Pokrok ve vnímání detailů, který se ohlašoval už v druhé polovině třetího roku, teď dosahuje vyššího stupně. Dítě už nezajímá jenom celá věc a její funkce, nýbrž i její části – tj. co je vevnitř a proč to dělá, co to dělá. Není žádnou zvláštností, když třeba nějakou hračku rozebere ještě dřív, než si s ní stačilo pohrát.
“Rozkládání“ v zájmech dítěte předchází “skládání“. Klasickou hračkou pro děti tohoto věku jsou proto stavebnice, dnes tak populární Lego a nejrůznější puzzles (řečené “pucle“). Je to výborné cvičení procesu analýzy celku v části a syntézy částí v celek – tedy toho, co dítě bude potřebovat, až se bude v 1. ročníku učit číst.
Nemusíme ale hledat hned nějaké složité “pucle“, docela stačí obyčejné sestavy kostek (zprvu třeba jen 4´4, pak 5´5 či 6´6), na nichž jsou nalepeny patřičné díly např. ze známých pohádek (Perníková chaloupka, Červená Karkulka, Dlouhý, Široký a Bystrozraký apod.). A poněvadž každá kostka má 6 ploch, je i těch rozstříhaných pohádek 6. Kostky se rozházejí po stole a dítě skládá jednu pohádku – když se to povede, objeví se na druhé straně druhá pohádka. Ale ty další se už musí zase od začátku skládat. Předehrou k těmto skládačkám jsou třeba už ve druhém a třetím roce jednoduché obrázky zvířátek (třeba kravička s telátkem, slepice s kuřátky – čili to, co dnes děti ve skutečnosti moc málokdy vidí). Odtud pak vede cesta vzhůru až třeba ke skládačkám řečeným jigsaw, s obrazy složitými a s desítkami či stovkami dílků různých tvarů, takže na jednom takovém obraze může pracovat třeba celá rodina několik večerů. To už by ale pro předškolní děti bylo trochu moc.
To, co se děje se zrakovým vnímáním, má určitou obdobu i ve vnímání sluchovém – jenomže tam to jde pomaleji a jaksi ztuha. Dítě by se mělo také naučit rozkládat sluchem zachycené zvukové celky v části a zpětně je zase skládat, čili i v oblasti sluchové zvládnout proces analýzy a syntézy, aby později mohlo rozkládat slova ve slabiky a hlásky a psát je podle diktátu. Dosavadní šetření ukazuje, že v 6. roce většina dětí sluchem rozliší slova, která se liší třeba jen jednou hláskou (a to i slova nesmyslná, např. psel-pzel), že některé děti dovedou ve správném pořadí vyjmenovat hlásky ve slově jako třeba mák nebo kos, ale jen málokteré že dokáže správně rozložit v hlásky delší slovo jako třeba kočka nebo dokonce středa.
Neuděláme tedy chybu, budeme-li toto rozkládání slov v hlásky s dětmi v posledním roce před školou doma i ve školce trochu nacvičovat. A jestliže narazíme u dítěte na mimořádnou “vzdornost“ vůči takovému nácviku, tj. že dítě onen rozklad slova vůbec nemůže pochopit, je na místě porada v příslušné Pedagogicko psychologické poradně. Při včasném podchycení případů tzv. specifických poruch učení, čili dyslexií a dysortografií, se dá totiž předejít mnohým pozdějším těžkostem dítěte ve škole.
Výtvarné projevy
Výtvarné projevy dítěte jsou jakýmsi hmatatelným svědectvím o jeho duševním vyspívání – dělají radost rodičům a i psychologové je studují se zvláštním zalíbením. Vypovídají totiž o světě dítěte mnohdy to, co ono samo slovy ani vyjádřit nemůže.
Viděli jsme, že kolem třetího roku děti nejčastěji kreslí tzv. hlavonožce, čili člověka (ať už je to maminka, tatínek, pan doktor, či kosmonaut) s obličejem, z něhož čouhají nohy (někdy dokonce ve větším počtu než 2). Obličeji málokdy chybějí oči. Pak přicházejí na řadu vlasy (kupodivu), načež pusa a nos. To už většinou až ve 4. roce, kdy k tělu přibudou ruce a na rukou brzy i prsty (zprvu v libovolném počtu). Hlava dostane uši poměrně pozdě. Nakonec přichází oblečení – a to tak, že nejprve jsou pod kabátem a kalhotami ještě vidět ruce a nohy (“protože přece se to na ruce a na nohy obléká“) a teprve postupně této “průhlednosti“ ubývá. (Poměrně dlouho si svou průhlednost zachovávají domy.) Zato přibývá detailů a event. dalších doplňků, jako je vařečka, hůl, zbraně, nebo ona zmíněná výbava kosmonauta. Oblečený člověk se všemi náležitostmi nakreslený dítětem bez vedení a bez nápovědy je pro psychologa jednou ze známek školní zralosti onoho dítěte.
A jen tak pro zajímavost! Máme tu zase jeden doklad mužsko-ženské diferenciace, kterou tu na různých příkladech sledujeme už od kojeneckého věku. Holčičky ve svých kresbách lidí zdůrazňují oči, vlasy, oblečení s různými vnějšími dekoracemi a módními doplňky (je typické, že z toho vyjdou nejčastěji krásné “princezny“), přičemž ruce a nohy bývají nápadně malé. U chlapců nic takového není – ba nohy a ruce spíše až moc narůstají co do délky a mohutnosti.
(autor: Zdeněk Matějček, vydala Grada Publishing, 2004).
Napsal/a: Zdeněk Matějček
