společnosti používají ke zklidnění dětí, jsou ve většině případů neefektivní a některé dokonce škodlivé.
Líbila by se vám představa, že okamžiky s plačícím miminkem proměníte v lekci, která nejen rozvine mozek vašeho dítěte, ale také posílí jeho charakter a vaší vzájemnou důvěru? A v neposlední řadě posune i vás?
Ptáte se jak?
Pokud proniknete do emocionálních potřeb svého miminka a odhalíte tajemství jeho instinktivních potřeb, začnete chápat souvislosti, které s vašimi reakcemi na jeho pocity úzce souvisí.
Vydejte se na cestu k lepšímu pochopení pláče svého miminka a využijte příležitosti popřemýšlet nad pláčem svých dětí i vy.
„Definice šílenství je dělat věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky.“
– Albert Einstein
Vaše Martina
