Za co a jak chválit (případně trestat) dítě IV.

Rubrika: Výchovné tipy

933631_duda_and_camilaZa co a jak chválit (případně trestat) děti bylo další téma, ke kterému jste mohli prostřednictvím našeho TAM-TAMu klást své otázky. Ty jsme pak opět předali do Občanské inspirace. A nyní vám je předkládáme již včetně vypracovaných odpovědí.
Vzhledem k tomu, že se tentokrát sešlo opravdu velké množství dotazů, rozdělili jsme je do čtyř článků, které zveřejňujeme postupně, zde je závěrečná část…

Jméno uživatele: KUŘE

Má sestra má 16m raubíře. Je hyperaktivní, divoký až agresívní, bije všechny kolem sebe (i naši stejně starou dcerku) a je hodně ukřičený. Po dobrém se s ním nedomluvíte (začne divočit ještě více) a po zlém je více agresívní… Jak tedy na něj? Jak ho chválit a trestat, aby se dostal do „mezí“ chování?
Dítě čapneme a odvedeme do kouta místnosti, kde ho přidržíme, dokud se zcela neuklidní. I když to může trvat dlouho. Vytrváme a v žádném případě nepolevujeme. Jasně a důrazně vysvětlíme, jak a proč se má chovat. Opakujeme dle potřeby.

Ráda bych se zeptala ohledně učení na nočník. Někde píšou, že máme dítěti za úspěšně použitý nočník zatleskat či jinak „výrazně“ projevit radost. Na druhou stranu se uvádí, že to rodiče mají brát jako „samozřejmou věc“ a pochválit pouze mírně, aby si dítě nemyslelo, že to dělá pro nás… Jak tedy správě chválit za úspěšně vykonanou potřebu do nočníku?
Poprvé můžeme ocenit důrazně, nejen zatleskáním, ale i slovně. Postupem času chválit spíše mírně až se z toho stane samozřejmá věc a běžný návyk. Nicméně význam výchovy na nočník se velmi přeceňuje a z nějakého důvodu je v našich končinách čímsi jako sportem mezi maminkami. Vaše dítě není atlet, pokud se na nočník naučí později, nic zásadního se nestane. Ve Spojených státech nosí děti běžně plenkové kalhotky na prvním stupni ZŠ.

Jméno uživatele: KAŤULE

Jak dítě samo vnímá udělený trest? Bere ho jako pomstu rodičů nebo jiné autority, např. učitele, vůči své osobě? Chápe, za co je trestáno?
To velmi záleží na věku dítěte i na tom, zač a o jaký trest se jedná. Záleží také na tom, jak trest berou rodiče či ona jiná autorita. Vždyť kolikrát je trest skutečně odplatou za domnělé zlobení schválně. Trest, je-li nutný, by měl být spravedlivý a adekvátní situaci. Měl by vycházet z rozvahy a nikoliv náhlého impulzu a měl by být doprovázen i jasným a konkrétním vysvětlením, proč je dítě trestáno. Daleko snazší a pro obě strany příjemnější je ovšem zabránit tomu, aby byl trest vůbec nutný.

Pokud dítě potrestáme, umíme mu svoje důvody dostatečně zdůvodnit, aby se necítilo nespravedlivě potrestáno?
To velmi záleží na tom, jestli sami rozumíme pohnutkám toho, proč dítě trestáme. Vždyť kolikrát dítě vběhne do ulice a matka se vyděsí tím, co se mu mohlo stát a udělený trest je pak mnohem víc odreagováním šoku a děsivé představy, než výchovným prostředkem. Zkuste se před trestem zhluboka nadechnout, počítat do šedesáti a pak jej znovu rozvážit. Pokud už dítě trestáte, formulujte jasně a konkrétně za co a proč. Pokud to nedokážete, pak trest zřejmě není vůbec na místě.

V jakém věku je dítě schopno si uvědomit svůj subjektivní pocit provinění a přijmout následný trest jako důsledek svého chování či jednání?
Provinění v očích rodičů často není proviněním z pohledu dítěte. Je potřeba brát v potaz, že dítě nevnímá všechny důsledky svého jednání, nedoceňuje všechny možnosti, a tudíž subjektivně není vinné, i když se nám tak může jevit, protože nám je to přece jasné. Dětská motivace netkví v tom rozčilovat rodiče, páchat škody a provozovat jinou delikventní činnost, ač to tak někdy může vypadat. Usilují o pozornost, lásku, chtějí prozkoumávat svět, dozvídat se a obohacovat, zkoušet a poznávat. Určité zvnitřnění norem chování a přijetí nějakých pevných hranic nicméně probíhá okolo pěti let, jakkoliv je to velmi individuální a postupné.

Může dítě samo do určité míry spolurozhodovat o svém trestu? Případně jej sám navrhne?
Ano, zvláště starší děti. Mnohdy je pak okolí i překvapeno tím, jak tvrdý trest si dítě samo navrhne.

Jak se díváte na přílišné chválení dítěte i za samozřejmé věci, které by mělo provádět zcela automaticky bez nároku na odměnu? Mám na mysli např. úklid svého pokoje, pořádek ve svých věcech.
To, že by mělo dítě automaticky a bez nároku na odměnu uklízet svůj pokoj, se zdá samozřejmé nám dospělým. Dítěti to zdaleka samozřejmé nepřipadá. Pochvala má naučit dítě tomu, aby pro něj takové věci samozřejmé byly. Měla by být konkrétní a nejlépe i doprovázená vysvětlením tím, proč je dobré, že jsou věci tak, jak jsou. To samo o sobě může ukázat, že některé věci představují více konvenci než něco skutečně racionálního. Jako variantu můžete zkusit udělat z uklízení hru – dávat autíčka spát do krabičky, rovnat plyšáky podle barev a velikosti a tak podobně.

Odměna je velkou motivací zvláště pro malé děti. Umíme ale adekvátně odhadnout, jaký způsob odměny (např. pochvala, sladkosti, finanční odměna, atd.) je pro dítě v danou chvíli nejlepší nebo nejúčinnější?
Odměny by měly být hlavně různorodé, následovat v těsném odstupu po tom, co chválíme. Sladkosti nejsou ideální odměnou, spousta dětí se naučí odměňovat jídlem, což později může vést k nedobrým koncům v podobě obezity. Ideální je taková odměna, která se přímo váže k tomu, zač je dítě odměňováno a je tedy logickým pokračováním. Například když se dítě chová slušně v obchodě, můžete si s ním posléze na obchod zahrát. Velkou odměnou je pro dítě zejména čas, který mu věnujete, ať už si s ním hrajete, čtete mu knížku, malujete si s ním, vezmete ho na výlet, pošlete mu dopis, připravíte pro něj nějaké překvapení a tak podobně. Odměny jsou tím zajímavější, čím jsou pestřejší a kreativnější.

Umíme svým dětem dostatečně zdůvodnit svoje rozhodnutí odměnit nebo potrestat tak, aby nevyvolalo žádnou další reakci u dítěte a dítě toto rozhodnutí plně akceptovalo bez námitek?
A umíme to ve vztahu k jiným dospělým lidem? Vždyť kolikrát se lidé cítí nespravedlivě potrestaní či nedostatečně odměnění. Kolikrát má někdo pocit, že je špatně placený v práci, že platí pokutu dopravnímu policistovi za naprostou malichernost a nemůže s tím nic udělat. Jak můžeme čekat od dítěte, které zdaleka není tak rozvinutou osobností, něco víc. To neznamená, že bychom neměli usilovat o přiměřený, jasný a konkrétní trest či chválu, naopak. Ale i pokud to nedopadne podle představ, není to důvod vnímat situaci jako neúspěšnou. Různé vyrovnání se s pochvalou či trestem a jiný úhel pohledu na ni je přirozený a běžný.

Slibujete svému dítěti odměnu již před daným úkolem nebo činem? Je pak jeho následná činnost ovlivněna slíbenou odměnou? Pracuje pak pod vidinou odměny? Odměna v tomto případě je určitě velkou motivací, jak dosáhnout toho, aby dítě udělalo požadovanou věc i bez předem slíbené odměny? Není lepší odměnu neslibovat a udělit ji až po odvedené práci a tím dítě i mile překvapit? Je tento způsob více motivující než ten předchozí?
Oba přístupy je vhodné kombinovat a řídit se i intuicí a rodičovským citem. Pokud se dítěti do něčeho nechce nebo po něm chceme něco nad rámec jeho povinností, můžeme se s ním dohodnout na tom, zda chce tuto činnost za nějakou odměnu vykonat nebo se raději vzdá činnosti a zároveň i odměny. Pokud to lze, dejte dítěti občas i reálnou možnost rozhodovat a ne jen být dirigováno. Naopak pokud vaše dítě něco udělá pěkně, chcete jej povzbudit v tom, aby se tak chovalo, pokud jej chcete překvapit, odměňte jej nečekaně. Vyvarujte se pokud možno negativních příslibů typu „Pokud něco neuděláš, tak něco nedostaneš.“ To vede pouze k negativním prožitkům na obou stranách.

Je vhodné děti trestat za chování či jednání, které si sami plně neuvědomují?
Ačkoliv v našem právním řádu neznalost zákona neomlouvá, trestat někoho za něco, o čem netuší, že dělá špatně, se mi zdá cestou do pekla. Obecně řečeno, trest by měl být tím posledním, nač by rodiče měli pomýšlet. Ideální je prevence, tedy zabránit dítěti, aby takové chování provádělo, doprovázené vysvětlením (i opakovaně), proč to dělat nemá. Pokud je potřeba, můžete dítě na chvíli přidržet – třeba v koutě místnosti – a důrazně a jasně mu zopakovat, co a proč nemá dělat. Až se uklidní, pustíte jej. Tím jste se vyhnuli nutnosti dítě trestat za něco, o čem netuší, že dělá špatně a zároveň výchovně zasáhli. Mějte na paměti, že podržet všechny rodičovské pokyny v paměti není snadné a je tedy zcela normální, budete-li to muset opakovat i několikrát.

Do jaké míry si děti uvědomují následky svého neuváženého chování či jednání, jak vnímají následný trest? Jsou na něj připraveny nebo mají pocit, že míra jejich provinění nebyla tak závažná, aby musely být potrestány?
Neuvážené chování je ze své podstaty – neuváženosti – spontánní, tedy bez uvědomění následků. Tresty nejsou v tomto případě řešením. Je potřeba preventivně zabránit tomu, aby se dítě do nebezpečných situací dostalo a postupně ho dovést k vlastnímu uvažování. Tedy zabránit, zklidnit, vysvětlit, varovat, pokud možno maximálně šetřit tresty. Nicméně pokud se dětí zeptáte, jak by se potrestaly ony, často býváme překvapeni tím, jak přísný trest si navrhnou. V tom se odráží i negativní očekávání, která mají vůči trestajícím rodičům.

Jaký trest se vám zdá být účinnější? Preferujete spíše jednoduchý fyzický trest (plácnutí přes ručičku, zadeček) nebo raději zákazy (sledování TV, PC, domácí vězení, zákaz oblíbené činnosti, domácí práce navíc, školní cvičení navíc …)
Upřímně řečeno, žádný trest se mi nezdá příliš účinný. Relativní neúčinnost trestů je dobře vidět i u dospělých lidí, vždyť kolik z trestaných recidivuje. Školní cvičení navíc jako trest vyvolají jen negativní vztah ke škole a učení a totéž platí o domácích pracích. Symbolické lupnutí přes zadek lze snad připustit v případě opravdu rizikového počínání velmi malého dítěte, kterému vysvětlit samotné riziko, je velmi obtížné ba nemožné. I přesto je takový trest nutné vysvětlit a být konkrétní. V jiných případech je na místě prevence – tedy předjímat rizikové jednání a varovat před jeho důsledky i opakovaně, a pokud se jej dítě i přesto dopouští, pak mu v tomto počínání zabránit, uklidnit ho a znovu mu situaci vysvětlit, pevně, rozhodně a systematicky. Účinný trest je takový trest, který není využíván příliš hojně, jakmile začnete nějaký trest vůči dítěti uplatňovat opakovaně, jeho účinnost bude klesat.

Jaký máte názor na fyzické tresty? V minulosti převažovalo ve školství právě fyzické trestání a děti byly vychovanější a slušnější než v současnosti. Tento fakt vám potvrdí nejen naši rodiče. I já ještě ve škole zažila proutek na skříni (většinou pro výstrahu) a tahání za vlasy (rodiče o tom věděli od svých dětí, ale mlčky toto tolerovali, protože tato kantorka měla vždy ve třídě klid a pořádek, byla pro děti hrozbou a ty si nedovolily porušit jí daná pravidla).
Jsou vůbec v dnešní společnosti a době fyzické tresty přípustné? Jsou pouze přežitkem?
Nemáte pocit, že dnešní společnost má tak uvolněnou morálku také díky tomu, že se upustilo od fyzických trestů ve školách i doma?

Fyzické tresty nejsou v žádném případě přípustné. Dítě je také člověk, má právo na slušné zacházení. V některých zemích jsou fyzické tresty zakázané zákonem a není na tom nic divného. Jak by se asi cítil dospělý člověk, kdyby jej po překročení rychlosti vytáhl policista z auta a dal mu dvacet na holou? Jen proto, že jsou rodiče vůči dítěti v příbuzenském vztahu, neznamená, že tato situace je nějak odlišná či méně potupná, méně degradující. Spíše naopak. Dítě je v zásadě bezbranné a na rodičích závislé, zneužít této závislosti k odreagování vlastních agresivních tendencí je jeden z nejubožejších lidských skutků.
Autorita rodičů se nebuduje fyzickými tresty, ale pevně vytyčeným hranicemi, autentickým chováním a souladem mezi slovy a činy. Dítě se vychovává posilováním pozitivního chování, bráněním v nebezpečném a nežádoucím chování, vytyčováním a ozřejmováním hranic, podporou a láskou. Že byly děti v minulosti slušnější a vychovanější než dnes, není nic než mýtus podporovaný médii a naší krátkou pamětí. Sokrates si v roce 390 př. Kr. stěžuje na to, že tehdejší děti „milují přepych; jsou nevychované, pohrdají autoritami; neváží si starších… ve svém domě nejsou služebníky, ale tyrany… odporují rodičům … tyranizují své učitele“. Je vidět, že ani dva tisíce let tlučení tuto situaci nijak výrazně nezměnily. Je načase už konečně zkusit něco jiného.

Jaké tresty dnes může použít učitel ve škole na děti? Jsou takové tresty vůbec účinné? Chápe dítě jejich smysl?
Tresty jsou účinné jen dočasně, ale zároveň otupují a ubíjejí. Učitel je navíc v jejich použití velmi limitován a omezen v zásadě jen na přidání úkolů, zkoušení, poznámky a vzkazy rodičům a podobně. Nicméně účinnější než trest je prevence, vhodný vzor a přirozená a zasloužená autorita učitele nepostavená na strachu, ale na jeho osobních kvalitách jako člověka.

Měly by se nemocné nebo handicapované děti chválit více než děti zdravé?
Rozdíl by neměl být v četnosti, ale spíš v rozdílných laťkách nastavených individuálně podle možností jednotlivých dětí. Proto je lepší soustředit se na úsilí a snažit se povzbudit. Je nebezpečné přehánět chválení handicapovaného dítěte v rámci skupiny dětí, protože tím jej vlastně vydělujeme a prokazujeme mu tím medvědí službu. V takovém případě je lepší chválit a povzbuzovat všechny děti vyrovnaně a hodně.

Jakou „hodnotu“ má dnes mezi dětmi odměna slovní pochvalou? Je pro dítě cennější než sladkost, finanční ohodnocení či dárek?
Jaké odměny preferují naše děti? Nejsou to spíše ty materiální (finanční ohodnocení, dárky)? Někdy mám pocit, že je systém odměňování hodně poznamenán materiálními nároky a požadavky našich dětí. V minulosti bylo dítě nadšené ze slovní pochvaly, dneska děti preferují spíš materiální ohodnocení. Může za to dnešní společnost, doba, výchova?

Upřímná radost a hrdost rodiče na svoje dítě má nezastupitelnou úlohu v jeho výchově. Dítě ovšem nelze ošálit chválením neupřímným, podle učebnice. Snažte se skutečně jeho úspěchy vidět a ocenit. Pozná to. Jako všechny odměny a povzbuzení je vhodné je různě kombinovat, obměňovat a střídat.
Dnešní doba si materiální odměny do značné míry vyžaduje. Není-li dítě materiálně dobře vybaveno, velmi brzy narazí mezi svými vrstevníky, kde je zvláště v dnešní době materiální vybavenost velmi důležitá a kdo nemá nejnovější mobil, boty té správné značky a hračku, na kterou jsou právě reklamy v televizi, je méněcenný. Protože dítě usiluje o uznání nejen rodičovské, ale i vrstevnické, je okolnostmi vlastně donuceno preferovat materiální dárky a dotlačeno a naformováno tímto způsobem naší současnou výkonově a materiálně orientovanou společností. Je to bohužel něco, před čím děti ochránit nemůžeme, ale to neznamená, že je dobré na ocenění a uznání slovní rezignovat. Naopak.

Jméno uživatele: MAJA8

Mně by zajímalo, jak zabránit tomu, aby se dítě vědomě sebepoškozovalo, zda-li takové chování tkví ve výchově nebo je to úplně jiného rázu.
Kamarádka má syna, je mu 5 let a sám se bije, když něco udělá špatně, bouchá hlavou do skříní, do zdí. Vysvětlovala mu (i přede mnou), že to nemůže takhle dělat, ale on si nedá říct.

Bez toho, že by dítě viděl odborník nelze jednoznačně rozhodnout, zda jde o chybu ve výchově nebo třeba o nějaký druh poruchy. Nicméně z toho, že se dítě domnívá, že dělá něco špatně, se výchovná chyba jako možné vysvětlení nabízí. Těžko si představit co a jak může dítě ve věku pěti let udělat špatně. Špatnost nějakého konání je často jen nějakou konvencí nebo rodinnou zvyklostí. Dítě se chová přirozeně a jeho úsilí se mu tu daří a tu zase ne. Je-li rodiči za všech okolností povzbuzováno, sotva si bude připouštět nějaké špatné konání. Když má pocit, že se mu nedaří, přivineme jej, pohladíme a pomůžeme mu s tím. Snažíme se před něj stavět snazší překážky, takové, na něž bude stačit a při jejichž překonávání bude zažívat pocit úspěchu a za ně jej budeme chválit.

Za pomoc při odpovídání na otázky děkujeme našemu spolupracovníku Aleku Lačevovi.

Více informací o občanském sdružení Občanská inspirace získáte na www.obcanskainspirace.cz

Napsal/a: Inspirace

Toto taky stojí za přečtení!

Jindřichův Hradec

Prohlédněte si Jindřichův Hradec. S našimi tipy o nic nepřijdete

Jindřichův Hradec si zaslouží vaši pozornost. Je to nádherné město s pěknou historii. Najdete tu nádherné chaty a chalupy,

Čtu dál →

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)

  • Dítě by mělo být vychováváno tak,aby vědělo,co si může dovolit,musíme mu vysvětlovat,co je dobré,co nesmí a hlavně proč nesmí.Tělesné tresty by měly být vyjímkou,ale jen plácnutí po zadečku ,ne bití po puse nebo hlavě.Pokud vedeme dítě od malička správným směrem,neměl by být ani ve vyšším věku žádný problém.A hlavně,jak se my chováme k dítěti,tak se jednou bude chovat se svým dětem a i k námaž zetárneme.

  • Anonymní

    Jsem moc ráda, že jsem si přečetla právě tento článek proč jsou tresty nedobré. Maximálně s tím souhlasím. Sama mám 2 děti 4,5 a 2 roky. Přiznávám, že občas se to neobejde bez nějakého toho plácnutí po zadečku. A občas i zbytečného. Myslím, že se pokusím přehodnotit výchovné metody a nebudu zbytečně trestat. I když je to někdy hodně únavné stále opakovat dokola co mají a nemají dělat. Každopádně jsou to moje zlatíčka, tak je přeci nebudu bít.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist